Expedice Úplné zatmění Slunce 2009, Čína, 15. - 29. července 2009
Stal jsem se "Solar Eclipse junkie". Nenechám si ujít jediné sluneční zatmění. Neváhám vydat se přes půlku světa všemi možnými i nemožnými dopravními prostředky, abych nakonec po dlouhé a vysilující cestě dosáhl místa vhodného k pozorování a zhlédnul několikaminutové úplné sluneční zatmění. Jde mi však také o cestu a s ní spojené zážitky. Samotný nebeský úkaz je odměnou a vyvrcholením cesty.
Stejně jako vloni tak i letos plánuji expedici za úplným slunečním zatměním, které chci pozorovat se skupinou astronomů z hvězdárny v Rokycanech. Zatmění mě každoročně motivuje k poznání nových koutů světa. A Slunce si pokaždé vybere zajímavou oblast, kde předvede své představení. Takže, letos v červenci se vypravím do jihovýchodní Číny. Bohužel ne se svým spolehlivým souputníkem Favoritem z roku 1989, jelikož Čína cizí motorová vozidla za své hranice nevpouští a taktéž místní úřady neuznávají mezinárodní řidičská oprávnění.
Jak už to tak v životě bývá, věci se někdy otočí o 180 stupňů během pár dnů. Původně jsem se chtěl vydat pozorovat do Indické Patny, ovšem situace v Pákistánu se stala velice nestabilní a i přesto, že nám Pákistánci na ambasádě vyšli hodně vstříc a jako prvním turistům letos nám přislíbili víza pro cestu vlastním autem. Usídlil se mi v myšlenkách na tuto trasu divný pocit a tento hlas raději poslechnu a Pákistán vynechám. Po několika týdnech, kdy jsem se smiřoval s myšlenkou, že zatmění neuvidím, jsem se rozhodl pro cestu autem přes celé Rusko do Zabajkalsku a odtamtud vlakem do Číny přes hraniční přechod Manzhouli a dále přes Harbin a Peking do Šanghaje. Zde jsem bohužel narazil na byrokratický aparát na čínské ambasádě, kde mi nechtěli vydat víza pro přechod přes tento hraniční přechod, aniž bych měl koupenou jízdenku. Kupování takové jízdenky je složité, ale možné. Ale nakonec, pod tlakem časových možností (mohl jsem vyrazit nejdříve 10 dní před zatměním), jsem narazil po celonočním bdění u internetu na výhodnou nabídku letenky Aeroflotu. Praha - Šanghaj za 11000,- zpáteční vč. všech poplatků.
Ještě než se pustíte do čtení dojmů z Číny, můžete si přečíst článek, který mi vyšel v časopise SeTKání na jaře 2010.
Mapka pásu úplného zatmění dne 22.7.2009 poblíž Šanghaje
Cestopis je psaný formou každodenních dojmů z Číny.
17.7.2009
První dojmy z jiného světa.
Přílet do Šanghaje proběhl v poklidu, přestup v Moskvě časově vycházel
akorát. Let z Moskvy do Šanghaje trval skoro devět hodin a letěli jsme nad celým
Ruskem, přes Novosibirsk a dál nad Mongolskem a východní Čínou. Novosibirsk byl
ve tmě vidět jako velká svítící plocha a nad Mongolskými horami se začalo
rozednívat. Hory byly celé zasněžené a viděl jsem i jedno město, vyhrabané ve
sněhu. Šanghajské letiště je neuvěřitelně moderní, k dispozici je všude
v automatech pitná voda, haly jsou klimatizované a nápisy dvojjazyčné. Před
příletem musel každý vyplnit zdravotní dotazník kvůli prasečí chřipce, Čínani to
berou velmi vážně a jedné spolucestující po příletu měřili i teplotu. Odbavení
po příletu proběhlo hladce, všude stojí zřízenci a navádějí lidi, kam mají jít.
Ukazují, do jaké fronty si stoupnout a kde čekat, ukáží kdy přistoupit ke které
přepážce. V letištní hale jsem vybral peníze z bankomatu, 3000 yüanů, což byl
takový balík, že se skoro ani nevešly do díry v bankomatu. Pak jsem se u jedné
informační přepážky zeptal na hotely a oni mě poslali do New Asia Hotel v centru
města a ještě mi dali jakýsi vyplněný papír na slevu. Dobré hotely stojí kolem
300Y na noc po cca 30procentní slevě z letiště. Dalším zážitkem byla jízda
z letiště na stanici metra LongYang Rd. Cesta stojí se slevou (na letenku) 40Y a
stojí to za to. Maglev je naprosto bezhlučný, rychlost úžasná, jeli jsme celou
cestu 301km/h. Okolní auta jsme předjížděli obrovskou rychlostí, stromy,
bilboardy a budovy poblíž se jevily jen jako šmouhy :) Po výstupu z Maglevu bylo
poprvé cítit šanghajské klima. Teplota vysoká a děsná vlhkost. Nejlépe by se to
dalo přirovnat sauně. Zpocení se dostavilo okamžitě. Přestoupil jsem do metra,
kde mě čekal nákup lístků. Automaty naštěstí jsou i v angličtině, takže to zase
nebylo tak složité, jediný zádrhel byl v tom, že se musí zvolit cílová stanice a
podle toho se odvíjí cena lístku. Po zaplacení 4Y vypadne magnetická karta,
která se použije při vstupu a opět se odevzdá při výstupu v cílové stanici.
Vystupoval jsem na Nanjing Rd. (E), bylo to jen pár zastávek a v metru je hlásí
i v angličtině. Ještě je potřeba dodat, že Číňanům, i když mluví anglicky, není
téměř vůbec rozumět. Dalším komunikačním zádrhelem je jejich psaní číslic,
přesto, že je píšou v latince, nejsou vůbec k přečtení. Zastávky jsem pečlivě
odpočítával a vysoupil správně. Hotel byl kousek od metra, takže jsem se rozhodl
jít pěšky, měl jsem mapu z letiště, ale přesto jsem trošku zabloudil. Šanghajské
ulice, to je něco úžasného. Směsice aut, motorek, kol, elektrických kol, motorek
na lpg, taxíků, autobusů, aut a obrovského množství chodců. Ulice je všech,
takže se všichni mezi sebou proplétají, na semafory reagují snad jenom autobusy,
jinak všichni jezdí a chodí jak se jim zachce. Chodníky téměř neexistují a kde
jsou širší než 50cm, tam na nich vesele prodávají jídlo nebo dělají jiné
činnosti. Dostalo mě čínské lešení, které se dělá z bambusu, jednotlivé křivé
bambusové tyče jsou svázané provazem a celkem to vypadá že to nemůže vydržet.
Ale stojí. Navíc nikdo si nedělá starosti s jeho demontáží, takže hodně chodníků
je neschůdná právě kvůli těmto „lešením“. Ani jsem po cestě nebudil velkou
pozornost, s dvěma batohy na zádech, každý si tu hledí svého. Akorát jeden
cyklorikša mě chtěl u stanice metra naložit na svůj vehikl, ale to jsem odmítl.
Došel jsem do hotelu, smlouvání o ceně, i když se jedná na místní poměry o
nehorázně luxusní zařízení. Recepční mi řekla asi pět cen, z nichž žádná nebyla
taková, kterou bych si představoval, tak jsem vytáhl kouzelný papírek z letiště
a dostal jsem cenu dle domluvy (298Y/noc). Pak ještě chtěla jakousi zálohu nad
rámec ceny, nejdřív 400Y a když jsem se zdráhal, tak 200Y. Když jsem se jí
zeptal, kolik mi teda pozítří vrátí, něco naťukala do kalkulačky a vypadlo jí
235Y, což už nedává smysl vůbec. No nic, uvidíme. Kalkulačku používají jako
něco, co má váhu a čemu je třeba věřit :) Pokoj je úžasný, je tu příjemně,
jelikož je tu dobrá klimatizace. Krom toho záchod, koupelna, 2 postele, no
luxus, takže jsem hned zapadl do postele a dospával jetlag. Probudil jsem se
včera v místních 9 hodin večer, ale pak ještě usnul alespoň do šesti do rána.
Vzhledem k jednotnému časovému pásmu v celé Číně se tu rozednívá hrozně brzy,
snad kolem třetí v noci a stmívá už před devátou večer. A to jsme dost na jihu.
Ráno jsem tedy kolem šesté, neskutečně brzy na místní poměry vstal a vyrazil se
podívat do okolních ulic. Kupodivu byly téměř zcela prázdné, pouze na nich bylo
několik cyklistů, kteří na svých velocipedech vezli obrovské náklady, asi tak
pětkrát vyšší než byli oni sami. Přešel jsem most přes kanál řeky Wusong a
chvíli relaxoval na nábřeží. Bylo tam spousty staříků, kteří tam klábosili a
sportovali. Běh místních je asi tak stejně rychlý jako naše chůze. Dokonce si
tam někteří přinesli i ptáčky v klecích, aby jim tam zpívali, jelikož tady žádní
práci kvůli smogu nejsou. Taky řeka byla neuvěřitelně špinavá a plná odpadků.
Další mé kroky směřovaly jen tak kolem do okolních ulic. Skoro všechno bylo
uzavřené, jen pár samoobsluh mělo už otevřeno, tak jsem si dal zmrzlinu
s kandovanými ořechy a kolu. Než jsem stačil zmrzlinu rozbalit, tak už se
roztékala, dokonce i čokoláda... Na chlazené lahvi s kolou okamžitě kondenzovala
vlhkost, takže byla mokrá během pár vteřin. Chodil jsem dál přilehlými ulicemi a
díval se, jak staré domky (doslova domky, protože mají patra vysoká tak metr
sedmdesát) mizí kvůli nové výstavbě výškových mrakodrapů. Snad v každém z nich
byl nějaký obchod nebo bistro, kde vařili cosi podivného k snídani, snad česnek?
Jídlo jsem radši nezkoušel. Zážitek byl pozorovat odvoz odpadků. To je místo,
kde je hromada, ale obrovská tak 10x10metrů všeho možného, cítit je to na sto
honů. Přijede nákladní auto, z něj vyskáče 10 Číňanů a ty tu hnijící hromadu
začnou házet na korbu. Sem tam někdo popotáhne a flusne, ale to tak hlasitě, že
je to slyšet po celé ulici. Měl jsem těch chuťovek pro začátek tak akorát, tak
jsem se vrátil na chvíli zchladit do hotelu, protože venku vyšlo Slunce z oparu
a začalo neskutečně péct. Jdu si naplánovat další výlet, tentokrát nejspíš do
moderní čtvrti plné mrakodrapů...
17.7.2009
Druhý dojem z Číny, Pudong
Ráno jsem se vydal směrem k nejmodernější části Šanghaje, Pudongu. Vyrostla
během posledních dvaceti let na mokřadech, kde se předtím pěstovala zelenina.
Vydávám se na cestu po chodnících, silnicích směrem k řece Huangpu. Přechody pro
chodce mají v Šanghaji trochu jiný smysl, než třeba v Praze. Krom občasného
přecházení chodců slouží především k odpočinku cyklistů s náklady, otáčení
motorek a aut a parkování. Největším rozdílem však je, že absolutní přednost na
nich mají auta a jiné dopravní prostředky, nikoliv chodci. Stejně tak na
přechodech se semafory mají přednost auta i v případě, že mají červenou, vy jako
chodci máte zelenou. Dopravní policisti řídí v dopravní špičce provoz všude tam,
kde se kříží hlavní cesty. Docházím k řece Huangpu a bez problémů nacházím
podzemní vchod do tunelu Bund. Je to podzemní tunel pod řekou, kromě metra
jediná spojnice této části Šanghaje s Pudongem. Jízdné je docela drahé, 40Y
jedna cesta, 50Y zpáteční. Dá se kombinovat ještě s prohlídkou vzácných mořských
živočichů, polárním sklepením, apod. Jedná se však pouze o atrakce, nikoliv
seriózní výstavy. Samotný vstup do tunelu dává tušit, o co tu půjde. Zdi jsou
pomalovány pestrobarevnými barvami, na stropech jsou hustě nasázeny umělé
květiny a kolem svítí barevné reflektory. To teprve samotná jízda tunelem
v malých kabinkách je teprve psychedelický zážitek! Celý tunel je osazen
stroboskopy, lasery, světly a LCD panely, takže všude bliká, svítí a mění barvy.
K tomu ještě v kabině hraje dost zvláštní elektronická hudba a mírně sjetý hlas
občas prohodí pár nesrozumitelných slov čínsky a anglicky. Až se z toho člověku
tají dech. Ale za ten první zážitek, kdy vjíždíte v kabině do blikajícícho
tunelu za tu srandu určitě stojí. Jinde tohle nezažijete! Této projížďky se
účastní většinou cizinci a čínští turisté. Místní obyvatel tunel k přepravě
nepoužívají. Po příjezdu do Pundongu se ocitáte ve zvláštním světě. Všude kolem
vás se tyčí vysoké mrakodrapy, kolem hučí sbíječky, chodí davy čínských turistů
a celkem si připadáte jako v jiném světě. Pudong je čínskou verzí Manhattanu, to
je patrné na první pohled. Spíš však její nekvalitní kopií, protože Manhattan má
své kouzlo. Mrakodrapy jsou koncentrované kolem velkého kruhového náměstí,
nejmarkantnější budova je „Perla Orientu“, televizní věž se třemi kopulemi. Je
to bezesporu největší atrakce pro Číňany, jakási národní chlouba, ale díky své
fialové barvě je to stavba do které jsem se podívat nešel. Místo toho jsem se
poprvé najedl, a to u místních stánků, které vypadaly seriózně. Nudle se sójovým
masem, celkem za 10Y. Procházel jsem se po kruhovém náměstí pod všemi
mrakodrapy. Některé ještě nejsou dokončené, například jeden exemplář, jehož celá
konstrukce bude navenek lemovaná empírovými! sloupy. Nejzajímavější budovou je
věž Jinmao a věž šanghajského světového finančního centra. Jinmao je ne
nepodobná Empire state building v New Yorku, ovšem pouze hodně vzdáleně. Oproti
Empiru působí zase jen jako čínská levná kopie. O to hezčí je však vyhlídka z 88
patra, výšky necelých 400m. Vyjede se k ní rychlovýtahem, stoupajícím 9,1m/s a
vstup stojí 60Y pro studenty. Je to však asi nejlepší investice, kterou jsem
doposud v Šanghaji udělal. Z takové výšky je vidět nádhera Šanghaje. Dívat je
možné se na všechny strany a pozorovat desítky nákladních remorkéru na řece
Huangpu, panorama města plné výškových budov, dopravní chaos v přilehlých
ulicích. Dobře je také vidět sousední věž šanghajského světového finančního
centra a jak na dlani je vidět věž perla orientu. Z vyhlídkového patra se dají
odeslat pohledy, je tu seriózní poštovní schránka, kterou vybírají každý den
v 16:30 mimo so a ne. Dají se tu taktéž koupit pohledy a známky. Výhledy jsou
opravdu impozantní a dá se tu strávit i několik hodin. Cestou zpátky na stanici
metra jsem přemýšlel o Pudongu. V současnosti, kdy se stále ještě intenzivně
staví, je zde vidět asi nejzřetelněji kontrast mezi nejchudšími a nejbohatšími
Číňany. Vidíte čínské dělníky posedávat na mramorových vstupech do mrakodrapů,
potkáte bistra, kde se najíte za 1Y a pití pořídíte za 2Y a pár desítek metrů
opodál narazíte v přízemí věže Citigroup na samoobsluhu Citishop, kde se malá
plechovka Coly prodává za 15Y. V restauracích podobné úrovně se cena jídla
pohybuje kolem 100Y. Rozdíly jsou tu k vidění nejméně desetinásobné. Pudong je
chloubou Číny, její výstavní síní, ale pokud návštěvník sklopí zrak a nebude
město posuzovat jen podle mrakodrapů se zakloněnou hlavou, přijde na to, jaké
obrovské rozdíly mezi lidmi tu vznikají. Na první pohled jsou však všichni
spokojení. Dělníci, že vydělají za den o něco více než na obživu a finančníci,
že vydělají na obchodu. Ještě že tak obrovské rozdíly, jako jsou tady, u nás
nenajdeme. Dorazil jsem na stanici metra a vydal se zpět jednu stanici k hotelu.
Po pěší cestě jsem se stihl pěkně zpotit a trochu opálit, protože bylo poledne a
Slunce pražilo přímo nad hlavou. Odpoledne si dám zasloužený odpočinek a večer
se půjdu podívat na noční Šanghaj, která je podle průvodce nejhezčí ze všech.
17.7.2009
Čína, dojem třetí – večerní Bund
Po důkladném odpočinku a spánku dnes odpoledne jsem se večer, kolem osmé hodiny
vydal na procházku starou čtvrtí Bund po nábřeží řeky Huangpu. Cesta od hotelu
setmělou Šanghají plnou lidí byla zajímavá. Všechny obchůdky byly otevřené,
nadháněči se snažili jeden přes druhého oslovit turistu a nalákat ho na masáž či
do restaurace na večeři. Nábřeží je napůl v rekonstrukci (jako vlastně celá
Šanghaj), takže procházka probíhala spíš jako kličkování mezi auty a motorkami.
Ovšem krom toho nebránilo nic v obdivu starých krásných budov. Většina z nich
pochází ze začátku nebo první poloviny minulého století. Téměř všechny jsou
zrekonstruované a zvenčí nádherně nasvícené. Procházku jsem začal na „Zahradním
mostě“ přes řeku Wusong. Most je nasvícený barevnými světly, které se neustále
mění od zelené přes fialovou do červené a osvětlují tak průchozí všemožnými
barvami. Na mostě bylo našlapáno, jelikož je z něj nádherně vidět celé panorama
moderního Pudongu, jehož mrakodrapy jsou taktéž nasvíceny tisíci světel,
obrazovkami s nejrůznějšími motivy a neony. Nejbarevnější dominantou je
pochopitelně věz Jintao, se kterou se každý chce vyfotografovat. Po překonání
mostu jsem pokračoval dál po rozestavěném břehu a přes ulici obdivoval skvosty
koloniální architektury. Fotky napoví víc než sebelepší popis, proto jen
telegraficky: bývalý britský konzulát, Bank of China, hotel Mír, Celnice, Hong
Kong a Šanghaj Bank – úžasná stavba, Šanghajský klub, Meteorologická signální
věž. Pak už jen domy v rekonstrukci, jejichž rozbitý interiér minulých věků lze
také spatřit. Ještě, že jsou ostatní budovy již po renovaci. V přízemích jsou
luxusní obchody s oblečením a celé nábřeží je pochopitelně přelidněno
procházejícími se Číňany a také turisty. Zajímavostí je, že na všech budovách
vlají čínské vlajky. To asi aby si náhodou někdo nemyslel, že nádherné budovy,
které zde postavili evropští kolonialisté nepatří teď Číně :) Zpátky jsem šel
přímo po chodníku kolem domů a každý z nich je opatřen cedulkou, které popisuje
kdo je postavil a ve kterém roce vznikly. Dále jsem obdivoval nádherně zdobené
portály a architektonické detaily zblízka. Kolem desáté se začalo centrum Bundu
postupně vylidňovat a krámky zavírat, proto jsem zamířil také k hotelu, zpátky
přes pestrobarevný „zahradní most“ a nechal se na něm skupinkou milých Číňanů
vyfotografovat s panoramatem Jintao. Chtěli, abych měl co nejlepší vzpomínku,
proto mě fotografovali asi 10x, než byl snímek naprosto dokonalý :-) Cestu
k hotelu jsem si ještě prodloužil okolními uličkami starých domů a po nezbytném
nákupu pití dorazil zpátky z rozehřátého města do mého klimatizovaného hotelu.
Teplota ve městě je téměř stále stejná, místo denních 35 stupňů je tak možná 32
a jediným rozdílem oproti dnu je, že nepálí slunce. Večer také foukal docela
silný vítr od moře, což by bylo příjemné nebýt oblaků prachu, který s sebou
přinášel. Večerní procházku jsem si užil a domy plánuji ještě zhlédnout za
denního světla.
18.7.2009
Procházka centrem Šanghaje, dojem čtvrtý
Dneska jsem si dlouho pospal, přestože se mi večer nechtělo spát. Vstával jsem
po deváté a do víru velkoměsta vyrazil až kolem desáté. Sešel jsem dolů na
Nanjing road a vydal se po ní směrem na západ, tedy k Lidovému náměstí. Dneska
je sobota, takže lidí bylo všude dvojnásobek, asi jako na stadionu při zápase
pražských S. Třída Nanjing je moderní, plná pěkných obchodů, ve kterých se
dozajista nechá dobře nakoupit. Každý druhý Číňan se sem jde o víkendu alespoň
podívat, co je nového. Uprostřed jezdí motovláčky, na krajích zase otravují
nadháněči „Sir, shopping, sir shoes, sir watch(es) rolex rolex“ a tak podobně.
Ze začátku jsem jim odpovídal „No time“, ale asi tak po desátém pokusu mě
nalákat do jejich krámů jsem je začal ignorovat. Oni to velice rychle pochopí,
že tady jim pšenka nepokvete. Obchody byly nabité především západním zbožím,
značky jako Puma, Adidas, Nike tu hrají prim. Tenhle kousek Nanjing road je
často přezdíván šanghajským Václavákem a není to daleko od pravdy. Několik
McDonaldů, KFC, Burger Kingů, Donut Kingů apod. Tady se žije západním stylem,
který je pro místní zbohatlíky největším blahem. Přes tisíce lidí jsem se
prodral až k Lidovému náměstí a přilehlému parku, který nebýt stovek lidí, by
byl velmi hezkým a klidným místem. Jsou v něm malé cestičky, jezírka, zátoky a
především hodně stromů. Jen tu nezpívají ptáci... Po chvíli obdivování
obrovských leknínových květů jsem pokračoval po Nanjing road dále na západ, tady
už ubylo lidí, až k hinduistickému chrámu Jing-an. Kolem byly stále samé
mrakodrapy, proto jsem si říkal, kde asi ten chrám bude. Uprostřed výškových
budov, obklopený třiceti, čtyřiceti poschoďovými moderními mrakodrapy. Do
objektu chrámu se platilo vstupné 20Y, ale podívaná to byla nádherná. Dřevěný
chrám je jako z pohádky, neuvěřitelné, že něco takového tady na tom místě vůbec
přežilo. Hlavní pagoda, do které se vystoupá po desítkách schodů v sobě skrývá
několik bohů, kterým přicházejí věřící darovat melouny, broskve nebo jiné
vybrané ovoce a zapalují mu vonné tyčinky v hořící schránce dole pod pagodou.
Odsud jsem pokračoval metrem na Xuiahui k jediné křesťanské katedrále ve městě.
Místo je to jedinečné, kolem zůstalo poměrně hodně místa, takže zde místo
paneláků vyrostl nádherný park. Neogotická katedrála je střídmě vyzdobená
moderně ztvárněnými obrazy nebo kopiemi starých obrazů křížovou cestou, každý
obraz má svoji „svatyni“, do které prosvítá světlo skrze sytě jednobarevné
vitráže. Portál katedrály je osázen palmami a ještě jedna zvláštnost tu je,
v katedrále je nesnesitelné vedro. Vstup se neplatí. V zadní části hlavní lodi,
za oltářem je socha Panny Marie v životní velikosti. Stropy ani stěny zdobené
nejsou. Po krátké prohlídce (fotografovat se oficiálně nesmí) jsem poseděl na
židlích pod stromy vedle katedrály a vydal se dále, tentokrát pěšky k největšímu
buddhistickému komplexu v Šanghaji, k chrámu Longhua. Procházel jsem moderní
obytnou třídou, kde samozřejmě nechyběla šestiproudá moderní dálnice, směrem do
centra beznadějně ucpaná. Procházel jsem také kolem největšího krytého stadionu,
ale nic moc zajímavého na něm nebylo. Komplex chrámů Longhua byl úžasný už
zvnějšku. Část bývalého prostranství sice už ukousla moderní ulice a promenáda,
ovšem to hlavní, tři pagody s jednotlivými bohy a hlavně samotným Buddhou,
zůstaly zachovány. Všemu dominuje vysoká, několikaposchoďová věž. Vstupné se
platí, 10Y. Pagody byly nádherně vyzdobeny, každá socha bohů byla zasazena do
zlaceného pozadí a na obětním oltáři byly opět melouny, broskve a jiné ovoce.
Zrovna probíhal asi pohřební obřad, takže bylo přítomno i několik mnichů, kteří
hráli na všelijaké nástroje a pálili vonné tyčinky. Tyčinky se tu vůbec pálily
v takovém množství (před každým chrámem byly dvě ozdobné vany s ohněm), že tu
bylo kouře víc než dost a všem turistům z toho slzely oči. Pagody i jejich
vnitřní výzdoba byla zatím to nejkrásnější (po výhledu z 88. patra věže Jinmao)
v Šanghaji k vidění. Dále se mé kroky ubíraly na nejbližší zastávku metra,
nadzemní linky 3, jejíž trasa do centra skýtala dobré výškové výhledy na okolní
sídliště a zástavbu. Viděl jsem tak to, co by jinak ze země možné nebylo. Po
přestupu na trasu 2 a pozdě odpoledne jsem dojel až do hotelu, vyčerpán dnešním
pochodem i vysokou vlhkostí a Sluncem, které si ani dnes nedalo pokoj. Zbývají
mi na zítřek projít ještě zahrady Yuyuan, francouzská čtvrť a možná stihnu i
chrám nefritového Buddhy.
18.7.2009
Postřeh pátý, podvečerní a večerní procházka Šanghají
Už se tu začínám orientovat, tak jsem si troufl vydat se na delší procházku po
francouzské čtvrti a vyhlášenou promenádou Huahai směrem k Lidovému náměstí bez
mapy. Se západem Slunce se naskytly úžasné pohledy na moderní čtvrť Pudong
s červánky v pozadí. Celé město se zahalilo do načervenalého světla a mělo
nádhernou atmosféru. Prošel jsem kousek třídy Nanjing, která opět s nastávajícím
večerem ožila a na ulici se objevily davy Číňanů. Metrem jsem dojel na stanici
Shannxi Rd. East a otamtud se vydal na krátkou procházku francouzským
distriktem. Sice se mezitím už setmělo, ale i tak jsem si připadal jako
v Paříži. Nízké domy s balkóny a zdobenými okny, luxusní obchody, šití obleků na
míru v cenách nad 5000Y, značky Louis Vuitton, Prada, ... všechno připomínalo
Paříž a Champs Elysees. Třída Huahai patří do té nejlepší šanghajské čtvrti a
lidé procházející se tam také podle toho vypadají. Nanjing je spíš třídou
průměrných (tj. bohatých) Číňanů, kteří tráví své večery večeřemi u McDonaldu
nebo v KFC, ovšem na Huahai se utrácí ve velkém stylu. Svítící výkladní skříně,
dobře oblečení Číňané, na kterých je na první pohled vidět, že mají hodně peněz.
Jak se pozná na první pohled velmi bohatý Číňan od bohatého? Má na sobě pouze
oblečení evropských značek, Číňanky mají vlnité! vlasy a poznají se i podle
chůze. Zatímco ti bohatí trochu „šmajdají“, našlapují jako „husy“, ti velmi
bohatí i chodí evropsky, ladně kráčí a našlapují do V :) Cestou na Lidové
náměstí jsem v podchodu zabloudil do spletitého labyrintu podzemních ulic plných
obchodů s evropskými značkami, hlasitě vyhrávající muzikou, místo, kam se zlatá
mládež chodí večer bavit utrácením peněz. Vypadalo to tam jako někde na
diskotéce, všechny obchody nasvětlené, infantilně nazdobené, barevně blikající,
jedna podzemní ulička stylizovaná do 20. let minulého století, druhá do
francouzského stylu. Kýč kam jen oko dohlédlo. Snažil jsem se odtamtud vymotat,
chtěl jsem jen projít podchodem pod hlavní třídou, ale místo toho jsem se dostal
do slepé uličky a na jejím konci narazil na přeplněné KFC. Vydal jsem se tedy
celou cestu zpět a po fialově blikajících eskalátorech teprve vylezl zpět
z tohoto zvláštního podzemního světla na ulici. Kupodivu ještě dál od místa, než
kterým jsem dolů sestoupil. Na druhý pokus se již podchod projít zdařilo bez
bloudění a vyšel jsem u hlavní budovy místní státní správy, která je uprostřed
Lidového parku. Nebyla sice architektonicky nic moc, ale zato panorama na
osvětlené mrakodrapy bylo úchvatné. Došel jsem až na ulici Nanjing, kde jsem
raději jednu stanici dojel přeplněným metrem zpátky k hotelu. Cestou ještě
nakoupil jídlo a nezbytné pití, abych zahnal hlad a žízeň. Zajímavostí je, že
pití se prodává v největších lahvích 600ml. Za těch pár dní mi došlo, proč
neprodávají větší lahve: když se láhev otevře, respektive otevře se mimo
klimatizovanou prodejnu, v místním parnu zteplá tak rychle, akorát když ji
žíznivý člověk dopíjí. Kdyby v ní bylo víc nápoje, zbytek by byl na vylití. Před
chvilkou jsem se šel jen rychle projít kousek na sever od hotelu po Sihuan Rd.,
abych si ještě koupil něco dobrého na zub. U místního stánku (obchody jsou již
zavřené) mi dokonce rozuměli pár slov čínsky, o která jsem se pokusil :) Začínám
se tu zabydlovat, proto je nejvyšší čas zítra vyrazit do Hangzhou, abych ještě
do zatmění něco kromě Šanghaje viděl.
19.7.2009
Šestý dojem z Číny, cestování vlakem a „hledání“ ubytování v Hangzhou
Ráno jsem se pěkně prospal, spíš by se dalo říct zaspal. Probudil jsem se až ve
dvě místního času. Vůbec nevím, jak jsem vydržel tak dlouho spát, čtrnáct hodin
v kuse... Sbalil jsem si narychlo věci, osprchoval se před cestou a vyrazil se
odhlásit na recepci. Po menším dohadování o ceně (chtěli mi naúčtovat 150Y
navíc) jsem se konečně vydal metrem na železniční stanici v Šanghaji. Stejně
jako všechno tady byla úplně přelidněná, ale mají to vcelku zmáknuté, takže se
nikde netvoří nepřehledné davy. Jízdenky se kupují mimo nádražní budovu,
v budově napravo a činí se tak přes automaty. Po vystání menší fronty jsem si
bez problémů koupil lístek na vlak do Hangzhou, který stál 63Y. Nejbližší vlak
byl sice beznadějně vyprodaný, ale jezdí to skoro co hodinu. Čas jsem si zkrátil
v místním fast foodu, který si hrál na KFC, ale byla to ve skutečnosti normální
čínská restaurace, na kterou jsme zvyklí u nás. První objednávka nedopadla
nejlépe, dostal jsem kousky masa a zeleniny. Bylo to výborné, ale nestačilo to,
tak jsem si objednal druhý chod, klasický vývar s nudlemi, hovězím masem a
zeleninou. Byl vynikající. K tomu ještě pomerančový džus. Totálně jsem se
přejedl a po chvilce odpočinku a čtení průvodce jsem se vydal na nádraží. Do
budovy se tvoří fronty, ale netrvají dlouho. Každému zkontrolují zavazadlo a pak
je třeba se vydat do příslušného čísla čekárny, dle vlaku. Čekárna je asi tak
10x větší než jsou ty naše, jako ostatně všechno čínské je nejméně 10x větší na
naše poměry. 10x širší ulice, 10x větší náměstí, 10x větší nádraží, letiště,
neboť všude je 20x větší hustota lidí, než u nás. Čekárna tedy byla
nepředstavitelně obrovská, když jsem fotil její panorama, potřeboval jsem tři
fotky, abych ji celou zabral. Po chvíli čekání se uvolnila jedna židle, tak jsem
ji hned obsadil. Dala se se mnou do hovoru Číňanka, sedící vedle. Tedy do
hovoru, uměla jen Čínsky, takže to spíš bylo hledání ve slovníku, ale byla děsně
trpělivá. Cestovala do Chengdu, nejvýznamnějšího sídla Buddhismu, jak jsem se
dozvěděl. Čekání na vlak rychle uteklo, a tak jsem spěchal na nástupiště
příslušným koridorem (v čekárně byly 4) číslo 1. Vlak už byl připraven
k odjezdu, tak jsem naskočil a došel ke svému místu, které bylo obsazeno, tak
jsem si sedl vedle. Respektive si ho se mnou vyměnila Číňanka, protože chtěla
sedět vedle svého Číňana. Sedl jsem si na volné místo přes uličku a oba mi za to
hrozně děkovali. Pochopitelně v čínštině, ale tomu jsem už rozuměl :) Cesta
ubíhala rychle. Záhy po odjezdu se setmělo a vlak nabral rychlost svých 140km,
k závěru cesty i 170km/h. Vnitřek byl samozřejmě klimatizovaný a cesta byla
úplně v pohodě a velmi pohodlná. Ve 20.47 přesně na minutu jsme dojeli na
nádraží určení. Podle průvodce měly být v hale turistické informace, ale žádné
jsem nenašel, po chvíli se ke mně nahrnul dav nadháněček hotelů, jejichž
službami jsem tentokrát nepohrdl. Tady v Číně to totiž funguje trochu jinak, než
v jiných zemích. Hotelové „nadhaněčství“ je totiž tady oficiální živností,
každý, kdo takto činí musí mít povolení a na krku oficiální visačku. Po krátkém,
ale rozhodném výběru max. 200Y za ubytování se mi dostalo odvozu ihned
z parkoviště vedle haly soukromým tranzitem a ten mě dovezl cca 4km k jezeru
Xihu (Západní jezero) a hotelu určení. Za cestu jsem nic neplatil a dokonce i
cena byla oficiální, jelikož na vitríně hotelu bylo napsáno 198Y za ubytování na
noc. Ujal se mě sám majitel, věčně usměvavý postarší Číňan, jediná nevýhoda
byla, že uměl jen čínsky, ale domluvili jsme se. Moc toho po mě nechtěl, jen
vyplnit do čínského formuláře jméno a datum narození. Pak mě zavedl na pokoj a
vysvětlil mi jak se všechno ovládá, od klimatizace až po rychlovarnou konvici.
Bylo vidět, že je na svůj hotýlek velmi hrdý a dělá mu moc velkou radost. Mě
ostatně taky, protože jsem oproti Šanghaji ušetřil, standard ubytování jsem si
téměř nesnížil (snad jen o to, že tu není na pokoji předražený Internet) a dal
jsem vydělat soukromníkovi, který se snaží, nikoliv státnímu hotelu, který mě
chtěl ještě navíc ráno natáhnout na ceně :) Po cestě tranzitem přes noční město
jsem si stačil všimnout pouze osvětlené pagody a jinak jsem viděl jen šmouhy,
neboť řidič jel jak šílenec, i v protisměru, křižovatku projel na červenou a u
hotelu zastavil takovým způsobem, že se až otevřely prosklené dveře na fotobuňku
:) No ale jsem tady a jsem rád za takto rychlé nalezení ubytování. Vůbec by mě
netěšilo jít nějaké 2-3km pěšky přes město k YMCA hostelu a spát s někým cizím
v pokoji a ušetřit dle průvodce 60Y na noc. Zítra bych si rád prošel/projel
centrum, nejvýznamnější památky a povede-li se mi půjčit kolo, objel bych celé
jezero dokola. Říkám si, že na takto rozsáhlé centrum (kolem jezera o průměru
2km by bylo kolo nejvýhodnější a nejrychlejší způsob dopravy. Navíc tady v tom
hotýlku s individuálním přístupem si myslím, že mi zapůjčení kola určitě ochotně
zařídí.
20.7.2009
Dojem z Číny sedmý, prohlídka města Hangzhou a příprava na přesun
Včera večer jsem se v hotelu seznámil s jedním čínským studentem, který byl
ubytovaný ve vedlejším pokoji. Asi dvě hodiny jsme „povídali“ spíš rukama, než
slovně, protože on uměl anglicky asi tolik co já čínsky, tedy téměř vůbec nic, a
tak jsme často narazili na výrazy, které jsem buď já neznal v čínštině nebo on
neznal v angličtině. Pochopil jsem, že studuje v oboru IT a chce být úspěšným
programátorem a jet vydělávat peníze do Indie, kde teď IT neskutečně frčí.
Dneska ráno se mi nechtělo vstávat. Budík jsem si po zkušenostech nařídil, na
osmou hodinu a až skoro do devíti jsem ho posouval. Po ranní sprše jsem se vydal
do víru velkoměsta. Hangzhou má šest a půl milionu obyvatel. Prošel jsem po
hlavní třídě směrem k severnímu pobřeží ostrova a asi po 200 metrech narazil na
půjčovnu kol. Po nezbytném osvěžení pomerančovou limonádou, teplota se šplhala
nad 40 stupňů ve stínu, jsem si vyzkoušel kolo, především brzdy, jak radí
průvodce a kolo obstálo. Zadní brzda moc dobře nebrzdila a přední hlasitě
skřípala, ale o to to bylo lepší, protože si mě každý lépe všimnul. Půjčení
stálo 20Y a vrátit se muselo do pěti hodin odpoledne. Po zvýšení sedla na
maximum jsem se neohroženě vydal do místního cyklo/motocyklo provozu. Kolo, na
kterém jsem jel, by se u nás prodávalo za dětské, ale tady na takovém typu
jezdila většina lidí. Se sedadlem na maximum jsem musel stejně šlapat s hodně
skrčenýma nohama, ale i tak jsem po čase místní předjížděl, protože jak jsem
zjistil nemají vůbec žádnou výdrž a sílu v nohou. Často i do malého kopečku kolo
tlačí, zatímco já zaberu a hravě je předjedu. Až do chvíle, než jsem zkusil
šlapat ze sedla, to jsem neměl raději pokoušet, neboť rám kola čínské
provenience se pod mou tygří silou zkroutil a ihned spadl řetěz ze zadního
ozubeného kolečka. Samozřejmě uprostřed kopce a na sluníčku. Tak jsem se jej jal
se vší vehemencí nasazovat, přičemž jsem se pěkně upatlal od oleje. Pokračoval
jsem po severní hrázi Baidi až k zahradám na kopci Gu, což byla moc pěkná
vyjížďka. Kopec s nádhernými zahradami a úchvatným pohledem na jezero plné
leknínů jsem prochodil pěšky, s kolem se na úzké cestičky nesmělo. Samozřejmě
bylo všude plno Číňanů, tolik, že často nešlo ani projet nebo projít. V jednu
chvíli jsem ale znejistěl. V dohledu se neobjevil skoro žádný Číňan, tedy asi
jeden nebo dva. Absenci hord lidí a polední klid rušil pouze řev cikád. Pak se
to podivné vylidnění vysvětlilo, všichni byli na obědě. Takže jsem si zahrady i
skalní „jeskyně“ – malé díry 2x2 metry vytesané ve skále na vrcholku hory –
prohlédl poměrně dobře v klidu. Z klidu mě vyvedla pouze akutní potřeba hledání
WC. Raději se nebudu rozepisovat, jak to na samotném vrcholu na veřejných
toaletách vypadalo. Jen napovím, že jsem je neomylně našel ne podle směrovek,
ale podle nápadného odéru. Má cykloprojížďka pokračovala po druhé hrázi Sudi.
Oficiálně se tam s kolem nesmělo, ale armáda projíždějících cyklistů,
motocyklistů a dokonce turistických minivláčků mě přesvědčila, že pojedu dál i
já. Dokonce i dohlížející všudypřítomní policisté si ze zákazu a záplavy kol nic
nedělali. Kolem silnice po hrázi jsou na obou stranách trávníky, plno stromů,
platanů a smutečních vrb, a po nábřeží jsou rozesety zákoutí s lavičkami. Dojel
jsem až k rušnému místu, odkud odplouvaly turistické loďky na ostrůvek Yingzhou,
na kterém jsou 3 jezírka odrážející měsíční svit. Zpáteční jízdné loďkou pro 60
pasažérů vyšlo na 45Y. Jezírka jsou na ostrově ve skutečnosti čtyři, dále je tam
několik pagod a lávek mezi oněmi jezírky. Zvláště lávka mezi dvěma severními
lagunami byla úžasná, klikatila se od jedné pagody ke druhé. Jezírka, nebo spíš
laguny byly porostlé bílými, fialovými a oranžovými! lekníny a zahrady plné
stromů byly nádherně udržované. Zajímavá byla také procházka hustou bambusovou
stezkou. Po návratu zpět na pevninu jsem pokračoval na kopec Xizhao k nádherné
pagodě, která sice nebyla v průvodci, ale byla zlatým hřebem dnešního dne. Tak,
jak byla vidět celá Šanghaj z věže Jinmao, bylo odsud vidět celé Hangzhou, s
jezerem Xi Hu i ostrůvkem Yingzhou. Historie pagody byla pochmurná, několikrát
byla zbořena, vystavěna, v padesátých letech se na její sutiny byl podívat
dokonce i velký Mao, ale opravy se dočkala až v našem tisíciletí. A oprava to
byla zcela důsledná, předcházel jí velký archeologický průzkum, který probíhá až
do dneška. Našly se základy starého chrámu, které jsou k vidění v suterénu
pagody. Odtud stačí vyšlápnout po schodech jedno patro a ocitáme se v hale,
odkud jezdí dva rychlovýtahy téměř na samotný vrcholek. Zde je potřeba
podotknout také to, že na vrcholek k pagodě kromě sta schodů vedou dvoje
eskalátory a všechno je předělané v moderním duchu velkého čínského technického
rozmachu. Jet na pagodu po eskalátoru mě překvapilo natolik, že jsem se u tohoto
moderního výdobytku nechal vyfotografovat, ale schody jsem jako jediný za
mohutných pohledů místních vyšel pěšky. Interiéry, jednotlivá patra pagody jsou
vyplnění novými obrazy nesoucími se v historickém duchu a moderními (i když
nádhernými) dřevořezbami. Historii se podařit neuchránilo, tak si ji v čínském
stylu alespoň napodobíme, vč. nezbytných vymožeností dneška, že?. Ovšem při
výhledu z posledního, pátého patra se tajil dech. Bylo vidět celé jezero, za ním
se rozprostírala řada mrakodrapů, téměř to vypadalo jak v Central Parku v New
Yorku. Za řadou mrakodrapů od západu k východu se vzpínaly nedaleké hory...
Opravdu nádherný pohled a byl tím nejlepším, co může návštěva pagoda nabídnout.
Za zmínku stojí ještě zbytky kamenného bazénu s velkou skulpturou před vstupem
do parku. Po prohlídce bylo už tolik hodin, že jsem se vydal přímou cestou přes
zahrady Xing Tiadi vrátit kolo a poté prošel ještě kus západního parku na
nábřeží, než jsem se vrátil do hotelu. U vstupu do parku se hádala skupinka
Rusů, jestli půjdou projít zahrady nebo na kafe. Bylo mi jich líto, musí tu být
naprosto ztraceni. Čínštině nerozuměli a anglickým nápisům navíc v latince také
ne. Po důkladném odpočinku v hotelu jsem se zeptal milého hoteliéra jak je to tu
s internetem a on mi poradil kavárnu nedaleko. Byl to obří sál, snad se sty
počítači, jak jinak, jsme přece v Číně. Internet byl docela rychlý a zatraceně
levný. Po cestě zpět jsem se zastavil v supermarketu pro nezbytný nákup vody
jídla. Po nedávných zažívacích problémech jsem se rozhodl jíst dietně, tj. čipsy
a kousek sušeného masa. Toho jsem vybral z široké nabídky největší a nejtlustší
balení za 3Y a k tomu si koupil pivo Tsingtao. V hotelu, když jsem se chystal
pojíst, jsem však se zklamáním přišel na to, že čipsy nejsou konzumovatelné,
jelikož jsem si nevšiml, že jsou s příchutí manga... Slané čipsy se sladkou
příchutí jsou na vyhození, snědl jsem jich pár a už se mi dělalo zle :) Žaludek
potřebuje na místní chutě delší aklimatizaci než jeden týden... Stejně tak pivo
Tsingtao s výraznou příchutí kvasnic není úplně snadno stravitelné. Takže jsem
otevřel s nadějí poslední stříbrný balíček se sušeným masem. Ovšem jaké na mě
čekalo překvapení pod neprůhledným obalem! Říká se, nekupuj zajíce v pytli, a
v Číně to platí dvojnásob. V balíčku byl ještě jeden menší nedobytný balíček
(vakuovaný) a v něm kuřecí kost, téměř ohlodanou, dalo by se říci. Masa na ní
bylo asi 1 gram. Bohužel tedy z dnešní večeře nic moc nebylo a budu to muset
dohnat zítra. Večer mi přišla SMSka od českých astronomů s GPS souřadnicemi
jejich hotelu. Jsou již na místě pozorování zatmění Slunce a mě zítra čeká se za
nimi dopravit. Je to asi 60km do většího města An Ji a pak ještě pět km do
blízké vesnice. Už se neskutečně těším na zatmění, že ani nemůžu usnout. O
počasí se nedá po dnešní konzultaci s meteorologickými předpověďmi na internetu
s jistotou nic říci, takže buď to ve středu vyjde nebo nevyjde. Kombinovat a
vymýšlet delší přesuny např. do Chengdu, kde má být zcela jasno, nemá smysl,
spolehlivá předpověď není k dispozici pro žádné místo v pásu úplného zatmění. Na
internetu jsem zjistil, že na našem pozorovacím stanovišti (v hotelu u
přečerpávací vodní nádrže ve výšce bezmála 1000m n.m.) jsou již přítomny týmy
z USA, Evropy a stany si tam staví i výprava z Indie. Jsem na to moc zvědavý,
vzrušení stoupá, vydávám se do centra všeho dění!
21.7.2009
Čínský dojem osmý, cesta za zatměním
Ráno jsem se probudil nádherně odpočatý, ale s velkým zpožděním. Zapomněl jsem
si večer nařídit budík, takže jsem místo v plánovaných osm hodin vstával po
desáté. Vydal jsem se na krátkou obchůzku okolních obchodů, jelikož jsem
potřeboval zakoupit pár věcí nutných na středeční pozorování zatmění: velký
čínský klobouk proti sluníčku a jako dekoraci pro video, baterie do GPSky,
izolepu na připevnění filtru k objektivu, pití, a pokusit se sehnat levný
dalekohled. Až na dalekohled jsem vše pořídil během půl hodinky. Dalekohledy
měli v dvou nedalekých obchodech s vojenskou výstrojí a výzbrojí, jeden stál
100Y a byl z plastu a bohužel nešel zaostřit. Druhý byl perfektně kvalitní,
ovšem stál nehorázných 1800Y. Takže si dalekohled budu muset od někoho vypůjčit.
Následoval přesun taxíkem na autobusové nádraží, ze kterého jezdily autobusy do
„horské vesničky“ An Ji. Domluva s taxikářem trvala asi 10 minut, než pochopil,
co po něm vlastně chci, a to jsem se na to večer důkladně připravil se slovníkem
:) Cesta na nádraží byla dlouhá a udělal jsem dobře, že jsem se netrmácel
zbytečně autobusem. Navíc jsem neměl zjištěné, ze kterého přesně odjíždí. Cesta
taxíkem stála 34Y a bylo to dobrodružství, když nám do cesty vjížděly auta
z protisměru a náš taxikář chtěl být v cíli první. Na autobusáku byly nápisy
pouze v čínštině, ale i tak jsem tipnul správnou výslovnost An Ji a zakoupil
lístek. Autobus jel za 15 minut a cesta ubíhala rychle, jelo se stále po
dálnici. An Ji vypadalo v mapě jako malá vesnička, do které vede horská cesta,
ovšem čínská realita znovu překvapila a evropské vnímání měřítek map zklamalo.
Až do An Ji vedla dvouproudá dálnice a An Ji bylo velké průmyslové město.
Přesedl jsem na lokální minibus, který mě během půl hodiny dovezl do zhruba 15km
vzdáleného Tian Pchien Tingu, ve kterém jsem opět přesedl na ještě menší
minibus, tentokrát už ve stádiu polorozkladu (bylo zajímavé pozorovat, jak se s
rostoucí vzdáleností od Hangzhou kvalita autobusů postupně zhoršovala) a ten mě
stoupající silnicí první třídy dopravil až do městečka Di Xu, u kterého se
nacházel hotel, v němž bydleli astronomové. Cestou jsem sledoval GPSku a
naskakující souřadnice, abych je porovnal s těmi, které mi předtím astronomové
poslali SMSkou a abych náhodou nepřejel. Ale „vesnička“ Di Xu s cca 5 tisíci
obyvateli a desítkami obchodů se minout nedala. Poslední kus cesty z An Ji k
hotelu, už jen po užší betonové silnici jsem absolvoval pěšky a naproti mi šel
člen expedice Michal Rottenborn, se kterým jsme se seznámili vloni v
Novosibirsku a následovalo milé přivítání skvělé popovídání s vedoucím expedice,
Karlem Halířem v klimatizovaném foyer hotelu. Ubytoval jsem se v pokoji
s účastníkem expedice Jardou, který cestuje po Číně už tři týdny na vlastní pěst
a přijel hlavně kvůli cvičení Tai Chi. K astronomické expedici se přidal teprve
před pár dny v Šanghaji. Večer jsem ještě stačil okouknout aktuální předpověď
počasí, která pro nás nevypadá moc dobře. Na mořské platformě poblíž Šanghaje
vypadá předpověď o něco příznivěji, než ta naše. Členové expedice pro mě
zajistili i vstupenku do prostoru vyhrazeném na hoře u přečerpávací nádrže,
v prostoru, který je vyhrazen pouze registrovaným pozorovatelům z Číny a celého
světa. Jarda mi ukázal fotky ze svých cest a z dnešní společné průzkumné
návštěvy místa pozorování, které nám pořadatelé vyhradili. Udělal jsem si udělal
poměrně přesný obrázek, jak to tam nahoře vypadá a podle 3D pohledu v Google
Earth zjistil, kterým směrem budeme mít výhled. Celý večer jsme povídali
s Jardou o cestovatelských zážitcích a zkušenostech a teď už se chystám na kutě.
Vstáváme brzy, v půl šesté, v šest nás čeká snídaně a pak půlhodinový přesun.
Během něho pouze krátká zastávka v Di Xu na nákup nezbytných nápojů a
občerstvení a pak deset kilometrů stoupání k přečerpávací nádrži na naše místo
pozorování. Nervy pracují na plné obrátky a vzrušení ještě více narůstá... Zda
to zítra vyjde je ve hvězdách, nebo spíš ve větru, jestli nakonec rozfouká
nahromaděné mraky na obloze a umožní nám spatřit nádherný nebeský spektákl...
21.7.2009, 1:01 SELČ
Devátý dojem jen pár desítek minut po zatmění
S příchodem posledních dvaceti minut se začalo ochlazovat a zvedat studený vítr.
Začaly poletovat vlaštovky a pak to začalo. Srpek se pomalu zmenšoval až do malé
žhavé kuličky a hned potom se objevila koróna. Zase ta tmavě růžovofialová
nepopsatelná barva, která byla umocněna ještě okolními řídkými mraky, které ji
rozptylovaly. Černý kotouč byl větší než jindy, neboť Měsíc byl blíž zemi a
umožnil nám skoro šest minut totality. Koróna se měnila, jak se kotouč posouval
a pak začal být horní okraj světlejší, předzvěst konce. Zase přišly pocity,
které mě znehybněly. Zážitek se nedá popsat, ten se musí prožít. Příště zase
pojedu. Nejradši bych hned zítra...
22.7.2009
Desátý dojem z Číny, zatmění Slunce
Dlouho do noci jsme povídali s Jardou a ranní vstávání v půl šesté mi dalo
zabrat. Ale stihl jsem i sprchu a pak už rychle do hotelové jídelny na snídani.
Byl to bufet v čínském stylu a pro mě poživatelné tam byly pouze rýžové nudle
s kuřecím masem a zeleninou, které si dávám v Praze. Ostatní lahůdky jako lusky,
kousky zelí a výhonky, vše v octové omáčce jsem pouze symbolicky ochutnal. Pak
tam byly ještě jakési vařené „housky“, něco mezi buchtou a pudinkem, jak to
okomentoval Karel Halíř :-) Nudlí jsem si dal plný talíř a po dvou dnech se zase
najedl. Po snídani jsme vyjeli autobusem nahoru k přehradní nádrži, kde bylo už
kolem půl osmé hotové boží dopuštění. Sjížděly se sem desítky autobusů
s pozorovateli zatmění a lidé mířili v davu do areálu. My měli rezervaci místa
v klidnější severovýchodní části s výhledem do údolí. Rozprostřeli jsme se a
sestavovali montáže, připravovali foťáky, přidělávali sluneční filtry, kamery,
museli jsme i trochu improvizovat s izolepou, ale všechno se nám podařilo včas
připravit. Asi za 20 minut poté nastal první kontakt Měsíce a Slunce, který
postupně Slunce víc a víc zakrýval. Až do poslední chvíle bylo největším
dramatem počasí. Nad námi se honily mraky a co chvíli úplně zakryly sluneční
srpek. Už jsme skoro nedoufali, že úplné zatmění uvidíme. Na našich téměř celých
šest minut totální fáze zatmění se však mraky umoudřily a mohli jsme tak téměř
nerušeně pozorovat. Pouze drobné průhledné mráčky se sem tam objevily. I tak
jsme měli obrovské štěstí, ve které leckdo ani nedoufal. Potom se na chvíli
vyjasnilo a za chvíli po čtvrtém kontaktu se zcela zatáhlo. Emoce z úžasného
zážitku byly silné v celé naší skupině. Kdekdo plánoval výlet na další zatmění.
Vrátili jsme se jako jedni z posledních skupin k autobusu a vydali se zpět dolů
do vesnice Daxi do hotelu pro naše věci. Měli jsme je všechny nanošené do
jednoho pokoje. Začalo pršet a my byli rádi, že na našem místě nepršelo od rána,
jak se zdálo z předpovědi. Byli jsme jedni z mála, kteří viděli. Skupina
pozorovatelů v Chengdu měla úplně zataženo a neviděla nic, jen tmu a druhá
skupina to měla s počasím podobně. Jeli jsme autobusem po dálnici až do Šanghaje
se zastávkou u Mc Donaldu v městě Anji, což byl tedy zážitek. Všichni si tam
dali jídlo a pak ho baštili ve vedru na ulici před autobusem :-) I Číňani po nás
pokukovali. Přiznám se, že jsem si dal jídlo u Mc Donaldu také, s výmluvou a
důvodem, že po posledním místním jídle ve stánku to můj zažívací trakt
nerozdýchal :-) Pak už byla zajímavá jen zastávka na dálničním odpočívadle
s benzínkou a jednou velkou samoobsluhou, ale v samoobsluze kromě nás turistů a
čtyřech prodavaček v krojích nikdo nebyl. Taková trochu Potěmkinova vesnice. Do
Šanghaje jsme dorazili za prudkého slejváku, po rozloučení a slibu s astronomy,
že se sejdeme dříve, než na dalším zatmění, jsem šel na metro a dojel na vlakové
nádraží. Shánět lístky na vlak do Pekingu. Byl totálně vyprodaný na dva dny
dopředu, což bylo hodně zlé. Lístky, kdoví jestli ne falešné, nabízejí
překupníci před pokladnou, ale neumí anglicky a čert jim věř. Pak mě napadla
spásná myšlenka, koupit si pouze lístek na půlku cesty v nedaleké automatické
elektronické prodejně (delší trasy se musí koupit na přepážce). Lístek šel
koupit nejdále do Xuzhou. Pohledem do mapy mě napadla úžasná trasa, jak dojet do
Pekingu a ještě stihnout plánovaný Dandong. Z Xuzhou vlakem do Yantai a pak lodí
přes Čínské moře do Daliánu a odtamtud autobusem do Dandongu a dále vlakem do
Pekingu. Bez problémů se sháněním přímých lístků bych asi takto ani neuvažoval a
o leccos přišel. Takto to bude daleko zajímavější, než se ráno vzbudit
v Pekingu. Sedím ve vlaku do Xuzhou, lístek jsem sehnal lůžkový, tak jdu spát,
je to jen 5 hodin cesty.
23.7.2009
Dojem jedenáctý o cestování vlakem
V kupé s lehátky jsem se vyspal nádherně. Vzbudil jsem se jen pár minut před
tím, než mě přišel vzbudit průvodčí. Vytáhl jsem věci ven na chodbu a tam se se
mnou dal do řeči mladý Číňan, který také vystupoval v Xuzhou. Nádraží bylo
v rekonstrukci, tak jsme museli přes celý perón k funkčnímu nadchodu. Vyšli jsme
ven a docela hustě pršelo. I přes nekřesťanskou hodinu, půl čtvrté ráno, bylo
před nádražím plno. Většinou nuzně oblečených lidí, kteří tam čekali na bůh ví
co. Šel jsem si do vedlejší budovy koupit lístky a to, co jsem tam spatřil se
mnou dost otřáslo, podobný obrázek jsem na vlastní oči ještě neviděl. Hala
prodejny lístků, velká asi 50x20 metrů byla plná. Na zemi spali lidé, jen tak na
dlaždičkách, nebo na novinách. Byli to bezdomovci. A bylo jich tam plno, odhadem
snad stovka. Déšť je zahnal do snad jediného místa, kde je nikdo nevyhodil.
Leželi na zemi a skoro se mezi nimi nedalo projít. Musel jsem se hodně přemáhat,
abych si došel koupit lístek a pak prošel zase zpátky a nehnul při tom ani
brvou. Podobná situace byla před vstupem do haly nádraží (pouštějí dovnitř pouze
po ukázání lístku). Tady někteří seděli, někteří stáli. Zůstali jsme s mým novým
známým chvíli stát pod stříškou a povídali jsme. Pak jsem se přesunul do čekárny
a počkal ještě asi dvě hodiny na můj vlak do Yantai. Měl jsem štěstí a dostal
jsem lehátko, sice v otevřeném kupé, kde byly jen přepážky a v jednom oddílu
bylo 6 lehátek, ale i tak jsem byl rád, že jsem se mohl vyšplhat až ke stropu a
téměř celý den prospat. Ve vlaku se celkem nic nedělo, lidé posedávali,
procházeli, jedli, chrchlali, klasika... Vlak jel celý den, do cílové stanice
dorazil v sedm večer. Cestování ve vlaku je dobré v navazování kontaktů, zase se
se mnou dal do řeči jeden student univerzity v Hangzhou a povídali jsme snad dvě
hodiny, uměl trochu anglicky, tak jsem mu vyprávěl o Evropě a on mě zase o Číně.
V Yantai jsem prošel hordou nadháněčů a snad stovkou taxíků, které zcela
zablokovali tříproudou ulici před nádražím a snažili se turisty, kteří
vystoupili právě z vlaku odvézt. Yantai je letní letovisko, kam se sjíždí
především čínská omladina, aby zde oslavila prázdniny, které právě začínají.
Město je vcelku moderní, ubytování pohádkově levné a pláže prý nádherné. Šel
jsem do hotelu dle průvodce, ale cestou jsem potkal jeden zcela nový krásný
hotel, kde měli jednolůžkový pokoj za 138Y a to vč. klimatizace a internetu.
Popovídal jsem s junior managerem hotelu, uměl bezvadně anglicky. Síť těchto
hotelů „California Vogue Express“ je prý po celé Číně a existuje ještě jedna,
„Home Inn“. Tato informace dává cestování novou dimenzi, jelikož ceny jsou
opravdu dobré, i jejich ceny v Šanghaji jsou o dost nižší, než jaké jsem platil
já před pár dny. Klima je zde nádherné. Je cítit mořská voda a teploty se
pohybují kolem třicítky, je tu zkrátka nádherně, jak v Evropě u středozemního
moře. Klimatizace není potřeba... Zítra mám v plánu projít starou koloniální
architekturu, vykoupat se ve Žlutém moři a pokračovat trajektem do Daliánu a
přes noc autobusem nebo vlakem, dráha už možná existuje, do Dandongu.
24.7.2009
Dvanáctý dojem z Číny, cesta do Dalianu
Dneska ráno jsem si přivstal, vstával jsem už v šest hodin ráno. Ale nevadilo mi
to, protože včera jsem se ve vlaku vyspal hodně. Po ranní hygieně jsem hned
vyšel do ulic Yantai a vydal se po hlavní třídě od hotelu směrem k centru.
Nebylo to daleko, asi kilometr. Pak jsem procházel zastrčenými uličkami
k nábřeží, a to byl zážitek. Už jsem myslel, že tu cestu asi nedojdu, protože
ráno byly na ulicích napůl shnilé odpadky smíchané se vším možným i nemožným a
odér v ulicích byl tak silný, že se mi z toho několikrát velmi zvedl žaludek. Do
toho místní na ulici vařili různé pochutiny a ty prodávali. Smradu tu bylo ještě
víc než v marockých barvírnách kůží, a ty jsou průvodci doporučovány jen pro
otrlé povahy. Pro spravení dojmu jsem se prošel kousek po nádherném upraveném
nábřeží a pak zamířil na malý poloostrůvek, spíš skálu, která byla základnou
koloniální správy města Chefoo, jak se dříve říkalo dnešnímu Yantai. Vstupné
stálo 30Y a dalších 5Y výstup na maják. Poloostrůvek je tvořený kopcem a
zachovaly se na něm původní koloniální stavby ambasád a celních úřadů. Je možné
obdivovat architekturu konce 19. a začátku 20. století. Americké, německé a
dánské domy jsou úžasné. Lze projít i interiéry, ve kterých je mimo zachovaných
dispozic místností, podlah a někde i nábytku spousta dobových fotek. Kolem jsou
nádherné zahrady. Po výstupu na vrcholek jsem ještě vyjel výtahem na vršek
majáku, odkud je skvělý pohled na nábřeží a nové Yantai. Po cestě po nábřeží
směrem k písečné pláži zbylo několik dochovaných obytných domů spolu s bývalou
hlavní třídou, ale tu jsem prošel až cestou zpět. Na písečné pláži vybavené
záchytnými sítěmi proti žralokům jsem se namočil ve Žlutém moři, ale bylo po
ránu docela studené. Lovili v něm jen rybáři, ostatní si užívali na pláži.
Vytáhl jsem na památku pár kamenů z moře a vydal se prohlédnout starou
zachovalou a zrenovovanou zástavbu podél dřívější hlavní třídy v Chefoo, kterou
jsem míjel cestou na pláž. Interiéry většiny domů se teprve rekonstruují, ale
exteriéry stojí za to obdivovat. Koloniální architektura je poměrně strohá až na
balkóny a balustrády a domy mají nejvíce dvě patra. Na jednom z domů se ještě
dochovaly zbytky nápisu „restaurant“. Ulička má atmosféru minulého století a na
chvíli jsem si tam opravdu připadal jak v koloniálních dobách. Je úžasné, kam až
dosáhla evropská kultura. Z obdivu koloniální architektury mě vytrhla mě až domy
postavené ve stalinistickém stylu, který zde považují také za historický a
budovy jsou opravené a sídlí v nich obchody s vínem. V několika opravených
koloniálních domech jsou luxusní restaurace a jednom z nich stanice místní
policie. Cestou k hotelu jsem se ještě zamotal do staré čtvrti, kde se zachovalo
několik původních koloniálních domků a dodnes v nich bydlí lidé. Následovala
cesta po hlavní třídě zpět a po cestě jsem si ještě koupil v přístavu lístky na
trajekt do Daliánu za 135Y. V hotelu jsem se ještě zapovídal s junior managerem,
se kterým jsme se seznámili včera. Zajímalo ho, jak se žije u nás, tak jsem mu
vyprávěl o Evropě. Uměl perfektně anglicky. Po rychlém zabalení batohu jsem se
bleskově přesunul k přístavu, na trajekt se už nastupovalo a ve 12:20 odjížděl.
Cesta po moři byla klidná bez vln a trvala 7 hodin a v Dalianu jsme přistáli se
setměním. Autobus nás odvezl od lodi k bráně přístavu, protože kromě osobních
lodí v přístavu kotvily i lodě vojenské a srocovalo se tam větší množství
vojáků. Hned před přístavem čekal autobus 13, do kterého jsem nastoupil, jak
radili v průvodci. Jel od přístavu k nádraží. Centrum Dalianu jsem viděl jen
z autobusu, ale i to stačilo. Město je neuvěřitelně živé. Daleko živější než
Šanghaj. Díky přístavu. Všude kudy jsme jeli bylo velké množství barů, klubů a
restaurací, všechny plné. Ty u přístavu měly nápisy v angličtině nebo ruštině.
Na vlakovém nádraží, stejně jako ve městě byl totální chaos. Jestli byla Šanghaj
uspěchaná, tak tady všechno probíhá expresně. Na pokladně jsem zjistil, že
dneska už žádný vlak do Dandongu nejede a autobusové nádraží bylo v osm hodin
již zavřené. V „turist information“ neuměli anglicky. K tomu navíc byla úplná
tma a nějaký Číňan mi neustále nabízel jízdenku do Pekingu, tak jsem se raději
rozhodl najít nejbližší hotel a počkat na zítřek. První hotel po cestě měl již
plno, ale v druhém měli volný pokoj za 198Y. Není to sice žádný extrémní luxus,
ale je tu čisto, klimatizace i internet. Zítra budu vstávat hodně brzy, abych
odjel jedním z prvních autobusů do Dandongu a mohl zítra spatřit konečně Severní
Koreu (alespoň přes řeku Yalu).
25.7.2009
Třináctý dojem z Číny, přesun do Dandongu k severokorejským hranicím a večerní
procházka po nábřeží dělícím dva světy
V Daliánu jsem ráno vstával kolem osmé a po sprše ihned vyrazil jen s batůžkem
na autobusové nádraží zjistit, kdy jedou autobusy do Dandongu. Byl tam
neuvěřitelný shon a prodavačka lístků na mě cosi čínsky vychrlila a mávla směrem
k budově vlakového nádraží. Tak jsem z toho usoudil, že z Daliánu do Dandongu
asi žádné autobusy nejezdí. Včera na mě jeden řidič autobusu, kterého jsem se na
Dandong ptal, taky mávl směrem na vlakové nádraží. Tak jsem se přesunul tam a
chaos, který tam panoval jsem ještě v Číně nezažil. Fronty byly ohromné a Číňané
se strkali a předbíhali jako divá zvěř. Jedno okénko bylo pro invalidy a když se
tam jeden spěchající Číňan postavil, ihned se za ním seběhlo deset dalších. Ale
prodavačka je nekompromisně odehnala. Dostal jsem se na řadu a zjistil, že do
Dandongu jede vlak jen v 9.38 a jede deset! hodin. Nejede totiž přímo, ale přes
město Shenyang, což je ukrutná zajížďka. Co se dalo dělat, koupil jsem lístek.
Odmítl jsem lehátko a koupil na sezení. V hotelu jsem jen vyzvedl batoh a
přesunul se na nádraží a ihned k vlaku. Jaké bylo moje překvapení, když tam pro
nás stál připravený starý čínský vlak s tvrdými sedačkami jak beton, vlastně to
byly jen lavice s rovným opěradlem. Po deseti minutách už se mi sedělo dost
nepohodlně a to nepočítám, že vlak byl naplněný k prasknutí a na jedné lavici
seděli tři lidi a naproti další tři a místo pro nohy tam bylo pro jednoho.
Naštěstí Číňani jsou malí, tak jsem se uvelebil částečně na jejich úkor. Po
hodině jízdy přišla krize, z té dřevěné lavice mě bolelo všechno, děsil jsem se
při představě, že takhle ztrávím ještě 9 hodin... Ale člověk si časem zvykne na
všechno, i na nepohodlí a s častým protahováním se se to nakonec dalo vydržet.
Ve vlaku byl děsný šrumec, neustále někdo chodil sem tam a šťouchal do
ostatních, zakopával o nohy, batohy, ale i přesto se mi podařilo asi na 20 minut
usnout. To nepočítám neustálé zvědavé pohledy ať jsem se hnul kam jsem se hnul.
Byl jsem asi jediný cizinec ve vlaku a Číňanům vrtalo hlavou kam jedu a proč tam
jedu a co tam budu dělat. Dva nejzvědavější se se mnou dali do řeči, ale neuměli
slovo anglicky, tak jsme si každý popovídal po svém, já česky a oni byli
spokojeni :) Ke konci trasy se vlak vyprázdnil a do Dandongu přijelo jen pár
desítek lidí. Vlak měl asi 15 vagónů. Nádraží bylo naprosto úžasné. Celé moderně
zrekonstruované a hlavně s anglickými popisky. Připomínalo mi šanghajské
letiště. Tedy nekritizuji takové detaily jako že místo Exit bylo na tabulích
napsáno Export, apod. Na to si turista musí zvyknout a vynaložit trochu
fantazie, aby zjistil, jak to autor vlastně myslel :) V hale byly dokonce
směrovky do mezinárodní čekárny a národní čekárny. Mají to tu zmáknuté,
nechtějí, aby turisté cestující do zahraničí (rozuměj do Severní Koreje) na
čínském nádraží strádali, a tak jim vytvořili zvláštní čekárnu. Vzhledem k tomu,
že odhadem tudy projede tak jeden turista za týden, je to neuvěřitelný luxus.
Paní v prodejně lístků dokonce uměla pár slov anglicky a byla velmi vstřícná a
snažila se mě rozumět. Lístky na zítřek do Pekingu nočním vlakem ale bohužel už
byly jen k sezení. Cesta trvá 14 hodin. Doufám, že to bude modernější vlak než
byl ten dnešní (dva takové jsme cestou potkali v protisměru) a budou tam alespoň
polstrované sedačky. Na těch prkenných lavicích bych se asi ze 14 hodin nočního
sezení zbláznil. Nebo spíš můj zadek... V nejhorším ten dnešní přesun budu brát
jako takový trénink. Když jsem vydržel 10, příště se zlepším a vydržím 14 hodin
sedět na betonu :) Vlastně celá cesta nazpátek bude jedno velké sezení. Cesta do
Pekingu, pak do Šanghaje a potom zase v letadle. Usedím se :) Z nádraží jsem se
vydal hledat hotel sítě Home Inn na ulici Jiangcheng Dalie, ale po ujití asi 2km
jsem ho nenašel, přešel jsem ho a nevšiml si. Zato jsem potkal dva Evropany a
prohlédl jsem si moderní ulici Jiangcheng. Původně jsem nevěděl co od Dandongu
čekat. Zapadákov, nebo moderní svět? Všechna města po cestě byla děsně ošuntělá,
oprýskané paneláky na předměstích, proto mě mile překvapilo, že Dandong je
zcela jiný. Paneláky na předměstí byly nádherně udržované a Jiangcheng je
moderní ulice a celé centrum je úžasné. Lidé jsou tu milí a neobtěžují neustále
s nabízením všeho možného jako třeba v Dalianu nebo Šanghaji. Sice na turisty
sem tam pokřikují „hello“, ale zjistil jsem, že to myslí upřímně, kupodivu při
tom nic nechtějí prodat :) Rozhodl jsem se dál v pěším hledání Home Innu
nepokračovat, setmělo se, a tak jsem stopnul taxík. Řidič sice absolutně
netušil, kde je hotel Home Inn, ale přesvědčil jsem ho, ať mě doveze k hotelu
z průvodce. Sice protestoval, ale nakonec se rozjel. Zastavili jsme po cestě u
kavárny Peter’s Coffee House, kde taxikář přivolal místního číšníka, který uměl
perfektně anglicky a ten mi přeložil co se snažil taxikář vysvětlit, že hotel
z průvodce je zrušený. Pak přišel majitel podniku Jeff, který to tu perfektně
zná a vysvětlil řidiči kde je Home Inn. Tak mě tam zavezl a celá ta objížďka
půlky města stála pouhých 10Y. Projeli jsme dokonce i půlku nábřeží řeky Yalu od
severu až k mostu přátelství a poprvně jsem spatřil Severní Koreu. Je
neuvěřitelný pocit být tak blízko. V Home Inn měli plně obsazeno. Doporučili mi
hotel opodál, ale ten měl taky plno. Dandong je turistické místo... Stopnul jsem
dalšího taxíka a řekl mu, ať mě odveze prostě k nějakému hotelu. Jeli jsme po
Jiangcheng zase zpátky a zastavil u Home Inn. Snažil jsem se vysvětlit, že tam
už jsem byl a měli plno, ale nepochopil to. Potom zastavil u nějakých ženských,
které uměly anglicky a přeložily mu co vlastně chci. Dobrá věc je, že taxikáři
vždycky znají po cestě nějaké místo, kde umí někdo anglicky :) Zavolal z mobilu
do hotelu, jehož vizitku měl u sebe a tam měli volno. A bezvadný pokoj jen za
135Y. V Home Inn stál 199 a v tom druhém hotelu 300. Sice mě vezl asi 2km od
centra jižním směrem po nábřeží, ale mohl jsem zase pozorovat další kus
příhraničí a temné nábřeží Severní Koreje. Hotel i za tu dlouhou cestu stál. Je
naprosto čistý, je tu klimatizace, TV a pokoj je ohromný. Personál tvoří dvě
holky, se kterýma je děsná sranda. Dokonce mi i samy od sebe udělali znovu
cizineckou registraci! Ovšem vyplnění čínského dotazníku byl docela oříšek.
S vtipkováním jde všechno líp, a tak jsme to s pomocí místního policajta nakonec
zvládli. Ani mi nevadí, že je hotel mimo centrum, protože cesta do Peters Coffe
House taxíkem stála jen 6Y. Jeff mě rád viděl a hned jsme se dali do řeči.
Pochází z Kanady a založil tu svůj podnik a otevřel kavárnu v západním stylu. A
jsem mu za to vděčný. Dal jsem si výbornou ledovou kávu, tak dobrou jsem
naposledy pil v Čechách, Číňani prostě neumí udělat dobré kafe. A aby toho
nebylo málo, měli i evropskou kuchyni, tak jsem se najedl. Volská oka se
slaninou a k tomu restované brambory, zeleninu a jako zákusek ještě toasty
s máslem a výbornou jahodovou marmeládou. Ke slanině přinesli kečup a také
příbor, který jsem už pomalu ani neuměl vzít do ruky a také ubrousek. Připadal
jsem si jako v ráji. Poprvé za deset dní jsem se dobře a civilizovaně najedl.
Završil jsem to ještě kolou, napsal SMSky z hraniční čáry a pak se vydal na
procházku po nábřeží. Došel jsem až k mostu a tam jsem chvíli pozoroval dění na
řece a na druhé straně. Severokorejci vytvořili na nábřeží jakousi atrapu
zábavy, nainstalovali tam blikající světýlka, asi abychom si mysleli, že u nich
se lidé také baví v restauracích jako v Číně, ale mělo to jeden háček, nebyli
tam žádní lidé, ale jen ticho a mrtvo. Pak po řece projel člun a za ním nákladní
loď. Člun loď naváděl po čínské straně řeky, nejspíš aby ve tmě nezabloudila na
druhou stranu. Čínské nábřeží je plné kaváren a obchodů, griluje se tu, lidé
chodí po promenádě. Zatímco na druhé straně je jen pár světel a hrůzostrašné
ticho. Nový železniční most přes řeku Yalu je osvětlen jen z poloviny, a to na
čínské straně. Vydal jsem se po nábřeží na jih, až k hotelu a po celou dobu jsem
viděl na druhé straně jen sem tam nějaké žluté světlo. Přitom naše strana září
jak o pouti. Domy jsou nasvícené, kavárny, neony... Je to obrovský rozdíl.
Severokorejci už mají večerku a musí být zavření doma, kdežto Číňané si mohou
dělat co chtějí. Na druhé straně panuje pro nás nepředstavitelná totalita, když
i komunistická Čína se zdá relativně jako vrchol demokracie a svobody. Na
nábřeží postávali prodavači létajících lampiónů, lampiónů přání, a jeden zrovna
vypouštěli do výšky. Nabízeli mi, jestli si nechci také jeden poslat, tak jsem
se na něj alespoň podíval. Jsou tu fakt milí lidé, nic mi nevnucovali. Kdyby
foukal správný vítr, poslal bych velké přání v létajícím lampiónu do Severní
Koreje, aby u nich skončila diktatura... Pokračoval jsem dál a míjel jsem
prodejce severokorejských suvenýrů. Odznaků Kim Čong-Ila, kopie severokorejských
peněz, známek a dalších výrobků. Nevím, jak a zda to sem pašují, minimálně
odznaky vypadaly jako originál. Možná je prodávají sami Severokorejci, kteří sem
tajně prchají přes řeku Yalu, když uplatí stráž, aby po nich nestřílela, jak to
bylo popsáno v jednom dokumentu... Kdo ví. Došel jsem až k hotelu a chystám se
do postele, abych mohl zítra hned ráno vyrazit na nábřeží a plavbu po řece, při
které je možné trochu zblízka nahlédnout pod severokorejskou pokličku a poté se
vydat ještě k nedaleké nejvýchodnější části velké čínské zdi, která vede též
podél hranic. Vlak do Pekingu odjíždí už v 18.31 a déle tu už bohužel zůstat
nemohu.
27.7.2009
Z Číny počtrnácté – nakouknutí do Severní Koreje, nejvýchodnější část Velké
čínské zdi a dnešní den v Pekingu
Ráno v Dandongu mě vzbudil budík už v osm. Chtěl jsem toho dnes stihnout co
nejvíc, proto jsem se rozhodl, že vyrazím tak brzo. Dandong jsem měl nastudovaný
z mapy a ze včerejšího večera prochozený, tak jsem se v něm už docela vyznal.
Před hotelem jsem stopnul taxíka, a ten mě dovezl k Mostu přátelství, který jako
jeden ze dvou na celé dlouhé severní hranici spojuje Čínu a Severní Koreu.
Taxíky jsou na naše poměry neuvěřitelně levné, platil jsem asi jen 6Y (pro nás
podle kurzu x 2,7 v Kč, ale pokud se to srovná podle životní úrovně, jak je to
drahé pro Číňany, je třeba násobit deseti). V Dandongu jsou dva mosty, jeden,
který vybombardovali Američané během Korejské války. Ten dnes stojí jen do
poloviny řeky, neboť Severokorejci svoji polovinu rozmontovali a nechali jen
prázdné pilíře trčet z vody. Most to byl dokonalý, jeho střední část se mohla
odpojit a otočit o 90 stupňů, a tak umožnit po řece průjezd větším lodím. Dnes
vedle stojí most nový, železniční. Každá polovina je však opět jiná, ta čínská
s oblouky a osvětlením a ta severokorejská bez oblouků a bez osvětlení.
Uprostřed je strážní budka, hlídají, aby někdo neprošel nebo neprolezl z jedné
strany na druhou pod mostem. Prošel jsem nábřeží severně od obou mostů a poté se
vydal na původní most, ze kterého je udělané turistické místo a každý se na něj
může jít podívat. Na jeho úplném konci tak člověk může být nejblíže Severní
Koreji jak to jen kde, v podstatě je to přesně hraniční čára. Když jsem sem jel,
měl jsem představu, že severokorejští pohraničníci budou střílet na každého, kdo
překročí byť jen pomyslnou hranici uprostřed řeky, ale opak je pravdou,
nestřílejí, ale o tom až dále. Na konci mostu je možné za 3Y nahlédnout do
velkých vojenských dalekohledů a pozorovat dění na druhém břehu. Dalekohledy
jsou to opravdu dobré a silné, protože jsou v nich velmi dobře rozeznat lidé i
na takovou vzdálenost. Chvíli jsem pozoroval. Byla neděle, a Severokorejci
vyrazili k řece, děti i dospělí se šli vykoupat. Ovšem jak se brodili bahnem na
okraji řeky, byl to dost tristní pohled.
Zvláště když se člověk otočil a podíval se na čínskou stranu, město Dandong se svými naleštěnými čtyřicetipatrovými mrakodrapy a svítícími ulicemi. Na našem břehu řeky by nikoho ani nenapadlo do ní vlézt jinak než na lodi. Zatímco se Severokorejci přebrodili přes bahno, do nějž se bořili až po pás, stihnul jsem skrz dalekohled vyfotografovat pár snímků a dokonce natočit i video. Viděl jsem nejvíc, jak šlo nahlédnout severokorejcům pod pokličku. Existuje jeden dokument, který popisuje Severokorejce, kteří tajně utíkají do Číny, aby si vydělali peníze. Vracejí se s nimi zpět přes řeku a podplácení strážné, aby po nich nestříleli. Ti uprchlíci, kteří se rozhodnou se nevracet, nemají zdaleka vyhráno, pokud se jim povede nepozorovaně překročit řeku do Číny, čeká je ještě nelegální přechod do Laosu a do Thajska. Chytne-li je policie v Číně, pošle je zpět do Severní Koreje a to se rovná rozsudku smrti. Na sloupech starého „polovičního“ mostu jsou dobové fotografie a popis historie, popisky napsali ale bohužel jen v čínštině. S jedním Jihokorejcem se dávám do řeči a on mě fotografuje. Sice jsem nechtěl žádnou fotku typu já a Severní Korea, protože neberu toto místo jako turistickou atrakci, beru jej jako pietní místo, ale Korejec jinak nedal. Byl zcestovalý natolik, že byl i v Praze. Hned vedle mostu je nové krásné zastřešené molo, odkud co chvíli vyjíždějí vyhlídkové lodě pro turisty a v mapě trasy mají vyznačenou cestu i po severokorejské straně řeky. A teď už se dostávám k tomu, co jsem na začátku nakousnul. Myslel jsem si, že je to jen tahák, jak nalákat víc turistů na projížďku po řece. Ale loď skutečně jede na severokorejskou část řeky! Jen co se loď rozjela (půjčují na ní i dalekohledy za 10Y), projela pod oběma mosty, udělala otočku o 180 stupňů a hned po opětovném projetí mostů zamířila na severokorejskou stranu řeky Yalu. Kvůli ponoru jsme sice nepluli úplně blízko u břehu, ale rychlé čluny, které doporučuje průvodce k pronajmutí, připluly až k břehu a téměř na dosah koupajících se Severokorejců. Mohli od sebe být tak 3 metry. Severokorejci je naprosto ignorovali a dělali, jako že tam nikdo není. Pomalým tempem jsme proplouvali při severokorejském břehu a prohlíželi si postupně bahnitou „pláž“, budovy a přístav a nakonec severokorejské rozpadající se lodě kotvící už navěky u přístavu. Skrze dalekohled bylo rozeznat i lidi. Na pláži se koupaly celé rodiny, v přístavu se něco stavělo, samozřejmě tomu přihlížel ozbrojený policajt, opodál bylo vojenské stanoviště, kde seděl pod stromem severokorejský voják s puškou a bedlivě nás sledoval. Cesta trvala skoro hodinu. Pak jsme se otočili, zamířili na svoji čínskou stranu a cestou zpátky obdivovali moderní architekturu Dandongu. Je to neuvěřitelně moderní město, plné světel a života. Velikostí jako Brno, se stokrát více mrakodrapy. Nejemotivnější zážitek pro mě byl, když jsme proplouvali kolem pláže, a potom ještě kolem nábřeží, kde seděli Severokorejci. Nevím, jestli to na naší lodi byla skupina Číňanů nebo Jihokorejců, ale několikrát se na ně pokusili zavolat a zamávat. Navázat jakýkoliv kontakt. Volali z plných plic, výskali, skákali a mávali. Odezva však naprosto nulová. Jako kdybychom byli průhlední, nebo žili v jiné dimenzi. Nikdo si nás neprohlížel, nikdo si nás nevšímal, prostě jako bychom tam vůbec nebyli, ani celá výletní loď jakoby tam neplula. Pokusy volání byly marné a mě z toho skoro vyhrkly slzy do očí... Ještě teď, když to po 24 hodinách píšu, tak to na mě působí a je mi z toho smutno. Na břehu již čekaly další davy turistů na naši loď, tak jsem se hned po klasické čínské tlačenici při vystupování vydal naproti do čínské prodejny se severokorejským zbožím a kromě severokorejských peněz (nejspíš skutečně pravých) jsem koupil také severokorejskou pálenku. Říkal jsem si, že je to správné jejich věci kupovat. Pravděpodobně se sem pašují a kde kvete obchod, tam začíná život a lidé začínají přemýšlet. Moje symbolická podpora této formy severokorejského podnikání mě potěšila. Šel jsem ještě kus po nábřeží na jih a vstřebával nabyté dojmy a emoce. Na hotelu zbývalo zabalit věci, dát rychlou sprchu a přesně ve 12 jsem se odhlásil a frčel (opět taxíkem za 5Y) na vlakové nádraží. Je to opravdu moderní nádraží a místní lidé jsou neuvěřitelně milí. Také mi hned poradili kde je úschovna zavazadel. Přesunul jsem se naproti přes ulici na autobusové nádraží a za 25 minut odjížděl autobusem k velké čínské zdi. Projížděli jsme neustále podél řeky Yalu na sever. V celé délce byla silnice od řeky oddělena ostnatým drátem a za ním ještě plotem. Dorazili jsme až k nejvýchodnější části Velké čínské zdi a překvapilo mě, že tu nebyl skoro žádný turista. Musím říct že mile překvapilo po těch tlačenicích na všech ostatních místech. Největší tlačenici jsem zažil byl při výstupu z trajektu v Daliánu, to byl doslova masakr. Lidé se tam nahrnuli k východu už půl hodiny před přistáním a jak neviděli ven jestli už jsme přistáli, tak se pořád tlačili víc a víc dopředu. A poté se začali nehorázně rvát do otevřených dveří, které byly však daleko užší než dav. Strkali do sebe, předbíhali se, drželi se dveří i když je dav odstrkoval, no jako u nás když je výprodej v Kauflandu a mají ledničku za 900,-. Přitom tady o nic nešlo. Stejně většina z těch, kteří vystoupili první pak čekali dole na molu. Existuje skupina „frontobijců“ nebo „frontobijek“, jsou to většinou ženy, vesničanky, a ty to ve frontách tedy umí. Mají zarputilý výraz, jak přemýšlí a kombinují a dokážou prolézt i tou sebemenší skulinou mezi lidmi a než se nadějete, všechny předběhnout a být vpředu na prvním, druhém místě. Ale nevím, co v životě zažili a jaká reakce na jejich životní osudy to je... Třeba to v nich je ještě z dob, kdy kdo se nepral o místo ve frontě, neměl co jíst. Ale zpátky do Dandongu. Celé město žije naprosto poklidným životem a nikdo se nikde netlačí... Velká čínská zeď 25 km za městem byla úžasná, je to vysoká a široká stavba, muselo na ní padnout neuvěřitelně mnoho stavebního materiálu a šplhá se na vrcholek každé hory, která je v cestě. Až na místě si člověk uvidí tu velikost a náročnost této stavby. A lidé to dokázali už před staletími. Místy je zeď tak příkrá, že jsou na ní vysoké úzké schody, na které se vejde tak sotva noha na šířku a schody jsou nad sebou téměř půl metru. Část cesty se leze po schodech vytesaných do skály. Každých několik set metrů stojí malé opevnění, ve kterém je příjemný stín a chládek. Tam jsem se potkal s třemi Číňany, se kterými jsem potom šel po zdi dál. Znali to tu. Na nejvyšším bodě této části zdi byla malá tvrz a kromě občerstvení tam opět měli vojenský dalekohled a možnost podívat se do Severní Koreje. Velká čínská zeď končí na hranicích a my jsme od nich byli tak 300 metrů. Naproti přes řeku byly vidět nějaké severokorejské stavby. Sešli jsme dolů po strmé části zdi k jednomu z ramen řeky Yalu, ale nevraceli jsme se loďkami (zajíždějí ještě blíž k hranici), ale po lezecké stezce vytesané zčásti do skály, zčásti vedoucí ve výšce nad řekou po visutém mostě, který se neuvěřitelně houpe a zčásti parkem.
Bylo to zajímavé dobrodružství. Na parkovišti nás odchytl
místní člověk s tranzitem a s nabídkou, že nás za 40Y (byli jsme čtyři) dopraví
do Dandongu. Autobus stál 6Y na osobu, tak jsem se na něj podíval s jedním
zamhouřeným okem a nabídl mu 30Y. Jeli jsme a po chvilce jsme byli zpět u
nádraží. Číňané byli pořád se mnou a pozvali mě na dobrou večeři, kousek stranou
od nádraží do venkovní restaurace. Sedělo se venku u stolků a uvnitř dělali
špízy. Scházeli se tam hlavně mladí lidé a vypadalo to jako vyhlášená jídelna.
Příprava jídla sice vypadala dost podezřele, soudím-li podle černé spálené pánve
a kvality oleje, ale jídlo bylo vynikající a ani očekávané zažívací problémy se
nedostavily. Jídla bylo neuvěřitelně moc, vybral jsem si dva špízy s kořeněným
kuřecím masem, k tomu rýži s masem a ještě smažené fazolové lusky a smažená
bramborová kolečka... Všechno s kořením a naprosto vynikající. Po dojedení jsme
měli ještě asi hodinu čas, tak mě mí přátelé vzali na místní sportoviště, opět
obrovské, jako všechno v Číně, tedy desetkrát větší než u nás. Hrál se tu
fotbal, volejbal, basket... kdo co chtěl. Domluvili mi s místníma
basketbalistama, že mě vezmou do týmu, uvítali to, taková mezinárodní účast se
nekoná každý den :) Šel jsem do toho, i přesto, že jsem měl na nohou sandály.
Stává se to mým dobrým zvykem, zahrát si basket všude kam jedu, naposled to bylo
s černochy na Manhattanu... Hráli jsme na jeden koš 4 na 4, ovšem dle čínských
pravidel, takže bez pravidel a stylem rugby. Fauly se absolutně nepískaly :)
Byla to zajímavá hra. Hlavně mě překvapilo, kde se mezi Číňany našlo tolik tak
vysokých dvoumetrových jedinců... Pak jsme museli už vyrazit na nádraží, takže
jsme se rozloučili se spoluhráči a na nádraží i s mými kamarády a já odjel do
Pekingu. Vlak byl dle mého očekávání s měkkými sedačkami, ovšem i tak to bylo
neuvěřitelné utrpení na nich 12 hodin bez hnutí sedět. A ještě přes noc. Na nohy
bylo málo místa na čínský způsob a sedadla nešla ani o milimetr sklopit. Ulička
ve vlaku byla plná lidí, kteří si koupili do Pekingu lístek na stání, už na ně
nezbyla místa. A takhle cestovaly i třeba rodiny s malými dětmi. To jsem fakt
nechápal. Naštěstí se s nimi někdo o místo střídal, takže se mohli alespoň
chvíli vyspat. Do Pekingu jsem přijel trochu vyspalý a zcepenělé nohy jsem po
chvíli rozchodil... Rozhodl jsem se vydat k mému vytipovanému hostelu pěšky, a
co se nestalo, hned na rohu u nádraží vidím zcela nově otevřený hostel
Hostelling International. To by bylo skvělé bydlet tady, kousek od nádraží,
ušetřilo by to mnoho času s přesunem zavazadel. Měli volné místo a i přes to, že
jen dvojlůžák, stál pouhých 160Y, což je jedno z mých nejlevnějších bydlení
v Číně. Sprchy a WC jsou sice společné, ale to mi nevadí. Hlavně že tu mám pro
sebe dvě postele :) Jen jsem si dal věci do pokoje, sprchu a už jsem vyrážel do
města. Bylo po desáté. Zamířil jsem metrem na náměstí Nebeského klidu a prošel
bránou do Zakázaného města. Na vstupenky (60Y) se stály ukrutné fronty, ale
jeden Nizozemec mi poradil, že tam je prázdná pokladna (asi pro cizince?), bez
nutnosti čekání. Ušetřil jsem si dobrou půlhodinu. Zakázané město se skládá
z původních budov, většinou obydlí, kde bydleli císaři a členové jejich dvora.
Kromě toho je tam také pár chrámů, které sloužili vznešeným účelům, např.
korunovaci, setkáním s vyslanci, apod. Půjčil jsem si českého! audioprůvodce
(40Y) a dozvěděl se spoustu detailů. Je to dobrá investice. O Zakázaném městě se
rozepisovat nebudu, vydalo by to na desítky stránek. Zakázané město je samo o
sobě tak neuvěřitelně rozlehlé a ve většině budov jsou ještě zřízená muzea, že
jsem odcházel těsně před zavírací dobou v 17h a to jsem stihl jen tak tak
všechno za 7 hodin „prolítnout“. Za 5Y jsem ještě vystoupal parkem na uměle
vytvořený pahorek s názvem Uhelný vrch, odkud je nádherný výhled na celé
Zakázané město. Samozřejmostí i zde byly davy turistů. Popovídal jsem tu
s jednou Jihokorejkou, která také znala Českou republiku a na
památku jsme se vyfotili. Je tu ve zvyku se fotit s každým, s kým se dá člověk
do řeči.
Jihokorejci jsou dle mých setkání neuvěřitelně inteligentní
lidé a mají přehled o světě! Číňané jen občas znají Českou Republiku, ale
Korejci ji znají všichni a dokonce v ní už i byli :) Zeptejte se nějakého
českého turisty na hlavní město Jižní Koreje? České turisty jsem také potkal, u
východu ze zakázaného města. Byli poznat, protože měli na hlavě čapku s vlajkou.
V centru bylo také dost Američanů a pár Němců a Holanďanů. Téměř všichni
nezávislí cestovatelé, baťůžkáři. Z Uhelného vršku jsem sešel dolů parkem a na
ulici nasedl do autobusu, o kterém jsem se domníval, že pojede k metru. Ovšem
jel někam úplně jinam, až jsem nechtěně nahlédl do jednoho z Hutongů (stará
čtvrť rozpadajících se domů, určených většinou k demolici, něco blížící se
Chánovu). V jízdních řádech jsem se nevyznal, navíc jedna zastávka nebyla pro
všechny jedoucí linky, tak jsem raději stopnul taxíka a ulevil svým nohám a
ušetřil hlavně čas hledáním. V zácpě trvala cesta k náměstí Nebeského klidu asi
45 minut a stála 19Y. Náměstí je obrovské. Je to velký vydlážděný prostor před
vstupem do
Zakázaného města a je to místo, kde byla v roce 1989 násilně potlačena
demonstrace za demokratizaci země. Představoval jsem si, jak to tu asi tehdy
vypadalo...
Na samotném náměstí nikdo zabit nebyl, ale tisíce protestujících byli exekuování následně. V přilehlém okolí náměstí sídlí „čínský parlament“ a nachází se zde také pomník na oslavu hrdinům války. V severní části náměstí je vysoký stožár s čínskou vlajkou, která se vždy ráno vztyčuje a se soumrakem sundává. Dorazil jsem před sedmou hodinou večerní, byl téměř čas na ceremoniál svěšování vlajky, tak jsem se rozhodl, že zůstanu. Dav srocený kolem byl už snad šestiřadý, ovšem Evropan se svou výškou má tu výhodu, že vidí i úplně zezadu. Když jsem si stoupnul na špičky, měl jsem naprosto nerušený výhled :) Ceremoniál probíhá podobně, jako naše střídání stráží, snad jen s tím rozdílem, že tady při tom zastaví provoz na šestiproudé silnici mezi náměstím a Zakázaným městem, aby vojáci mohli přepochodovat. Se setměním jsem si prošel ještě celé náměstí kolem dokola a v osm nás všechny začali policajti vyhánět, že se náměstí uzavírá. Na každém kroku byl policajt a na každém kroku byly kamery. Asi se vedení KS Číny bojí, aby tu náhodou někdo nahlas neříkal svůj názor. Po osmé hodině už nebyla na náměstí ani noha a všichni se rozprchli do okolí. Já se vydal na metro, přičemž se mě snažil opruzovat megafonem a troubením policejní tranzit, že jdu pod jižní stranou náměstí po cyklostezce, avšak jejich buzeraci jsem ostentativně ignoroval, až mě dali po chvíli pokoj. V jiných městech to nebylo tak patrné, ale tady v Pekingu a zvlášť na Tien An Men mají policajti všechno pod kontrolou. Neustále lidi komandují kam mají jít, kam nemají jít, kdy musí náměstí vyklidit, kterým směrem jít, a tak. Že by demonstrace vládní síly a moci nad lidmi? A Číňané poslouchají. Poslouchání autorit a tvoření davů je jím vlastní. Vydal jsem se do metra a na cestu zpět do hotelu. Zajímavý je čínský způsob výstupu a nástupu z vagónu metra. V Číně platí pravidlo mrštnějšího, takže oba proudy lidí, jak vystupujících tak nastupujících, se po otevření dveří střetnou tváří v tvář a začnou se mezi sebou v lepším případě proplétat, mnohem častěji však srážet a přetlačovat. Někteří jedinci se tak zablokují, nemohou tam ani tam a ostatní kolem nich probíhají. Je to jedna z věcí, kterou jako správný cestovatel v cizí zemi a kultuře toleruji, ale naprosto nechápu. Číňani se totiž většinou chovají jako malé děti. Nejsou naučení přemýšlet a starat se sami o sebe. Proto na ně všude někdo pokřikuje, co a jak mají dělat. Třeba na rušnějších přechodech pro chodce jsou tzv. „traffic wardens“, což jsou jacísi pořadatelé křižovatek, v reflexních popelářských vestách na sobě a s fotbalovým praporkem v ruce, a ti komandují chodce, kdy mají přecházet a kdy ne. K tomu je samozřejmě k dispozici funkční semafor. Nebo podobní nahaněči zase buzerují řidiče autobusu na zastávkách. Ukazují jim přesně místo, kde mají na zastávce zastavit předkem autobusu a ukazují jim kdy mají odjet. Ale autobusáci na ně většinou kašlou a dělají si to po svém :) A to bych mohl pokračovat dál a dál. Organizátorů je všude plno. Každou chvíli někdo pokřikuje, kam si jít koupit lístky, jestli do pokladny vlevo nebo vpravo... jestli platit mincemi nebo bankovkami... Člověk je pod neustálým dohledem někoho, kdo kontroluje jak co dělá. V metru třeba hlídači pokřikují kterým vstupem vejít... Existuje také funkce „seřazovačů front“, což jsou pokřikovači s šerpou (všichni mají výraznou červenou šerpu s nápisem), kteří organizují přicházející lidi a říkají jim, jestli do levé nebo do pravé fronty si mají stoupnout. Naposledy jsem je viděl v přístavu v Daliánu. Je to začarovaný kruh. Pak se nedivme, že se Číňani chovají jako malá děcka, když je neustále takhle někdo komanduje. Užívám si svého pokoje pro dva a chystám se pomalu spát. Ještě, že jsem si vzal s sebou ethernetový kabel, protože na pokoji je jen zásuvka a neměl bych jak jinak připojit notebook. Na zítřek nemám přesný plán, ale dopoledne se zkusím podívat na Maa (balzamovaného Mao Ce Tunga) a po poledním přesunu báglu do úschovny na nádraží vyrazím k Velké čínské zdi za Peking. Vlak mi jede až zítra po deváté večer, jízdenku jsem kupoval hned po příjezdu a už měli jen drahé „soft sleeper“ neboli lůžko. Horní je levnější, ale i tak je to síla, 660Y z Pekingu do Šanghaje. Užiju si před odletem pěkný luxus :)
28.7.2009
Čína patnáctá z Pekingu
Ranní kokrhání budíku mě probralo v osm hodin. Ještě jsem chvíli pospával a pak
se teprve přemluvil opustit pohodlnou postel. Ranní hygiena včetně sprchy
kupodivu proběhla bez čekání, přestože na našem patře byly pouze dvě sprchy.
Naplánoval jsem na dnešní dopoledne pokračování mé pekingské prohlídky
pamětihodností. Nejdřív starého města, protože jak mi řekl jeden Číňan na
náměstí Nebeského klidu, kdo nebyl na Velké čínské zdi, ten nebyl v Číně a kdo
nebyl ve starém městě, nebyl v Pekingu. Poté jsem chtěl pokračovat v prohlídce
mauzolea Mao Ce Tunga a projít si také vnitřek čínského „parlamentu“ spíš Paláce
lidových zástupců vzhledem ke zdejší formě režimu. Pak se vrátit do hotelu,
odhlásit se a přemístit batoh do úschovny na nádraží přes ulici. Co bude
odpoledne, jsem se ještě nerozhodl a doufal jsem, že to nějak vyplyne samo od
sebe. A vyplynulo to, moc dobře. Ale o tom za chvíli. Dojel jsem metrem na
náměstí Qi An Men a kousek se prošel po starém pekingském městě, které nesmí
žádnému cestovateli uniknout. Nijak zvlášť mě však neoslovilo. Sice je nádherné,
ale kompletně rekonstruované z moderních materiálů a tím ztrácí svoji patinu a
genius loci. Prošel jsem se asi kilometr po hlavní třídě, vyfotil pár
pamětihodností a vrátil se zase zpátky na Qi An Men. Dokonce na hlavní třídě
vybudovali i historické koleje a repliku historické tramvaje. Na severním
rozhraní Qi An Men a Tien An Men (Náměstí nebeského klidu) se nachází dvojice
městských bran, které se souhrnně nazývají Přední brána. Ta skutečně přední
(jižní) byla uzavřená pro veřejnost a severní se pro změnu celá opravuje, takže
byla zakrytá plachtami. Nicméně jsou vysoké 40 metrů a velmi mohutné. V dobách
minulých budily jistě velký respekt, i dnes na nich návštěvník hledí s úžasem.
Hradby města vedoucí od brány se nedochovaly. Hned opodál na sever stojí
mauzoleum Mao Ze Donga, což je obrovská kvádrová stavba ve stalinistickém slohu.
Ve svých útrobách skrývá balzamované tělo velkého předsedy Maa, který se stal
světoznámý především díky reformám v Číně v padesátých letech, kdy mimo jiné
v průběhu kulturní revoluce nechal pálit všechny knihy a ve všech vesnicích
stavět domácí miniocelárny. Výsledkem „minioceláren“ bylo, že rolníci, aby
splnili plány v tavbě železa a železné rudy se jim nedostávalo, roztavili raději
lopaty, krumpáče a všechno nářadí, které kde po vsích našli. Takto vyrobená ocel
byla pochopitelně k ničemu. Nicméně Číňané Maa stále uctívají a oficiálním
stanoviskem Strany je, že Mao měl v sedmdesáti procentech pravdu a v třiceti
procentech se mýlil. Snem snad každého Číňana je Maa spatřit na vlastní oči,
takže kolem mauzolea se tvoří neuvěřitelně dlouhé fronty, snad 2 km, které se
klikatí velkou částí náměstí nejméně v šestistupu. Prohlídka je možná jen
několik hodin denně. Vstup je zdarma, ale je třeba si někde uschovat zavazadla,
což lze učinit v turistickém centru přes ulici a stojí to 10Y. Po uschování
báglu a foťáku (do mauzolea se kamery a fotoaparáty nosit nesmí), jsem se oddaně
postavil do dlouhé fronty. Bylo kolem desáté hodiny a fronta se začala hýbat.
Téměř neustále se pomaličku posouvala, tak to čekání ubíhalo rychle. Kolem
šestistupů pochopitelně asistovala policie, která dohlížela na to, aby nikdo
nepřekračoval žlutou čáru, která omezovala prostor fronty a aby nikdo
nepředbíhal. „Frontobijky“ to samozřejmě zkoušely, ale policajti je
nekompromisně pacifikovali :) Asi po 45 minutách čekání jsem se dostal téměř na
řadu ke vstupu do mauzolea. Teprve když jsem šel po schodech nahoru, uvědomil
jsem si, jak je mauzoleum šíleně vysoké a obrovské na to, že skrývá jeden
sarkofág. Předtím proběhla ještě velmi důkladná kontrola návštěvníků. Před
vstupem do mauzolea musí všichni ztichnout. Takže se vstupem do první haly je
hrobové ticho, což je snad poprvé kdy jsem toho byl v Číně za poslední dva týdny
svědkem. V první hale je sedící socha Maa ve velmi nadživotní velikosti,
obklopená stovkami kytic (umělých a navíc ještě v celofánu!). Prochází se po
červeném koberci a chodbou se vstupuje do místnosti, kde je sarkofág. Ještě
předtím nás vybídnou, abychom utvořili dvojice jako ve školce a pak již můžeme
vstoupit a plynulým krokem obejít průhlednou truhlu s velkým předsedou. Děsil
jsem se toho, že uvidím poprvně mrtvolu, a zvažoval, jestli do mauzolea vůbec
jít. Ale neměl jsem se vlastně čeho obávat, Mao vypadal jak vosková figurína
z muzea. Ani bych se nedivil, kdyby tohle byla jen atrapa a pravý Mao byl někde
v márnici ve sklepě. V místnosti bylo přítmí, kolem stál v každém rohu policajt
a ještě dva „tajní“ a hlídali každého návštěvníka. Můj pokus tajně a hlavně
nenápadně Maa zvěčnit na mobilní telefon odhalili ještě v zárodku a fotit mě
nenechali :( Mao leží nejdříve za jedním sklem (to aby na něj náhodou někdo
nemohl plivnout nebo po něm něco hodit) a poté ještě v průhledné truhle
z nejméně dvojitého neprůstřelného skla, které je vsazené do masivních rámů
(snad pozlacených?). A jak vůbec velký předseda vypadá? Leží na zádech a je mu
vidět jen voskový obličej. Má na sobě zelenou bundu a celý je přikrytý rudou
vlajkou. Náš dvojstup ho obcházel zleva. Zaměřil jsem se na pozorování Maova
pravého ucha. Jak jsem již napsal, vypadalo jako z vosku. O pravosti celého
vystaveného Maa mám velké pochyby, a tak jsem tedy podle mého názoru žádnou
mrtvolu neviděl. Ovšem stejně tahle prohlídka byla tím nejvíce bizardním
zážitkem, který jsem dosud měl. Podívat se ze zvědavosti jako na atrakci, to
snad ano, ale nechápal jsem Číňany, proč ho chodí uctívat. Pojďme dál. Přesunul
jsem si věci do druhé úschovny zavazadel u „parlamentu“ a koupil lístky na
prohlídku. Budova je opět ve stejném architektonickém stylu jako mauzoleum,
ovšem interiéry jsou podle mého úžasné. Obrovské prostorné haly, každá čínská
provincie má svoji vlastní. Přístupné jsou jen některé. Každá hala, jednací sál,
je vyzdobená v jiném stylu, je použit jiný kámen na obklady sloupů, jiná podlaha
a jiné tapiserie na stěnách. Zlatým hřebem prohlídky je velký sněmovní sál, kam
lze jen nahlédnout z balkónu. Sál je obrovský, musí se tam vejít přes 500
jednajících a navíc ještě doprovod. Vypadá podobně jako velký sál v Thermalu,
jen strop je zdobenější, avšak rudou hvězdu na nejvyšším bodě stropu vidět
bohužel nebylo. Velikostí by se snad dal srovnat s Kongresovým centrem v Praze.
Politicky motivovaných prohlídek jsem měl už dost a čas se nachýlil k poledni, a
tak jsem se vrátil do hotelu pro věci. Polední sprchou jsem se osvěžil před
cestou a v jednu se odhlašoval na recepci. Sice jsem platil 10Y za hodinu navíc,
ale i tak se hotel velmi vyplatil. Přesunul jsem si věci do nádražní úschovny,
avšak řekli si o nehorázných 40Y za bágl, tak jsem jim pěkně česky od plic řekl,
že jsou to zloději a šel pryč, což nechápali a koukali jak spadlí z višně. Hned
opodál byla druhá úschovna, kde chtěli o něco méně, 30Y. Dávali si tam věci i
Číňani, takže levnější možnost zde nejspíš není. Rozhodl jsem se nevypravovat se
odpoledne ke vzdálené Velké čínské zdi, koneckonců jsem ji viděl v zajímavějším
místě. Kdybych jel, nic jiného bych už nestihl. A Peking pohledem do turistické
mapy skýtal tolik možností! Rozhodl jsem se vydat metrem na severozápad, při
cestě byly dva velmi známé a chrámy, poté dojet do Olympijského parku a vrátit
se zpět přes Čínské filmové městečko, kde se produkují ty nejlepší čínské filmy.
Nejprve jsem vyrazil do lámaistického chrámu Yong He Gong, což je hodně velký
komplex s několika chrámy a muzei v postranních stavbách. Kdo rozumí Buddhismu,
musí si připadat jak v ráji. Celý komplex je úžasný a hodně místních lidí se tam
chodí modlit a přinášet Buddhovi oběti ve formě pálení vonných tyčinek a
pokládání nejrůznějšího ovoce na obětní oltáře pod sochy. Největší socha Buddhy
byla vysoká snad 20 metrů, hlavou narážela do stropu. V muzeích bylo mnoho
zajímavých exponátů, např. měděných soch Buddhy, jadeitových posvátných
předmětů, slavnostních obleků, apod. Po prohlídce jsem si koupil maovskou čepici
v místních suvenýrech, abych měl přírůstek do sbírky čepic a z původní ceny 65Y
jsem ji usmlouval na 15Y. Asi během minuty. Ihned přes ulici se nachází
Konfuciův chrám, který byl centrem vzdělanosti. Komplex je celý v krásném parku
a nejúžasnější je hlavní šestihranný chrám, oddělený vodním příkopem, přes které
vedou bílé mramorové mosty. Zajímavá je také barevná ozdobná brána před vstupem.
Po prohlídce jsem se vrátil na metro a pokračoval k Olympijskému komplexu. Před
olympiádou v Pekingu v roce 2008 postavili Číňané zvláštní linku metra č.8,
která má čtyři stanice a protíná celý komplex od jihu k severu. Vystoupil jsem
spolu s davem hned v první stanici a šel kus středem promenády, která se
rozprostírá po trase metra středem celého komplexu. Vpravo byla vidět obrovská
hala Hankou, neboli Ptačí hnízdo, velmi známá z loňské olympiády. Probíhalo v ní
mohutné slavnostní zahájení a ukončení a hrály se tu ty nejdůležitější sportovní
zápasy. Vstupné 50Y do haly bylo jednou z nejlepších investicí v průběhu mé
cesty. Se vstupem do hlediště se před člověkem otevřel tak obrovský působivý
prostor, že to vzbudilo silné emoce. Tak velký pocit z prostoru jsem ještě nikdy
nikde nezažil. Naše sportovní haly jsou desetkrát menší... Scházel jsem dolů
mezi řadami až na sportovní plochu a z ní se díval obklopen desetitisíci
sedaček. I přes drahé vstupné tu bylo poměrně hodně lidí, takže sektor u vstupu
byl zaplněn. Bylo to neuvěřitelně emotivní stát dole a mít kolem sebe tolik
prostoru a tak velkou halu. Pro sportovce, který tu soutěžili před zaplněnou
halou to musel být neuvěřitelně úžasný a hlavně motivující pocit. Navíc nyní
hrála v hale hudba, která umocňovala celkový zážitek. Po zatmění Slunce a
Severní Koreji to byl třetí nejsilnější zážitek mé cesty. Rozhodně jsem výletu
sem nelitoval! Budu vyprávět jak jsem si ověřil, že v Číně lze padělat úplně
všechno. Po výstupu z metra jsem si všiml, že tu pouliční prodavači prodávají
docela zdařilé kopie olympijských medailí. Tak jsem se jednoho zeptal na cenu a
když řekl 25Y, vypadalo to zajímavě. Nabídl jsem mu 10Y a on na to ochotně
přistoupil. Takže v Číně lze koupit olympijskou medaili za ani ne jedno Euro...
Prošel jsem se kolem dvou dalších olympijských budov, plaveckého stadionu, kde
se konají vodní šou za 200-600Y a kolem menší sportovní haly. Potom jsem zamířil
na další stanici metra a svezl se zpátky a přestoupil na linku k Čínskému
filmovému městu. Emblém na vstupní bráně tvoří socha symbolu čínského filmového
průmyslu, tří úderníků stojících na filmovém pásu. Očekával jsem moderní filmové
město, ovšem za branou vstupuji do něčeho, co je dost podobné Hutongu (čtvrť se
starými rozbitými domy). Prošel jsem filmové město křížem krážem a moderně
rozhodně nevypadá. Nalezl jsem dokonce i školicí centrum české Filmky
(kaskadérské agentury) s fotkami všech českých členů. Nahlédl jsem i do
ateliéru, kde se zrovna připravovaly historické vojenské přílby. Zpět na metro
jsem došel asi v sedm hodin večer a to už byl nejvyšší čas dopravit se na
nádraží. Ještě jsem koupil zatavenou Pekingskou kachnu, což je klasická
kulinářská specialita, kterou by měl každý kdo přijede vyzkoušet. Tak ji vezu
s sebou a doufám, že mě s ní v letadle nevyhodí, aby mohli ochutnat i ostatní
doma :) Vlak z Pekingu do Šanghaje je hypermoderní, moje první třída disponuje i
LCD televizí u každého lůžka a sluchátky. Klimatizace a měkká postel s
čistou peřinou a dobrým polštářem je samozřejmostí. V umývárně teče i teplá
voda! Jen sprcha chybí :) Sedím v jídelním voze a pomalu se chystám dát si
slavnostní pivo na téměř závěr mé cesty. Za 24 hodin budu už pravděpodobně doma
nebo slavit v Praze v hospodě s kamarády svůj návrat do vlasti :) Ale na
bilancování a sentiment je ještě brzy! Zítra mám v plánu dokoupit pár dárků a
proviantu pro kamarády a po cestě na letiště Pudong zhlédnout muzeum Maglevu,
které jsem po příletu odložil.
29.7.2009
Poslední šestnáctý dojem z Číny, návrat domů.
Ráno po příjezdu na šanghajské vlakové nádraží jsem se se všemi věcmi přesunul
do metra a dojel na stanici, odkud vyjíždí Maglev. Protože bylo ještě brzy,
umístil jsem svůj velký batoh do úschovny v informacích Maglevu a šel se projít
po okolí a vybrat moře dárků pro své nejbližší, většinou dobré čínské pochutiny
a laskominy. Jakmile otevřelo v devět hodin muzeum Maglevu, šel jsem si jej
prohlédnout. Je hodně rozsáhlé a pro technicky založené jedince na strávení
pěkného půldne. Bohužel čas odletu se nachýlil, tak jsem po hodině musel odjet
na letiště. Maglev jel na části trasy rychlostí 431km/h. Když zrychloval z 300
na 430, začal jsem mít docela strach, protože budovy, auta, mosty se za oknem se
míhaly nepřirozeně rychle :) Na letiště jsem přijel včas, stačil jsem zabalit
dárky do batohu a ještě koupit pár suvenýrů. Let proběhl bez problémů. Krátil
jsem si jej povídáním s ruskou sedící vedle mě, která většinu svého volného času
tráví na cestách po celém světě. Objednala nám několikrát koňak Curvoiser na
příjemnější cestu :) Přestup v Moskvě byl naprosto plynulý. Přivítání v Praze
bylo úžasné a tím vlastně končí mé dobrodružství...
(aktualizováno 5. srpna 2009)