Expedice Východní Evropa '07
Ukrajina - Lvov, Kyjev, Černobyl, Oděsa; Moldávie; neuznané Podněstří (PMR); severní Rumunsko; Maďarský Tokaj a Slovensko,
6. - 20. října 2007

Mapa cesty a itinerář zanesený do podkladu Google Earth:

 

....---== přepis cestovního deníku ==---....

Úvod
1. až 2. den - příprava a návštěva v Ostravě
3. den - cesta na Ukrajinu
4. den - Lvov a cesta do Kyjeva
5. den - Kyjev
6. den - Černobyl
7. den - Oděsa
8. den - Podněstří (PMR)
9. den - Moldávie - metropole Kišiněv a oblast Gagauzie
10. den - Severovýchodní Rumunsko - Voronet a pohoří Rodnei
11. den - Rumunskem do Maďarska, vinice v Tokaji
12. až 14. den - Košice a okolí, cesta do Prahy
Statistika cesty
Poznámky před cestou

 

Úvod

Cestování je vzrušující. Je to úžasný pocit, když dostanete nějaký šílený nápad a ještě lepší, pokud o něm moc dlouho nepřemýšlíte, a hned ho uskutečníte. Takové cestování má smysl, protože má ty správné grády. Čím déle se o cestě přemýšlí, tím míň se pak člověku vůbec chce. A čím to je? No tím, že jednou z nejlepších věcí na nezávislém cestování je překvapení a objevování. A možnost prožít to, se rodí se samotným nápadem. Přemýšlením a hledáním informací člověk ztrácí moment překvapení...
Sebrat se a jet. Není důležité kolik vzít s sebou triček a kolik ponožek. Klidně jen jedno, které má člověk zrovna na sobě, kdekoliv se dá přeprat (třeba i v horské řece v pohoří Rodnei), nebo se dá nové levně koupit na trhu (a může se pak klidně stát tím nejlepším suvenýrem). A už vůbec není důležité jídlo. Snad všude se nechá sehnat něco dobrého k snědku. Třeba natrhat borůvky v lese nebo třeba sníst hrozen vína na vinici. Voda taky teče všude a bez jídla tak nějak člověk vydrží, zvláště když cestuje. Nezatěžovat se zbytečnostmi a horami věcí, o které se pak člověk musí starat. Lepší je nechat si hlavu prázdnou, aby mohla naplno vnímat a prožívat cestovatelské zážitky...
A jaký dopravní prostředek zvolit? Jakýkoliv, klidně dvacet let starou škodovku. Není důležité auto, ale jeho řidič.

Cesta na východ se začala rýsovat postupně, tak, jak mě napadaly jednotlivé její cíle. Od kamaráda jsem kdysi slyšel úžasné vyprávění o Lvově a jeho architektuře, a tím to vůbec všechno začalo. O Ukrajině a Moldávii jsem měl jen základní informace a moc mě lákalo projet země, které neznám, být v nich, prožít v nich alespoň několik dnů a objevit něco nového. Vždycky když plánuju cestu na nějaké místo, říkám si, že by stálo za to jet ještě o kousek dál, zkusit tu cestu, která vede přesně na opačnou stranu, než je cesta zpátky k domovu. A čím je to dál, tím je ta touha silnější a vzrušení z neznámého roste. To je to cestovatelské puzení, které mě motivovalo k tomu, nezůstat pouze ve Lvově, ale jet ještě minimálně do Kyjeva. A pak do Oděsy, předtím se podívat do neznámého a podivného okolí Černobylu, prověřit své cestovatelské schopnosti v nehostinném neuznaném Podněstří, od kterého všichni odrazují, pokochat se krásnou přírodou severního Rumunska na zpáteční cestě, pokusit se vystoupit na vrcholek pohoří Rodnei, který jsem na mapě Googlu zkoumal náhodou před nějakou dobou.
Jak cílů postupně přibývalo, stále intenzivněji mě to táhlo v myšlenkách směrem tam. Nakonec už vytoužené množství zajímavostí, dobrodružství, přírody a množství kilometrů téměř přesáhly moje časové možnosti, takže jsem se definitivně rozhodl a vyrazil to všechno realizovat.
Shodou okolností se mi koncem září do rukou dostalo auto Škoda Favorit z roku 1989. Napadlo mě, že by právě ono ke svým osmnáctým narozeninám (které mělo 4.10.) mohlo dostat pěkný dárek v podobě daleké cesty, kterou nikdy nepodstoupilo, a mohlo by se taky podívat do krajů, které nikdy nespatřilo. Rázem se z něj stalo expediční auto. Technická mu ale bohužel končila ve středu a ve čtvrtek na ní neprošlo kvůli špatnému stavu. Po nejnutnějších opravách narychlo spáchaných v jedné žižkovské garáži, dostalo už v pátek ráno na další technické zelenou a mohlo legálně vyrazit do ulic. A k tomu došlo hned v sobotu. Autoklempíř mi několikrát opakoval, že je to naprostý nesmysl brát takové auto na takovou cestu, ale naprostý opak se ukázal pravdou... bylo to naopak velmi výhodné. Čím? Staré auto nebudí na východě takovou pozornost, usnadňuje procedury na celnici, policejní stanice DAI si auta nevšímají, prostě člověk nevypadá jako bohatý západní turista (snad také díky starým SPZ bez modrého znaku EU), a tak odpadají problémy, které trápí mnoho jiných expedic. Favorit má navíc snad nejvyšší podvozek ze všech aut, které ještě na našich silnicích jezdí (vyšší mely jen Žigulíky), a to je další jeho obrovská výhoda - projede terén jako kdejaký džíp. Jezdí na olovnatý i bezolovnatý benzín, v podstatě se do něj dá natankovat i méně kvalitní benzín v místech, kde kvalitnější chybí. V autě není žádná elektronika, která by se mohla rozbít nebo vyžadovat složitější servis. To auto bylo prostě pro mojí cestu jako stvořené. Zbývalo jen obřadně nalepit poznávací značku CZ získanou z časopisu Peloton a mohlo se vyrazit :)

 

Deník

1. a 2. den

6.10.2007 sobota, 7.10.2007 neděle

V sobotu ráno po snídani se začala psát historie téhle dobrodružné cesty na východ. Celkem bez příprav, pouze s cestovní automapou Evropy která sahá až ke Kaspickému moři, se spacákem a kompasem z čokoládového vajíčka Kinder Překvapení, jsem se vydal na první úsek cesty, do Ostravy. Ostrava je moje oblíbené město, mám na něj krásné vzpomínky a navíc jsem tam jel navštívit kamaráda, se kterým se známe od dětství... Cesta měla také prověřit stav auta a zodpovědět otázku, zda je takové auto ještě vůbec schopné celou cestu vydržet. Během dvou dnů v Ostravě jsem dokoupil potřebné věci (např. dvě plata piv - jedno na pití a druhé na úplatky, sedací rozkládací trojnožku a několik slunečních clon do auta k maskování při spaní v autě v noci). Na Internetu jsem dohledal některé důležité informace. Byli jsme se samo sebou v Ostravě taky bavit, podívat se na Stodolní, svézt se na horské dráze, posedět v příjemné čajovně, prostě jsme si ty dva dny užili. Třetí den jsem se už netrpělivě vydal na cestu, v očekávání nových vzrušujících zážitků z pro mě zatím naprosto neznámých zemí.

3. den


8.10.2007 pondělí

1120 Přechod v centru Těšína do Polska, hraniční přechod je na mostě přes řeku Olše, polský celník ani nekoukal na občanku, jen mávl. V Polsku jsou silnice o poznání rozbitější (tedy ve městě) a značení méně přehledné. Tolik první dojem... Vydávám se po  na Krakow.
Poprvé autem v Polsku a jak jednoduše, je to silná emoce a to překročení hranice dává pocit větší svobody, nespoutanosti. Přede mnou je už jen rovná cesta na východ.

1316 Wadovice - rodiště Karola Vojtily. Na hlavním náměstí je barokní kostel, spjatý s mládím bývalého papeže. Uvnitř se nachází pozlacený obraz, vysvěcený papežem, k němuž se lidé modlí.
Cesta po polských silnicích ve mně vyvolala vzpomínky na jednu starou automapu z cca sedmdesátých let, nebo v době, kdy jsme ji používali, byly silnice zhruba ve stejném stavu v jakém jsou teď tady. Rozmlácené úzké silnice a velké kolony, které občas zastaví vlakový přejezd. U nás už se přece jen mnohé změnilo, vypínání motorů a vlakové přejezdy na hlavních tazích jsou většinou mimoúrovňové.
Nejlevnější benzín Orlen 4,11 dál od hranic už je o dost dražší za 4,30. Poláci jezdí dost riskantně, někde chybí značení přednosti. Nově postavená rychlostní silnice z evr.peněz S2 navazuje na rozmlácenou okresku. V odstavných pruzích běžně stojí kamiony a náklaďáky. Městečko - kozy na přechodu, uprostřed města pán nevěřícně kroutí hlavou když ho na přechodu pouštím. Pouští se pouze při odbočení protijedoucí auta. Předjíždí se riskantně, na úzkých silnicích plných zatáček a kamionů to ani jinak nejde.
Ještě si vzpomínám na krásný zážitek z parku před kostelem, kluk tam dával holce na rande červenou růži, Poláci jsou sví a pozorní.

2054 Na Ukrajině        АИ-95
Cesta přes Polsko byla děsná, opravy silnic a stojící kolony. Se značením překážek si nikdo starosti nedělá. Kolem půl šesté se začlo šeřit a kolem silnice se objevovaly na krajnicích neosvětlené povozy a traktory. Silnice od Radymmna na hranici je celá nová, rovná a černá, nejlepší za celou cesti. Poláci se asi chtějí ukázat cizincům, že taky dokážou postavit rovnou a kvalitní silnici. Krom kamiónů tam jelo minimálně osobáků. Na samotných hranicích byla dlouhá fronta, pruhy neoznačené, ale nakonec jsem jel za jedním Polákem, který zamířil do vyhrazeného pruhu BUS a nakonec dojel k pruhu celnice vyhrazenému občanům EU,EEC,CH. Bez předchozí zkušenosti by to trvalo o mnoho déle. V druhém pruhu totiž stála několik set metrů dlouhá fronta strkajících se žigulíků, která se posouvala čtvrtinovou rychlostí, takže bych na hranicích zůstal minimálně o pár hodin déle. Takto celkově jen hodinu. Na polské straně chtěli otevřít jen kufr a dali imigrační kartu. Tu je jednoduché vyplnit až na adresu, kde bude člověk nocovat. Celník chtěl pas, kartičku s SPZ, kterou mi dal před vjezdem jeden co to organizoval na příjezdu, a techničák. Čekal jsem, jestli budou nějaké problémy. Chtěl otevřít kapotu, kontroloval VIN, pak někam volal a odešel. Asistovali u toho i dva vojáci v maskáčích. Pak přišel, přinesl tlustou knihu, do ní cosi zapsal a doklady mi vrátil; předtím ještě chtěl vědět adresu hotelu, ale na to jsem řekl, že budu v gastěnici Lvov. Poslal mě dál k celníkům. Tam byli dva mladí vojáci, nakoukli do kufru, asi jednou prohrábli bordel v něm, zeptali sekam jedu, tak jsem odpověděl že do  Lvova a co prý tam - památky, opera. Pak se ještě zeptal jestli mám v kufru narkotika, ale spíš to znělo, že by nějaké rád sám. Teď stojim u benzinky za hranicemi a jedu dál, beru první rozumný motel do 50 UAH nebo kemp v autě před Lvovem.
Pumpa, u které stojím je z řetězce УКРНАФТА a A-92 stojí 4,30, AN-95 4,65 a DT 4,10. Mobil naladil na UA-KYIVSTAR s veškerou podporou i GPRS/MMS. Zklamání, stále v civilizaci... ale ono to přijde :-)

4. den

9.10.2007 úterý

743 Místního času
Cesta od hranic do Lvova byla hodně adrenalinová. Pár kilometrů vedla dálnice nebo spíš silnice z panelů. Pak ale přišla značka omezení rychlosti na 30 a ze silnice se stal tankodrom plný výmolů, nečekaných hlubokých děr a nevyznačených pruhů. Dalo se bezpečně jet tak 40-50, před Lvovem se cesta lepší a dá se jet až 70. Motely byly po cestě dva, rozhodl jsem se přespat v autě. Ve městě jsem hodinu zkoumal, kde by se dalo přespat (byla to první zkušenost tohoto druhu, pozdější hledání se již zakládalo na nabytých zkušenostech a trvalo o mnoho kratší dobu) a nakonec se rozhodl vyjet za město (to bylo to poučení, nikdy nehledat nocleh v autě ve městě). Náhodou jsem zastavil u jedné velké pumpy. Přišel ke mně hlídač (asi proto, že jsem to tam švihnul v protisměru). Vysvětlil jsem mu, že hledám místo na přespání a on, že můžu spát tam, že na mě dohlédne, že tam stejně spí i kamioňáci. Chvilku jsme se dorozumívali, ptal se mě odkud jsem, a tak. Pak jsem mu na oplátku dal 2 piva a šel spát. Podle domluvy mě ráno vzbudil v sedm (ukr. času, takže o hodinu dřív než jsem chtěl). Zrovna se začalo rozednívat. K mému velkému překvapení mi nabídl i to, že jsem se mohl osprchovat, což bylo po celém dni a noci v autě moc příjemné. Teplá voda tekla sice pomalu, ale i tak bezva. Přizpůsobení podmínkám pomalu začínalo, později byla "jakákoliv" sprcha bezva, tedy později i voda v jakékoliv tekoucí formě taky bezva :-) Potom jsme se ještě chvíli bavili o pivu a on mi na benzince ukazoval značky, které jsou tu populární, ale ještě víc se chlubil širokým regálem s nejrůznějšími značkami vodky.
Teď již parkuju ve městě, v centru, a chystám se vyměnit peníze, najíst se (poprvé po 36ti hodinách) a odpoledne vyrazit do Kyjeva. Spát budu jakmile uvidím pumpu a u ní kamiony :-)

Ujeté vzdálenosti:
6.10.    sobota    Praha - Ostrava        360 km    4,5hod.
7.10.    neděle    2x Ostava - Bohumín   80 km    19L
8.10.    pondělí   Ostrava - Lvov     ca 580 km    12hod.
                    (zahrnuto 30km po Lvově)

Silnice ve Lvově jsou tak plné děr, že místy musím jet krokem. Místní si s tím hlavu tolik nelámou. Nejhorší je tramvajový pás ca 10cm nad cestou

Poznámky: národní sada DVD
země kontrastů - nádherně a stylově oblečená dívka táhne na vesnici na krajnici krávu
opuštěný monument tanku, zašlá sláva
lidé jsou buď organizačně schopní nebo citoví (VxZ)
TARAKIV, DUBNO

5. den

10.10.2007 středa

756 Dorazil jsem do hlavního města. Postupně.
Včera dopoledne jsem se vydal pěšky na zběžnou prohlídku Lvova. Zaparkoval jsem díky časné ranní době bez problémů přímo na náměstí u parku u univerzity, takže pěšky to bylo do centra co by kamenem dohodil. Prošel jsem několik kostelů, ve kterých se zrovna konaly bohoslužby. Sehnal jsem podrobného průvodce městem, a jen díky němu jsem mohl zažít úžasný pocit v arménském kostele, kde se spojují evropské vlivy s vlivy orientálními. V kostele jsou na zemi koberce stejné jako v mešitách a na zdech malby s orientálními vzory. Dále jsou zde spodobněni svatí, což se zase příčí islámu. Návštěva arménského kostela (dle průvodce nejexotičtějšího místa ve městě) mě přiměla přemýšlet nad návštěvou Arménie někdy v budoucnu. Co se týče Lvova obecně, nejúžasnějším je na něm koncentrace všech kostelů nejrůznějších náboženských směrů na tak malém území a tak zachovalých. V mnohém to připomíná Sarajevo, které bylo také tavicím kotlem různých světových náboženství. Další zajímavostí města je architektura. Na čtvercovém náměstí se nachází kolem 50ti domů, většinou v renesančním či barokním stylu. Pocházejí od bohatých italských obchodníků, ale i místních výběrčí daní. Přírodní krásou města je Vysokyj Zamok, park na kopci hned vedle centra. Kromě vysoké televizní věže se na mohylovém kopci nachází romantická vyhlídka.
Kromě náměstí, jeho okolí a opery se toho mnoho dalšího stihnout nedalo, nebo bylo třeba se vydat na cestu.

Lvov - Kyjev (Kalinivka)    520km    14:30-22:30    35L

DAI, zlepšující se silnice, Ostravák, hotely u pump, dopravní značky, korupce a kontroly

Kolem půl třetí jsem se pustil do dopravní zácpy vymotat se směrem Kyjev. Zase se jelo po tom hrbolatém okruhu s tramvajovými pásy, kde byly tak hluboké díry, že jednou ani místní nezvládali. Po vyjetí z města ale situace s úděsnými silnicemi nekončila. Asi se staví nová rychlostní komunikace, ale ta současná je pro středoevropana neuvěřitelná. Normálně se jezdí bez jakéhokoliv označení po frézované vozovce, plné hlubokých děr, v plné rychlosti. V jednom místě byla silnice svedená na objížďku a tam kromě hlubokých děr skoro všude bylo ještě kamení a tuny prachu. Nejhorší situace je na mostech, kde je umění najít skrz díry a kameny cestu, aby člověk nezapadl. V tom všem jezdí desítky kamionů, které se v každé díře povážlivě naklánějí. Ukrajinci sice jezdí ostře, odvážně, ale nejhorší řidič, kterého jsem za svou cestu potkal byl bezohledně jedoucí Ostravák. Jako jediný v plné rychlosti předjížděl na silnici zprava. První Čech a hned takový zážitek. Jakéhokoliv dalšího cizince ze západních zeměpisných délek jsem potkal až v Rumunsku na zpáteční cestě.
Silnice se směrem ke Kyjevu zlepšuje a místy dosahuje naší úrovně na kterou jsme zvyklí. Občas se na silnici vyskytne DAI, což je post silniční policie, kde se musí v určitém úseku zpomalit na 50 a projíždí se kolem jejich boudy a oni občas někoho zastaví a zkontrolují.
Říká se, že je nebezpečné cestovat po Ukrajině v noci. Nebezpečné to je, ale hlavně pro peněženku. Celkem jsem minul asi 4 neosvětlené policejní hlídky, které stavěly některá auta. Ta poslední zastavila i mě. Byli schovaní v dělícím pruhu mezi oběma směry dálnice a já si jich všiml až podle světla na ukazovátku, kterým mě zastavili. Vystoupil jsem a on mi ukazuje takový ruční radar, kde na displeji svítí 92. Chtěl doklady (pas a techničák) a pak že se smí jet jen 60. Já na to že ne a že všichni tam jedou 90. To byl na ukrajinské dopraváky kupodivu dost silný argument. On pak odešel a řekl že mám jít k jejich autu. Ten druhý seděl uvnitř a posadil mě vedle. Pak něco říkal o pokutě (štráf, štráf) a odkud jsem, kam jedu. To se ptal, aby mohl nadhodit výši úplatku. Ptal se mě co s tím uděláme a já mlčel. Říkal, že jinak přestupky řeší soud a to že asi nechci. Už mě pomalu ale jistě přestával bavit, tak jsem se ho zeptal kolik to bude na místě a on že sto hřiven. Na to jsem naoko udiveně vykřikl a on hned slevil na půlku. Říkal jsem, že peníze nemám a on hned o soudu. Tak jsem mu slíbil 10 Eur a on mi hned dal zpátky všechny doklady a houknul ven z auta na kolegu, aby to šel zkasírovat. A tak se francouzská desetieurovka z této úžasné a krásné země přesunula do špinavé kapsy zkorumpovaného ukrajinského policajta. A to ještě způsobem, jakým si peníze předávají dealeři drog, aby to nikdo neviděl. Ach jo, a si tu dopravní policii raději zruší a zavedou až budou opravené silnice, zavedené značení a bude mít smysl něco kontrolovat. Do té doby je vybírání pokut holý nesmysl podkopávající autoritu policie. Příště už bych se s nimi bavil úplně jinak. Hlavně jsem pak už jezdil ve skupinkách aut, pokud jsem jel rychleji, nebo tak oni nemají šanci řidiče zastavit. Vybírají si osaměle jedoucí auta, která mohou zastavit a na radaru je změřená rychlost kdoví koho. Další možností je jezdit v pravém pruhu, nebo kontroly bývají většinou ukryté ve tmě po straně rychlejšího levého pruhu.
Po osmi hodinách jsem zastavil u známé pumpy značky Okko, kde jsem si dal teplou večeři - kuřecí řízek, brambory a kávu za 19 hřiven celkem a auto zaparkoval za stojící kamiony a mezi ně a myčku a šel spát. Ráno už jsem se jen zácpou prodral 30 km do Kyjeva poblíž centru, kde stojím poblíž nějakého zdravot. zařízení.
Včera cestou jsem viděl 2 památníky, jeden tank na podstavci (na něj jsem i vylezl) a cestovatelsky známý letící Mig na křižovatce M06 u Grodna.

Kyjev (Kalinivka) - Kyjev centrum    35km zácpa    6:30-8:00

internet - Kyjev, Oděssa, Tiraspol
knihkupectví - Oděssa
přespání, benzín, dobít mobil, pohledy, bazén

Tiraspol
- všechny objekty tur.zaj. na 25 ОКТЯБРЯ (1925-40)
divadlo 1936, univerzita Tarase Ševčenka, dům sovětů (městská rada), pošta, kino, socha Suvorova, tank padlým, sídlo prezidenta
po Leninově ulici (nádraží) likérka Kvint
někde busta Gagarina

trolejbus 19 - Tiraspol → Bendery

Kišiněv - hlavní třída Stefan cel Mare

Bender z r. 1408
most střeží mezinárodní jednotky
tank s ohněm, pyramida, památník obětem, socha Lenina, Gorkého

Kišiněv náměstí, Marii Adunari (nár. shromáždění)
muzeum Puškina, kostely

Výpočet trasy na Krym (úvaha)
    334    Kyjev - Dněpropetrovsk    159    Simferopol
      82    DP - Zaporožžja                119    Krasnoper.
    113    - Melitopol                        140    Cherson
    144    - Džankoj                            62    Mykolajiv
      93    - Simferopol                      171    Odessa
      83    - Sevastopol                      652    km
    849    849km

Plán na 11.10.:
 - příjezd Kyjev 9h
 - prohlídka, odjezd 12h
 - příjezd Ivanov 14:30
 - odjezd 15h
 - příjezd Kyjev 17:30

6. den

11.10.2007 čtvrtek

821 po cestě k Černobylu
Kyjev zapůsobil opravdu impozantně. Pokud si člověk odmyslí paneláková předměstí, dalo by se centrum směle nazvat takovým malým New Yorkem. Vysoké budovy lemují hlavní bulvár Chresčatyk, krom toho se zde nachází i množství obchodů, např. zdejší luxusní supermarket, v podstatě stejný jako u nás, jen s tím rozdílem, že ceny jsou tu na místní poměry hodně vysoké. Uvnitř supermarketu najdete i několik restaurací, vlastně bister, která se tváří luxusně. Např. je tam i jedna japonská. Obyčejné menu stojí 32 hřiven, což si běžný člověk nedovolí. Vždy i kuřecí stejk s bramborem a káva stály na benzince jen 19. Ohromen architekturou jsem se přesunul do Latinské čtvrti, kde se nachází univerzita (celá červená), chrám Mikuláše a další zajímavé budovy. Centrum je dosti rozsáhlé. Rozprostírá se na několika kopečcích. Po důkladné prohlídce všeho zajímavého jsem se přesunul zpět na bulvár Chresčatyk a prohlédl jsem jej důkladněji, dle průvodce. Tak jsem došel až k náměstí nezávislosti, kde se ke konci roku 2004 sešly tisíce lidí v oranžové revoluci. Nicméně celé náměstí je obrovské a kolem vysoké budovy.
Cestou z Evropského náměstí nahoru parkem jsem došel na vyhlídku na Dněpr, krom toho je na kopci obří nerezová duha. Park se dá projít kolem vodárenské věže, stadionu Dynama Kyjev a projít parkem k budově vlády. Kolem ní v parku stanovalo několik stovek lidí, za jakým účelem se podařit nezjistilo. Natáčelo tam i zpravodajství. Snad nejúžasnější architektonická památka je dům "House with chimeras", který díky detailům působí tajemně a vyvolává před návštěvníky respekt.
Celá ulice Bankova se rozprostírá před palácem prezidenta a je nejpůsobivější částí města. Na noc se zavírá. Protože už bylo pozdní odpoledne, vydal jsem se zpět k autu, najedl se a napil a napadlo mě zkusit najít plovárnu a trochu zrelaxovat ve vodě. Podle mapy jsem našel sportovní komplex, avšak v jeho přízemí a patře byl obrovský trh s textilem. Zvláštní to místo. Jednalo se o textil dámský a kolem páté odpoledne tam bylo neskutečně živo. Dámy se tlačily, zastavovaly, svlékaly do podprsenek a zkoušely nové části garderoby. Celým prostorem se nesl zvláštní hluk švitoření. Pokud jde o textil, ženy v Kyjevě neznají sestru, nebo se odstrkují, vrážejí do sebe, chovají se zběsile. Jakoby to vůbec nebyly ty vznešené ženy, které se pyšně procházejí po ulicích. Odvrácená to strana způsobu vzniku ženské elegance. Poblíž je i olympijský komplex, který se částečně přestavuje.
Vydal jsem se výpadovkou na jih, ale Pečorskou lávru odsunul na dnešní odpoledne, nebo už byla skoro tma.
Asi po 20 km za městem jsem viděl vhodnou pumpu s parkovištěm. Sice neměli sprchu, ale dohodl jsem se s ochrankou, že na mě v noci dá pozor a že můžu přespat. Ptal  se odkud jsem, a když zjistil že z Čech, říkal že jsme pokrevní bratři a že si musíme pomáhat. I nabídnuté pivo s díky odmítl, že ve službě nemůže. Hned ráno jsem projel Kyjevem na sever směrem na Ivankov, kde teď stojím. Cesta byla kvalitní, jen Ivankov je děsná díra. Veškeré dění se odehrává na plácku, kde je místní trh. Kolem je několik unimobuněk jako obchodů, to vše. Směr na Černobyl značený není, ale naštěstí město není velké, a tak doufám že jsem tu správnou výpadovku našel. Jezdí tu spousta koňských potahů směrem na pole. Vydávám se dál, kam až to půjde, jen s půlkou nádrže do oblasti neznámé.

853 Projíždím vesničkou Sukači, za ní prázdná silnice, která mě dovedla až na křižovatku s rychlostní silnicí. Zjišuji správný směr.

910 Odbočka na Černobyl. Hlavní silnice, s kilometrovníky. Za 24. se nachází komunistická tabule z betonu: "ЧОРНОБИЛЬСКИЙ РАЙОН"

Mapka cesty k Černobylu, zakreslovaná za jízdy do deníku:


948
Po ca 20 minutách u kontrolního postu KPP Dityatki. To místo budí intenzivní pocity a myšlenky. Kolem samé výstražné cedulky, přijíždějící auta kontrolují, všichni musí vystoupit, otevřít kufr a pak už jen nasednout, otevře se závora a jede dál. Pak už není nic, jen cedule dává "sbohem". Ve skutečnosti upozorňuje aby návštěvníci zacházeli opatrně s ohněm. Hašení v zóně by bylo komplikované. Přijíždějící ze zóny zastaví, kontrola proměří auto dozimetrem na radiaci a když je vše v pořádku, pustí ho ven.
Nemá smysl cokoliv psát, dál už je jen zóna nikoho. Zpět do Kyjeva.

 1120
V zóně, jak říkají vojáci, tam je třeba jezdit s rozmyslem a mít připravený doslova každý krok a domyslet všechny důsledky.
Projel jsem kolem veliké sochy vejce instalované na kruhovém objezdu (podle Google Earth je lokace  50°57'0.21" severní šířky a 29°52'56.89" východní délky) za Ivankovem směrem na Termachivku, což je v podstatě běžná ukrajinská vesnice. U ní odbočuje silnice doprava. Již to, že má velice starý a přesto neporušený povrch dává tušit, že tudy moc aut nejezdí. K vesnici před kontrolu druhého vstupu do zóny je to asi 20 km a stále jedu cestou zasypanou žlutým opadaným podzimním listím z okolních bříz. Auto projíždí a víří listí. Míjím stádo krav a odbočku na vesnici Krasilovka
Nikde nikdo, jedu sám touhle opuštěnou krajinou, silnici mám pro sebe a tachometr ukazuje přes 100. Nakonec dojíždím k podivné křižovatce, vlevo je pár dřevěných domků (je to vesnice St. Sokoli) a cesta zahýbá doprava, když si člověk odmyslí zub času, hlavní vedla kdysi rovně. Nyní je ta rovně zarostlá a tak hodně zúžená. Za křižovatkou je zrezivělá cedule, která dává tušit, že směr Černobyl byl rovně. Chvíli mě napadá, co když projedu? Dívám se do mapy a do Černobylu je to zhruba 20 km. Jsem tedy blíž než předtím u Děátek na prvním postu. Říkám si, že pojedu už jen kousek. Po několika stech metrech přijíždím k závoře a oplocení. Naproti mi jde voják v šedivém, postarší pán, a tak vystupuji a zdravím ho. Hned na začátku říkám, že do Černobylu nejedu a vyptávám se. Je velice přívětivý, a tak se dozvídám, že tady smějí jet jen speciální transporty na povolení, jinak jedou přes Děátky. Je to fakt, tady nemají ani chemickou jednotku jako tam. Ptá se odkud jsem, a tak říkám že z Čech a vysvětluji, jak jsem na Internetě četl cestopis a fotky jedné Ukrajinky, která projela zónu na motorce, což mě k cestě sem inspirovalo. Říká mi, že propustka se vystavuje v Kyjevě a snad že také v Děátkách, to jsem moc nerozuměl. Nemá tu prý moc provoz, ani ne jedno auto denně.
Nabízím mu český suvenýr, Plzeň, ale s úsměvem odmítá, tak mu říkám, že ho může dát někomu jako dárek, tak souhlasí. Zrovna přijíždí ze zóny gazík a z postu vychází druhý voják. Srdečně se loučíme a oni vyřizují teréňák. Ten se nakonec musí obrátit a odjíždí zpět k Černobylu. Tady opravdu nikdo neprojede.
Popřejem si šastnou cestu, poděkování za pivo a jedu. Zastavuji se až tady, na té podivné křižovatce, která kdysi vedla rovně, a sepisuji. Byl to silný zážitek. Slunce po dnešní mrazivé noci nebezpečně připaluje a mě tady v té tiché pustině napadají různé paralely. Musím se dát na cestu zpět. Bez dozimetru další objížďky zavrhuji, nebo dle mapy zamoření, kterou jsem před cestou studoval, čím víc na západ, tím hůře. V podstatě jedinou "bezpečnou" cestou je to přes Děátky. Opouštím vesnici St. Sokoli (Ст.Соколи). Zjišuji, že intenzivní emocionální zážitky jsou inspirující...

1138
Chystám se zase na 20 km rovnou, opuštěnou a listím zasypanou cestu. Ještě míjím dráty vysokého napětí - vedou asi teď proud?

1145 Proč ten jízdní pruh "od" je o dost širší než na druhou stranu.. Náhoda?

1155 Termachivka, rozcestí. Jsem z toho pryč. Kiev je 98 km, musím ale na hlavní, tankovat. Na spojovací cestě Kyjev - Obruč nejsou moc pumpy a nemám hřivny.

1305 Malin - benzinová pumpa. Volba cesty se osvědčila. Malin je moderní městečko s velkým supermarketem, bankou a novou čerpací stanicí. Kurz v bance 5,02 a benzin 4,65.
Zbývá udělat soupisku km a benzinu:

10.10.2007
Kyjev centrum - popojíždění, jih a zpět (11.10. ráno)
    cca 50km    5L, 21,5L
                                   ∟ ráno Kyjev (sever)
11.10.2007
Kyjev centrum - Dymer - Ivankov - Dětinki - Ivankov - Termachovka - St.Sokoli - Termachovka - Malin        21,5L (Malin)
    43+18+19+30+30+16+20+20+21+24 = 241 km
Malin - Kyjev
    125 km

1533 U pumpy ca 25km před Kyjevem
Z Malinu jsem se vrátil zpět na uzavřený rychlostní tah na Kyjev. S řidičem dodávky, který to tam otáčel jsem se dohadoval, kudy na Kyjev. On řekl a jedu za ním. Projeli jsme kolem rozestavěné cesty vyjetou v poli a pak po cca 10ti km lesem a polem najeli na dálnici. Byla rozestavěná, ale přesto se na ní jezdilo, stavební náklaďáky se uhýbaly. Pak byla ještě jedna objížďka cestou lesem a polní cestou, kde jsem se s průvodcem rozloučil, kontroloval náklad ve své dodávce a řekl mi, a jedu za ostatníma. Řekl jsem mu, že je lepší než GPS, za což se upřímně zasmál a byl spokojený.
Ten první sjezd a nájezd na dálnici pískem byl tak strmý, až jsem se bál, zda to auto zvládne. Ale osvědčilo se jako dokonalý offroad, schopný velkých strmých kopců, písečných cest, jízdy po poli a jízdy v lese.

2247
Návrat do Kyjeva se trochu protáhl ještě díky zastávce u pumpy a sprše (10 UAH), chtěl jsem ze sebe spláchnout prach z cest a osvěžit se, a taky kvůli zácpě ve městě. Kolem páté jsem dorazil na Pečorskou lávru a vydal se na rychlou procházku k muzeu tanků, soše. Monastir jsem prohlížel už za tmy a byl naprosto úchvatný. V plánu jsem měl ještě prohlídku historického centra "Upper city". Vzhledem k zácpám jsem šel pěšky na metro Arzenalnaja a pak stanici Chresčatyk. Zkusil jsem tak jízdu metrem (0,5 UAH), což byl dobrý zážitek. Rychlé schody jako bývaly u nás a staré vagóny metra. Chresčatyk žil, všude plno mladých lidí na ulicích, povídali si a většině nechyběla v ruce láhev piva. Centrum žilo i na náměstí Nezávislosti. Pod ním jsem objevil moderní nákupní centrum, promenádu bohatých penězi a chudých duchem. Potěšila mě prodavačka v suvenýrech - trafice, která byla moc příjemná a poradila mi při výběru pohledů. Na její doporučení jsem zašel na centrální poštu (do 21h otevřeno), kde koupil tuto tužku a napsal pohledy, koupil známky - paní za přepážkou byla nezvykle milá a zjevně jí potěšily moje azbukou napsané země určení. Známky mi sama na pohledy nalepila a poradila kam je hodit. Pak už jsem se vydal do starého města po bulváru plném barů a hospůdek Michailivska a trochu zalitoval, že nemám víc času a spolucestovatele s sebou zajít na bar na pivo nebo do Double Coffee na kávu. Staré město se dvěma monastýry překvapilo i v noci, prošel jsem ho celé, vstupní brány s věží působí neskutečně impozantně, když člověk stojí přímo pod nimi. Tyčí se do bezmála stometrové výšky a člověk zvyklý na dnešní výškové budovy si musí položit otázku jak impozantně musely působit před staletími. Další kroky mířily dolů k opeře, po cestě ještě kolem Zlaté brány, která vzbudí představu dřívějšího opevnění celého návrší s oběma monastýry. Pár kroků ze směru je velice architektonicky zajímavá budova Dům herce (Kenassa), jen škoda, že člověk nemůže zajít např. na dechový kvintet nebo jiné tamější představení - kolem opery jsem zabočil vlevo směrem na Chresčatyk a cestou objevil skvělou stylovou jídelnu ДОМАШНЯ КУХНА, kde měli otevřeno výjimečně až do 11h. Jinak bylo vidět, že lidé chodí tou dobou už z hospod spíš domů. Sice už v půl nic moc výběr neměli, ale ryba s rýží a rajčaty chutnala skvěle. K tomu se hodilo Černivské pivo. Restauraci jsem hledal už předtím na náměstí u Zlaté brány, ale po desáté byly už téměř prázdné a i město se začalo vylidňovat. O kus níž jsem nasedl na metro Teatralna a svezl se 2 stanice zpět na Arzenalnaju. Cesta na náměstí slávy byla vylidněná a i podchod, předtím přeplněný butiky a nakupujícími (především knihkupectví - těch je zde všude hodně), hlídali už jen tři strážní sedící v různých částech podchodu na lavičkách. Cestou jsem ještě pohlédl na krásnou bustu Puškina věnovanou zdejším gymnáziem a cestou zpět se pokochal ještě jednou Pečorskou lávrou a objevil podepřené obvodové zdi a sloupy, architektonicky velmi podobné přestavěné istanbulské Hagia Sofii. Impozantně působily i obrovské kameny tvořící schody a cestu.
Na náměstí kde jsem odpoledne zaparkoval je také památník ukrajinských vojáků padlých v Afghánistánu, ale ne v té současné válce, nýbrž v té minulé s Ruskem v letech 1979-89. Památník je obklopen břízami, které jsou ve výšce cca metru uříznuté a naroubované tak, že větve rostou otočené směrem k zemi. Velice působivý symbol. Odbyla tu půlnoc. Chystám se na 487 km dlouhou cestu do Oděsy...

Trasa Kyjev centrum +20km zabloudění
    32L + 5L kanystr

7. den

12.10.2007 pátek

223
Najel jsem ca 195 km od Kyjeva, takže stojím na АИР někde před Umanem. Spát.

1937
Před chvílí jsem zamířil obrazně řečeno k domovu, tj. nabral jsem severozápadní směr. Ale postupně. Ráno jsem se probudil před osmou a vyjel směrem na Oděssu. Začalo se trochu oteplovat. Dálnice je široká a až na jeden krátký úsek byla v perfektním stavu, vede skoro přímo rovně na jih a do kopce z kopce. Oděsa byla na první pohled o dost zanedbanější a oprýskanější než Kyjev. Musel jsem opatřit podrobnou mapu města, a tak jsem zastavil, kam mě ulice dovedla, jak jsem později zjistil téměř na Arkadii, na pobřeží Černého moře, vlastně na jednu z městských pláží. Šel jsem pěšky a doptával jsem se po mapě. Sehnal jsem jí v trafice až 2 stanice od centra, na konečné Arkadija. Otamtud to bylo už jen pár desítek metrů po promenádě k moři na pláž, jednu ze tří ve městě a asi "nejhezčí", a tak jsem neodolal a zamířil tam. Písek byl nádherně bílý, snad jako někde v Thajsku, voda kupodivu nečekaně čistá a především teplá. Šlo by si v ní zaplavat. Vzhledem ke stálé absenci plavek (to jsem snažil vyřešit už v Kyjevě v paláci sportu - tržnici s textilem) jsem koupel vzdal a těšil se z moře pouze duševně.
Řekl jsem si, že po zkušenostech s MHD v Kyjevě to i zde udělám podobně a nebudu se prodírat zácpou a pojedu tramvají. Č. 5 jela přímo do centra, tedy k železniční stanici, a stála 0,5 UAH, lístky prodává průvodčí přímo ve voze. Buď si řeknete, nebo k vám za jízdy sama přijde. Jak se později tramvaj naplnila až přecpala, asi ani od všech vybrat nestihla. V podvečer jsem zjistil, že ono to s tou tramvajovou dopravou v Oděse není zas tak růžové, v dopravní špičce 15-20h má tramvaj interval 35 minut a jede jeden jediný vůz. Evidentně jich v Oděse pár chybí. A to jsou to ty samé ze 60. let, které jezdí v Praze. U hlavního nádraží a přilehlých ulicích to není pěkné. Všude plno odpadků, smradu, rozbité chodníky a podivně strnule ležící toulaví psi na chodníku s pootevřenou tlamou... Dýchla na mě opět turecká atmosféra, přístavní čtvrti Yenikapi v Istanbulu, nebo části marákešské medíny. O pár ulic vedle (dopracovat se tam podle ne úplně přesné mapy a chybějících názvů ulic nebylo tak jednoduché) jsem narazil na podivný hybrid starého divadla, na němž byla skleněná konstrukce. Dalo by se říci, že tady začíná moderní centrum. Dovniř proudily davy lidí, a tak mi to nedalo a šel jsem se taky podívat. To, co bylo uvnitř bývalého divadla mě ochromilo. Asi sedmipatrová nákupní galerie a ještě jedno podzemí s jídelnami. Také jedna tradiční, kde jsem vyzkoušel kuřecí stejk s omáčkou, zapečeným sýrem s kukuřicí a kousky ananasu. K tomu pár pečených brambor, pivo a vynikající dort s třešněma jako zákusek. Ještě předtím jsem našel prospekt Aleksandrovský, ale krom prodejen knih a CD, DVD s filmy a softwarem vůbec nic k vidění. To zajímavé bylo až dál. Pravoslavný kostel na náměstí Sobornaja má v podzemní nádhernou modlitebnu s pozlacenými ozdobami a sloupy ze zeleného mramoru. Zrovna se konala svatba.
Ulice Derivasovskaja je zčásti pěší zónou a kromě obchodů a kaváren je tam ruina bývalého hotelu a hned vedle supermoderní nákupní centrum Europa. Bočními ulicemi se dá dojít až k vyhlídce na Mořský vokzal (molo) v pozadí s hotelem Oděsa. Holt hotel nesoucí jméno města jej musí charakterizovat, tento je snad postaven hned v přístavu. Dolů vede promenáda, nebo krátká kolejová lanovka. Hezkou procházkou po přímořském bulváru jsem došel až na náměstí Puškina s nádhernou a obrovskou budovou opery. Ulice Puškinskaja je opět moderní a relativně upravenou nákupní třídou. Hned na rohu byl obchod s hudebními CD, tak jsem po zralé úvaze a poslechu několika CD (asi 10ti) 3 charakteristické, které se mi líbily (2 hudebně, 1 obalem) koupil. Prodavači měli o hudbu zájem a děkovali mi (asi že jsem nekoupil místo toho něco vypáleného na trhu za třetinu ceny). Průměrná deska stojí 25 UAH. Ulice Bunina, kde se nachází dům herců, tentokrát větší než kyjevský, impozantně a opět nádherně architektonicky ztvárněný. Dál jsem našel park Tarase Ševčenka, ale nic moc tam k vidění není. Jeden orvaný a počmáraný památný mramorový sloup uprostřed a socha Ševčenka na okraji. Je tam i dlouhá zeď s náznaky graffiti. Cestou zpět jsem míjel ženský klášter s dlouhým názvem Svatoarchandělskomichalovský, ve kterém byly mj. krásně upravené záhonky, kostel a domy jeptišek. Byl tam neskutečný klid a procházka v areálu působila po rušném městě jako balzám na nervy. Všude v městě je ruch a křik, jak by řekl kamarád, připálené přímořské mozky se charakteristicky projeví. V Oděse i teď v říjnu chodili lidi v krátkých rukávech nebo letních bundách. Sešel jsem dolů parkem na druhou městskou plហsměrem Orrada, ale tahle už nebyla tak hezká. Nahoru jede lanovka za 10 UAH (tzv. kanopková dráha), do gondoly se naskakuje za jízdy a při vstupu se krásně zhoupne. Prodavačka lístků byla moc milá a měla radost z každého pasažéra. Z lanovky, která vede v cca 30ti metrové výšce nad stromy je hezky vidět panorama a moře. Lanovka působí dost chatrným dojmem a malé gondoly, jejichž zábradlíčko sahá ani ne po pás nebudí v padesátimetrové výšce moc důvěry. Navíc je vidět dolů skrz děravou podlahu. Takže je to takový malý oděský adrenalinový zážitek, podobně jako procházka parkem po setmění.
Tramvaj zpět nejela, tak jsem se na poslední chvíli vmáčknul do přeplněné mašrutky, která jela také na Arkadii. Pán uvnitř na můj dotaz na cenu odpověděl v rublech místo hřivnách, tedy 1,25 rublů. U někoho vnímání starých časů přetrvalo. V mašrutce je zmatek, řidič musí stíhat dopravu, hlídat cestující a ještě vybírat a vracet peníze. Dojeli jsme v pořádku. U auta mě odchytil hlídač parkoviště a chtěl poplatek 5 UAH za parkování, poradil mi jak se dostat do hypermarketu Megamax (potřeboval jsem paměovou kartu do foáku), ale nevyznal se v mapě a názvy ulic, které říkal, už byly dávno přejmenované... Nakonec jsem jel podle jeho instrukcí až na náměstí Nezávislosti, které je v Oděsse jen ošklivý kruhový objezd (vlastně ovál) bez chodníků a s několika obchody. Po cestě dál jsem narazil na velký hypermarket s elektrem, kde měli, co jsem potřeboval a tak jsem si oddychl, že budu ušetřen nákupního centra. Podle mapy a taky pomocí náhody (a taky "cíleného bloudění" - tenhle termín pozná každý cestovatel v neznámém městě, kdy prostě jezdí sem tam tak dlouho, dokud se netrefí tam kam potřebuje) jsem nalezl kruhový objezd s DAI a výpadovkou na Kišiněv. Je to normální, jednoproudová silnice, místy dost vymletá, ale provoz je stále, i teď ve tři čtvrtě na devět (2145 místního času). Pojedu kus a pokud bude větší pumpa s odpočívadlem (čekám s rozumným parkovištěm pro pár aut), zůstanu tam přes noc. Za Oděsou byl kilometrovník 88 km Tiraspol a 165 km Kišiněv, Brest přes tisíc. Také jsem se definitivně rozhodl, že z Kišiněva pojedu kratší cestou, tj. nejdále přes Comrat do Rumunska a severem kolem pohoří Rodnei do Maďarska a Košic. Mapy se ve značení velikosti moldavských cest a cest v Rumunsku rozcházejí, ale zase jsem přišel na to, že po cestě město Tokaj, v Maďarsku proslavené vínem.

2142
V Kam'jance byla malá pumpa bez parkoviště a ještě zavřená, pak jeden bar a u něj dvě auta hned vedle cesty. Tak přinejhorším tam. Zkouším to ještě dál, říkám si, co kdyby náhodou. Na prvním kopci jsou v dálce vidět světla, tak jedu dalších nejméně deset kilometrů. Je to vesnice vedle silnice a nic tam. Jedu chvíli dál, jen najít vhodné místo pro otočení. Nedá se nic dělat, vrátím se k baru. Za mnou kus jede auto a silnice je bez výjezdů. Dalších 5 km. Už si říkám, že musím být kousek od hranic a vtom vidím hodně světel před sebou. Jedu k nim a je to několik benzínových pump. Otevřená je jen největší z nich, WOC. Dávám se do řeči s paní a ptám se, jestli můžu přespat v autě. Říká že můžu, že jsou tu kamery a oni mají službu celou noc. Stavím se tedy na parkoviště, kupuji si ještě limonádu a jdu pomalu spát. Venku prší, už asi hodinu, ne vytrvale, ale je to první d隝 za poslední týden. Ptám se ještě jak daleko je hranice a paní se usměje, tak nadneseně pronese "granice", ani ne kilometr. Pak ještě dodává, že tam je Pridněstrovie... Tak dnes budu spát kus od hranic státu, který téměř nikdo na světě (krom Abcházie, Jižní Osetie, Náhorního Karabachu, atd.) neuznává. Snad naštěstí budu spát na té lepší straně.

Ujeté vzdálenosti:
    Kyjev - Oděsa    487 km    čas nevím, ca 6,5h
    Oděsa (bloudění) ca 20 km
    Oděsa - hranice PMR    76 km    ca 50min

8. den

13.10.2007 sobota

725
Ráno stále poprchává. Kvůli vybité baterce ve foáku jsem včera koupil 2 kabely na propojení televize s videem a rozhodl se vyrobit improvizovanou nabíječku z autobaterie. Použil jsem k tomu ještě žárovičku z rezervní sady do blinkru. Žárovku jsem zapojil sériově s baterkou a k ní přídrátoval jeden kabel a zastrčil do svorky autobaterie a druhý jsem přímo od svorky položil na dobíjenou baterku. Žárovka 12V 4W se malinko rozsvítila, v obvodu je jako odpor aby se baterka nezničila velkým proudem, určuje nabíjecí proud. Vše fungovalo, po 5ti minutách zkušebního nabíjení byla ve foáku znát změna.
Nastuduji trasu a informace o městech a vezmu benzín a jedu směr PMR!

UKRNAFTA    36,16L    vesnice КУЧУРГАНИ

1341
Na ukrajinských hranicích... podruhé a úplně jinde...

1842
Předem - bude toho dneska opravdu hodně. Ráno na hranicích byla důkladná prohlídka na výjezdu, nebo české auto bylo pro tamější celníky exotické, a tak došlo i na vyndávání spacáků a vysvětlování principu skládací stoličky na sezení. Problém nastal o pár set metrů dál. Moldavskou celnici obsadili už kolem roku 1992 zelení celníci Podněsterska (PMR) a úřadují tam. Voják na vjezdu mě hned nechal zajet ke kraji a poslal mě místo k hranici k nejvyššímu do kanceláře. Sešli se tam tři a jejich otázky nebyly úplně standardní. Kolik mᚠpeněz, co jedeš do PMR - nejsi špión, a tak podobně. Bez předchozích zkušeností s podobnou situací jsem řekl že chci prohlédnout Tiraspol a Bender a pokračovat do Kišiněva. To se jim moc nelíbilo a říkali, a jedu okolo, že mě do PMR nepustí, nevzdal jsem se bez boje, ale asi po 10ti minutách jsem viděl, že to nemá smysl. Jejich rezolutní "go back" rozhodlo. Ukrajinští celníci se divili, že se vracím, navíc bez výstupního razítka, které mě předtím ukrajinský celník zapomněl do pasu dát. To trošku věc zkomplikovalo, ale byl jsem naštvaný z neúspěchu dostat se do PMR a také z dlouhého čekání na hranici. Ani jsem nevystoupil z auta a na všechny jejich otázky jsem odpovídal že "neponěmaju" a že mě do PMR nevpustili. Nakonec to celníci vyřešili tak, že mě do pasu dali jak výstupní tak vstupní. Toho jsem trošku zalitoval, protože výstup a hned vstup se stejným datem na hranici s PMR může celníkům na dalším přechodu říct jediné - že mě předtím do PMR nepustili.
Vydal jsem se na sever po vedlejší cestě hledat paralelní přechod a se získanými zkušenostmi to zkusit znovu. Pak jsem jel kamenitou cestou asi 20 km k hranicím, projel kolem vysokého pohraničního postu Ukrajiny, ale za chvíli za mnou vyjel pohraniční gazík a zastavil mě. Voják v něm mi slušně vysvětlil, že tady opravdu žádný hraniční přechod není (v to jsem ale tak trochu ve skrytu duše tajně doufal!), že tam je cesta neprůjezdná a že tam Podněsterci střeží hranice. Ještě mi poradil kudy k přechodu o něco víc na severu a napsal mi na lístek, co mám ukázat, až se budu ptát na cestu. Nezbývalo než se vrátit 18 km po kamenité vymlácené cestě zpět a pokračovat ještě skoro 100 km na sever. Cestou jsem se v jedné vesnici ptal jestli jedu správným směrem a tamější byli moc milí a ochotně poradili. Název hraničního přechodu Platonovo ve mně vyvolával kladné asociace, tak jsem si od něj hodně sliboval, tedy projet. Ukrajinská výstupní kontrola proběhla bez problémů, ale vstupní opět ne. Přijel jsem k první budce a nasadil odhodlaně drsný výraz a odpovídal zásadně jen úsečně krátce (empiricky jsem zjistil, že tady drsný nasraný výraz a úsečné jednoslovné odpovědi značící otrávenost nutnými procedurami tady zmůžou daleko víc než logická argumentace). Prvnímu celníkovi bylo divné, že mám 2 ukrajinská razítka z minulého přechodu (to jsem si uvědomil už předtím). Napadla mě spásná odpověď bez jakéhokoliv vysvětlování, která zabrala: Řekl jsem na to rázně, že nevím a on po chvilce zkoumání a převracení pasu sem tam (neměl tam krom sešitu a tužky vůbec nic, ani počítač) vzal tužku a začal zapisovat do sešitu moje jméno, číslo pasu, atd. Zajímavé je, že mu asi nedošlo co ta 2 razítka znamenají. Další zajímavostí je fakt, že mají na okénku napsáno jen "registrace", tedy žádné "odbavení". Poslal mě popojet o 5 m k druhému okénku, kde stáli ve frontě řidiči z dvou předchozích aut. Jeden mi rusky řekl, že mám jít dovnitř baráku celnice na milici. Tak jsem tam vešel a zase ty samé otázky, kam, proč, na co, atd. Nakonec z něj vypadlo, že se za tranzit (použil jsem všude fintu že jedu jen jako tranzit domů do Čech) platí 3,23 UAH a ukázal mi i nějaký místně oficiální tištěný ceník. Dal jsem mu to na kopějku přesně a on mi dal papírek s razítkem. Pak jsem se konečně dostal k druhému okénku. Zase stejné otázky. Za zády mu stála asi 20ti letá slečna a brala to děsně vážně. To i ta vysmátá parta na ukrajinských výstupních hranicích byla veselejší a pozvala mě dovnitř do budky a ptali se mě na Prahu, a jeden mladej celník na český holky, za což ho celnice v legraci okřikla. Nakonec z něj vylezlo, že se za registraci nebo co (je to vyfocené) platí 26 UAH. Měl jsem dvě poslední dvacky, samozřejmě neměl zpátky, a obě obratem ztopil pod stůl. Před očima té holky. Vystavil pak oficiální papír s razítkem. PMR je snad jediná země na světě, kde mají systém, který vydává potvrzení za vzatý úplatek. Pak se mu ještě něco nelíbilo, asi že jsem na jeho otázky zda s sebou vezu mobilní telefon, foák, notebook, odpověděl NE, NE, NE. Nechal mě odstavit auto vedle, nejspíš proto, že chtěl nechat udělat prohlídku, ale pak si to rozmyslel, pustil mě, protože peníze si už vzal a v případě že by něco našli a nepustili mě, musel by je vrátit zpět včetně rozdílu, který mu šel do kapsy.
Cesta byla totálně rozmlácená, na ní padesátka a hned v dalším kopci ГАИ, dopravní policajt s radarem. Cesta až do Tiraspolu přes polovinu Podněstří byla plná emocí a spousty překvapení, ale proběhla v pořádku. Většina silnic je v dezolátním stavu, ještě z dob SSSR, mnoho budov a továren opuštěných a polorozbořených. Na školách visí vlajky a stejně tak na oficiálních budovách a závodech JZD. Jeden měl ještě ruský nápis kolchoz.
V Tiraspolu jsem zaparkoval kousek od hlavní třídy 26 Oktobra, blíž to nešlo, nebo centrum bylo uzavřené policajty a všude jich bylo plno. Stejně tak byly i ulice plné lidí, stánků, balónků a na sloupech visely rudé prapory. Něco se slavilo. Z tlampačů se ozývalo vyřvávání nadšeným hlasem nadšených hesel, doprovázených nadšenou hudbou. Oslavná hesla velebila skvělý stát Podněstersko, jeho vůdce Smirnova, a také Rusko. Zanedlouho měl vystoupit sám prezident, spíš tedy diktátor, tak jsem se vydal na hlavní náměstí k pódiu. Byly tam postavené tribuny, vyvěšené prapory a hlavně bylo všude kolem hodně policajtů. Fotil jsem nenápadně, právě proto, že předtím měl na hranici celník dotěrné otázky na mobil a právě foák. Projev "prezidenta" byla hodně velká síla, běhal mi opravdu mráz po zádech, jako už dlouho ne. Oslavná hesla, jako vystřižená z projevů komunistů, oslava Podněsterska, jeho úspěchů, tradic, výborné ekonomiky, jak se skvěle mají děti... Je to částečně natočené. V reálu jsem něco takového zažil poprvé. Po konci projevu slavnostně sešel z pódia za doprovodu zfanatizovaného hlasu komentátorky. Vše natáčela skvěle vybavená televize (i z jeřábu). Své propagandistické hlásné troubě dá prezident co hrdlo ráčí. Vydal jsem se ulicí nahoru kolem zátarasů k tanku a dál. Když jsem fotil plakát 17 let Podněsterska, všiml si mě asi 25 letý voják a chtěl dokumenty. Pak se začal vyptávat proč to fotím, co dělám v Tiraspolu, kam jedu, odkud jedu, jestli jsem fotil milici a dalších skoro tisíc otázek, z nichž nejvtipnější byla jestli jsem špión. Opravdu mě pobavila, že jsem to až nevydržel a začal se smát. Asi si uvědomil absurditu celé situace, vzniklé kvůli pár fotkám a dali jsme se do řeči, tedy jen jak to mých pár ruských slov dovolilo. Nakonec mě vzal na krátkou procházku k mostu přes Dněstr a vyjednal mi dovolení vyfotit si na mobil zblízka za zátarasem tank. Ještě že si nevšiml mého velkého foáku, vše jsem totiž fotil mobilem... Pak jsme se bavili ještě s jeho kolegyněmi v hloučku (o jedné z nich mi později důvěrně prozradil, že by jí chtěl -censored-) o Čechách, ukazoval jsem jim v mobilu fotky z Čech, shodou okolností z Moravskoslezského hradu v Ostravě. Moc se jim líbily a chtěly vidět stále další. Pospíchal jsem, abych stihl za světla opustit PMR (což se nakonec jen tak tak podařilo) a policajt mi dal na sebe telefonní číslo, kdybych někdy zase přijel, a se ozvu, že všechno zajistí a popřál mi hodně štěstí a rozloučil se s tím, že jde pokračovat v balení kolegyně.

 


Prošel jsem kolem sochy zpět, opatrně fotil, lidí zřetelně ubylo, žádné oslavy ani potlesky se nekonaly, i potlesk po projevu prezidenta byl vlažný, spíš asi jen od roztleskávačů. Odjel jsem hlavní cestou do Benderu, kolem projel okolo velké budovy s ruskou vlajkou. V Benderu za mostem měli pod maskáčovou sítí post mezinárodní jednotky, které sledovaly provoz. Sice se nesměly fotit, ale na zpáteční cestě jsem je zvěčnil pěkně z výšky za jízdy z mostu. Bender jsem projel díky časové tísni pouze sem tam autem. Všude jsou k vidění řetězce obchodů s potravinami Sheriff, který vlastní i casina a benzínové pumpy, v podstatě obchody se všemi klíčovými surovinami. Ceny dražších výrobků se na billboardech a benzinu u pump Sheriff se uvádějí v USD, přitom oficiální měnou je rubl. Vydal jsem se k hranici směrem na Kišiněv. Tam nastalo snad to nejdrsnější z celé cesty. Začátek proběhl bez problémů, 2 vojáci si ode mně vzali oba lístky (které jsem obdržel při vstupu do PMR), ale třetí mě postavil na stranu a detailně prohrabával celé auto. Snažil se najít cokoliv, za co by mě mohl popotahovat. Třeba vyndal moje staré rádio z přihrádky a ptal se důležitě co je to? Odpověděl jsem mu že normální rádio, jestli to nezná. Pak po chvíli přišel druhý a odvedl mě do kanceláře, přiměl mě vyprázdnit kapsy u bundy a důkladně ji prohledal (byla tam schovaná flashka s fotkami, ale tu nenašel). Pak jsem musel sundat mikinu a vše zase důkladně prohledal a obsah kapes položil na stůl. Hlavně důkladně přepočítal moje peníze. V pase mu chybělo razítko PMR, na což jsem mu rezolutně řekl, že žádné nedávali, i přes mojí žádost, a že všechny potvrzení jsem již odevzdal. Začal vyhrožovat, že mi za chybějící razítko nasadí pouta a zatkne mě. Trval jsem na svém, až ho to přestalo bavit a rovnou vzal 2 20tidolarovky a položil je stranou a tak že bude všechno v pořádku. Všiml jsem si, že si takto k "osobní prohlídce" vybírá jen turisty ze západní Evropy a že jich tam jezdí dost. Za celou dobu jsem na Ukrajině nepotkal jediného cizince a zde za půl dne hned jedno španělské auto. Doporučuji všem, kteří odmítají placení úplatků, zkuste na celnících požadovat služební číslo, případně jméno, případně kontaktujte naše velvyslanectví v Kišiněvě, na což máte právo. Snad dosáhnete toho, že to celníka přestane bavit a raději vám dá pokoj. Na nelegální praktiky celníků PMR upozorňují zastupitelské úřady mnoha států (např. USA i UK) a cestovní doporuční na wikipedii říká žádat služební číslo, které často celníci schovávají, aby se vyhnuli postihu. Tak jsem si jednu dvacetidolarovku rezolutně vzal zpátky a své peníze uklidil a on hned že je všechno v pořádku, dával mi všechno zpátky na hromádku a choval se najednou děsně uctivě. Podával mi ruku, kterou jsem mu na chvíli s největším odporem stiskl, abych nevzbudil další podezření. Takže pravá americká dvacka ze svobodné země (vybraná v létě v bance v New Yorku) skončila v kapse celníka totalitárního státu, který ještě navíc nikdo na světě neuznává. Myslím, že tímhle způsobem se mafiánský systém podkope do pár let sám. Ještě si vzpomínám, jak si celníci se zaujetím a obdivem prohlíželi v mém pase americké vízum a zkoumali, co všechno na něm je, a obdivovali, jak to ti Američani dělají... Už jsem na nic nečekal a projel kolem brány, když v tom mě po pár metrech staví na stranu další celník, tentokrát v modrém a že zase a jdu s ním dovnitř. Mluvil rumunsky a tvářil se jako rumunský pohraničník. Chtěl zaplatit ekologickou daň za auto ve výši několika Lei, 20ti UAH, ale já už žádné neměl a on mě prosil o papírovou desetieurovku a vrátil mi všechny euromince, které měl, asi 6,50. Vystavil mi oficiální papír s razítkem a že prý ho mám mít u sebe a platí 14 dní. Popojel jsem pár set metrů a další hlídka, Moldavská celnice, tentokrát vypadali důvěryhodně a měli i vlastní závory a budovu, ne jako tamti předtím maringotky. Jenom prohlédl pas a pustil mě dál. Dojel jsem po vedlejší až do Kišiněva, na chvíli zastavil u pumpy, když hned přišel hlídač a ptal se jestli tam budu parkovat. Řekl jsem že ne (jen jsem si potřeboval uklidit rozházené doklady ještě z chaotické celní prohlídky) a zeptal jsem se ho na cestu do centra kterou mi ochotně vysvětlil. Mluvil rumunsky, ale jakmile jsem řekl rusky že nerozumím, přešel na ruštinu, i když se mi zdálo, že ne úplně plynulou. Dojel jsem až téměř do centra, stojim na parkovišti McD a chystám se najít něco k jídlu a pak místo na spaní. 1942 Kišiněv na pohled vypadá jako civilizované město, jezdí se slušně, asi jako v záp. Evropě, dodržuje se rychlost. Celkem velká změna ve stylu řízení oproti Ukrajině. Vypadá to tu skoro jak na západě, je znát, že Moldávie má daleko blíž k Rumunsku a evropské kultuře, než k Ukrajině, neklamným znakem toho je i plný McD, u kterého teď parkuji na okraji centra.

2021
U Petromu cca 2 km po dálnici od centra beru za 12,70 MDL ≈ 21,70 CZK/litr patnáct litrů benzinu. Je to tu o dost modernější a západnější... S hlídačem, který mi tankuje, se domlouvám zda můžu přespat na přilehlém parkovišti. Říká, že bez problémů, jen se trochu diví, že mi nebude zima. Tak vysvětluji, že si pustim motor. Zima určitě bude, už jsem to cítil předtím. (Jen jeden ze 3 z obsluhy umí rusky.)

Dnešní trasa:    celkem        318 km
    hranice - rozcestí           26 km
    rozcestí - hlídka a z5      40 km
    rozcestí - 2.hranice        12+30+33+20 = 95 km
    2.hranice - Dubasări      13 km
    Dubasări - Tiraspol        60 km
    Tiraspol - hranice Bender     15 km
    Bender - Kišiněv + průjezd   25+39+5 = 69 km

9. den

14.10.2007 neděle

957
Dneska jsem vstal brzo, už před sedmou s rozbřeskem a vypravil se do centra. Centrum hlavní třídy Stefana cel Mar Sfînt bylo pro auta zavřené, kvůli slavnostem města, ke kterým patřilo i vinobraní. Tak jsem to objel a zaparkoval u velké tržnice v ulici Armenesal. Město je krásně upravné, chodníky i ulice rovné, bez děr. Kvůli oslavám se ještě zametalo a čistily fontány. Kišiněv na první pohled působí jako civilizované evropské město, do kterého pronikla západní kultura a obyvatelé ji přijmuli. Dodržují se dopravní předpisy, plno moderních obchodů a ceny v McD se blíží těm našim. Na hlavní třídě je mnoho zajímavých budov, nejzajímavější je moderní palác prezidenta a hned naproti přes ulici monumentální budova parlamentu. Celá ulice je lemovaná stromy. Kromě moldavských visely na ulicích i modré vlajky EU, kam dnešní Moldávie bezesporu kulturně i politicky směřuje. Všichni mluví rumunsky a někteří trochu anglicky nebo rusky. Ruských nápisů je velice poskrovnu. Procházka celé třídy zabere tak 2 hodiny. Vhledem k síti silnic, pravoúhlé jak na Manhattanu, se ve městě nedá zabloudit a i poprvé se mi v tak velkém městě bezproblémů podařilo vyznat a nezabloudit ani při výjezdu. V rámci oslav bylo všude na ulicích plno stánků a prezentací (vysoká škola, urbanistické studie rozvoje města a oprav budov). V parku Puškina (u jehož busty je zdobená železná fontána) se prodávaly obrazy a celkově město a přilehlý park měly příjemnou atmosféru. Kišiněv je takové průměrné, jednoduché, středně velké evropské město, které nabízí všechno na jednom místě, nikoho neurazí, ale ani nikterak zvl᚝ neohromí (až na výjimku budovy parlamentu), jako naopak ohromí svoji impozantností třeba Kyjev.
Vydávám se na jih na Comrat.
Ochutnal jsem na trhu koláče s vanilkou za 2,75 jeden a byly výborné. Tržiště ničím zvláštní, evropské. Shrnutí: očekávaný Balkán se nekonal. Uvidíme, jak to bude vypadat v separatistické Gagauzii a v jejím administrativním centru Comrat.

1011 Čas ubíhá rychle, když je nad čím přemýšlet. Přijde mi, že zdejší evropský vliv vyvolává spěch a nervozitu.
Cesta na Comrat je strašná. Úzká, se samými zatáčkami, do kopce z kopce a při tom hodně hrbolatá. Asi snad v nejhorším stavu zatím v Moldávii.

1058 Za Cimişlia vede již nová asfaltka. Cestou mě překvapilo, kolik lidí stopuje. I ve velkých skupinách a v každé vesnici. Má to na svědomí špatná meziměstská doprava nebo je to spíš tím, že je neděle? Moldavský venkov... Cimişlia i ostatní vesnice, to jsou chybějící chodníky, špína a neopravované budovy. Venkov je celkově spíš zpustlejší než na Ukrajině. Uvidíme jak na tom bude Comrat. Stále si říkám, že Gagauzie bude Moldávii dělat lepší vizitku.

1125 Velký nápis Gaughaziya se znakem vítá všechny přijíždějící do tohoto turkitského separatistického státečku. V rámci Moldávie má jistou dávku autonomie. Hodně se zde pěstuje vína, ale nejvíc mě překvapil transparent u silnice s nápisem Chateau XY a u něj byla místo chateau jen velká plechová bouda z vlnitého plechu. To ovšem nemění nic na tom, že zdejší víno bude mít jistě dobrou chu.

1149 Comrat je malé městečko, všechny nápisy jsou v azbuce, ale řečí není ruština. Je jí Gaugazština, snad mix rumunštiny a turečtiny. Vyučuje se na zdejší vysoké škole, jak upozorňuje billboard na okraji města. Názvy okolních měst se v některých písmenech v gaugazském přepisu od těch moldavských liší, i Comrat dostal druhý, gaughazský název a druhou tabulku na začátku města.

1237 Jestli bylo v Kišiněvě obtížnější se domluvit, tak v Gaugházii je to už úplně nemožné. Nákup v pultových produktech dal celkem zabrat. Comrat je město bank. Je jich tu na každém rohu několik. Tržnice a nákupní třída připomíná Istanbul, nebo jakékoliv jiné turecké město, všechno zboží je vyložené před krámem. Ulice jsou prašné. Žádnou mešitu jsem nenašel, nebo Gaughazové vyznávají většinově pravoslaví. Někteří nosí čapku, vypadají jako Turci.
V celém Comratu je čtyřicítka a poctivě se dodržuje. Také narozdíl od zbytku Moldávie zde díky samostatné administrativě přibylo vcelku kvalitní dopravní značení směru, i když pro našince je malou komplikací, že názvy jsou v azbuce a gaughazském přepisu.

1530 Z Leovy do Leuşeni to v mapě bylo 52 km po žluté silnici. Asfaltka (i když dost děravá) se po pár kilometrech změnila v kamenitou cestu, ještě později vymletou kamenitou cestu, takže nešlo jet víc než 40 km/h. Cesta vedla skrz vesnice, pak se změnila v pískovou a byly v ní neskutečné jámy. Kus byla raději vyjetá cesta polem, protože po ní se dalo jet o dost rychleji a byla bez děr. Posledních asi 10 km vedlo skrz vesnice, a byla to cesta pro max. rychlost 20 km/h. Díry byly tak hluboké, že by v nich auto uvízlo, muselo se kličkovat , aby člověk vůbec mohl projet. K tomu ještě přibyly louže přes celou cestu, u nichž člověk nevěděl, jak hluboko může zapadnout. Korunu tomu dal zvýšený provoz, takže se ještě vyhýbalo protijedoucím autům a koňským potahům, které byly na cestě nejčastějším dopravním prostředkem. Vesnice kolem cesty byly na naše poměry hodně zpustlé, i když jsem viděl knihovnu, obchody s potravinami a do vesnic jezdil i autobus, a to moderní. Teď stojím na hranici Leuşeni a čekám na přejezd do Rumunska. Celníci mají asi pauzu, nebo se to vůbec nehýbe. Původně jsem chtěl podle mapy pokračovat na další přechod o asi 60 km severněji, ale cesta vypadala stejně a navíc nebyla vůbec značená, takže jsem tu možnost zavrhnul ihned. Za hranicemi měla být také cesta na Iaşi, a je ve všech třech mapách, takže by měla být sjízdná (je i označená číslem).

Ujeté vzdálenosti: 99 + 45 + 20 + 52 + 10 = 226 km
Kišiněv - Comrat - Pleşeni - Leova - Leuşeni + pojezdy
ceny benzínu: všude 12,70 MDL

1736 Zpátky v Unii. Moldavsko - rumunská hranice proběhla v poklidu, Rumuni mluvili anglicky. Pouze se musel zaplatit poplatek 5 LEI za použití silnic. Hned za hranicemi jsem se na pumpě občerstvil, nechalo se platit kartou a jedu dál, dokud je ještě vidět. Odbočku na vedlejší do Iaşi i cesta je dobře značená

1900 Asi hodinová cesta bdo Iaşu zvlněnou krajinou plnou zelených luk se po chvilce ponořila do tmy, ale ještě do té doby byly vidět plně naložené, koňmi tažené povozy a cikánská tábořiště v lukách. Plápolající ohně a kolem nich vozy a koně. Kočovný život cikánů zde byl k vidění v romantické podobně, úplně jiné než známe my od nás. Cestou projíždělo hodně cizinců, Italů a Britů namátkově, celkem byl provoz docela hustý. Iaşi je větší město, jezdí zde naše české tramvaje a mají stejný úzký rozchod, jako měly ve Lvově. V centru města je plno lidí, hraje hudba a probíhá velká oslava. Sjíždí se sem stovky lidí a míří na hlavní třídu. Dneska mám opravdu štěstí na slavnosti a bleskově se rozhoduji že zaparkuju a dnešní večer strávím zde. Ještě propočítávám trasu, která zbývá a podle toho potom vyjedu z města a najdu místo ke spaní.

Ujeté vzdálenosti: 5 + 73 = 78 km
Leuşeni - hranice - Iaşi

2036 Rumuni se dokážou bavit. Celé město je na nohou a všichni jsou v centru a na hlavní třídě. Nejvíc tak věková skupina kolem 18ti let, ale bavili se všechny věkové kategorie. Celkem snad padesát, možná víc tisíc lidí! Děti se honily po ulicích, všichni se objímali, smáli, zpívali. Skoro nikdo ale nepil alkohol. Nejvíc lidí bylo natěsnaných na náměstí před hradem, kde byl rokáč a všichni vepředu pařili, některé holky na ramenou kluků, živá skvělá atmosféra. Kousek dál byly kolotoče, holky na centrifuze ječely, na otáčejících se lavicích bylo plno a všichni to naplno prožívali. V parku se objímaly páry. Zkrátka každý si chtěl večer užít a tak se bavil co nejvíc mohl. Závěrečnou korunu všemu dal čtvrthodinový bombastický ohňostroj, který byl dobře vidět i zdálky. Zábava na plné obrátky. Všichni se chtěli skvěle bavit, ale každá zábava jednou končí, přesouvám se dál, o kus blíže k horám Rodnei a k domovu...

2118 Dopravní kolaps. Všichni nasedli do aut, oslavy skončily. V jedné Dacii sedí na zadním sedadle čtyři holky, a malém Peugeotu zase holky sedí klukům na klíně. Kolona se dává pomalu do pohybu a do toho se proplétají policajti a řídí křižovatky. Po ulicích se přesouvají davy veselých skupin k domovu.

10. den

15.10.2007 pondělí

832 Večer jsem urazil ještě hezký kus cesty z Iaşi. Protože na dnešek zbývalo asi 600 km (a čím více na západ, tím hustší provoz a za den se najede méně kilometrů), zkrátil jsem si to a dojel ještě v noci přes Târgu Frumos, Pascani za Suceavu směr Vatra Dornei a tam v první vhodné vesnici Stroiesti zajel za baráky na výjezd a ve 2 v noci šel spát. Ráno vyrážím směr klášter Voronet. Noc byla klidná a díky tomu, že jsem poprvně nespal na osvětlené pumpě, ale v tmavé vesnici, bylo vidět tolik hvězd na obloze, jako se podaří málokdy. I mlhovina v Orionu (M42), na kterou musí být dobré podmínky, byla rozeznat i pouhým okem.

945 Klášter Voronet, památka zapsaná na seznamu historického kulturního světového dědictví UNESCO. Uprostřed zalesněných kopců stojí malý klášter opevněný vysokou zdí, za níž je malý pravoslavný kostel, jehož veškeré exteriéry i interiéry jsou barevně vymalované portréty světců i svatých, biblickými výjevy a příběhy. Největší jednolitou freskou je obraz na zadní stěně exteriéru chrámu, který vyjadřuje podstatu světa a zajímavě zobrazuje peklo. Kolem kostela je krásně udržovaná zahrada, vstupní brána s věžičkou a budova jeptišek, nyní v rekonstrukci.

1132 Ciocăneşti. Jedu pryč od civilizace, směřuji do národního parku Rodnei. Po turistickém místě, jako byl Voronet, plný západních turistů s foáky, které přivezl autobus, utíkám raději z přecpaného hlavního tahu na vedlejší a směřuji do hor. Celá oblast vypadá stejně jako alpská příroda. Zelené louky a jehličnaté lesy. Sem tam listnatý. Nejkrásnější výhledy na údolí byly ze sedla nad Ialoveni, vesnice, kde se odděluje horská cesta. Ubylo na ní podstatně provozu a i turistů. Po přecpaném a komerčně turistickém Voronetu se rozhoduji vystoupit na nejvyšší horu pohoří Rodnei, Vf. Piertosul do výšky 2305 m z vesnice Borsa. Vrcholek snad bude méně turisticky přitažlivý než autobusem dostupné monastýry. Nahoře bude asi sníh, cestou byly vidět vrcholky hor, které v odlesku dopoledního slunce vypadaly jako zasněžené. V Borse musím doplnit zásoby jídla a vody a sehnat mapku, nebo zjistit, jak se na horu stoupá. Dle mapy by to mělo být od Borsy vzdušnou čarou 10 km. Možná se půjde ještě o něco přiblížit po silnici. Dle Google Earth, ve kterém jsem kdysi vrcholek zkoumal, by měla vést cesta až k chatě na vrchol.

11. den

16.10.2007 úterý

711 Včerejší cesta do Borsy byla 70 km dlouhá hrubá asfaltka plná zatáček. Vedla většinou zalesněnou krajinou alpského vegetačního typu. Chvílemi byly vidět horské louky, chvílemi se jelo lesem. Pak jsem přijel na skalní sráz, kde byl krásný pohled na okolní vrcholky. Z těch 80ti km cesta vedla 50 km do mírného kopce až končila v sedle Pasul Pristop ve výšce1416m n.m. Cestou do Borsy jsem ještě odbočil 1 km ke sportovnímu komplexu, kde jsou hotely a lyžařská lanovka. Ta v létě funguje jen pro skupiny nad 15 osob. V nějvětším hotelu (kde stály nyní na podzim jen 3 auta) jsem koupil plánek okolí, ovšem s velmi dobře značenými cestami v horách. Pro nejkratší dostupnost jsem zvolil západní cestu nahoru na Virfu Pietrosul (2303 m n.m.), nejvyšší vrcholek pohoří Rodnei. Dal jsem se hledat příjezdovou cestu, která vycházela z vesnice Moisei, asi 5 km za Borşou. Borşa je střediskem celé turistické oblasti, ale není v ní samotné snad nic zajímavého. Samé oprýskané opravující nebo stavějící se domy. Náměstí dominuje obří prosklená krychle, supermarket. V Moisei je nově zrekonstruovaný pěkný kostelík a hned naproti němu vede asfaltka, později se měnící v balvanovitou cestu, asi 4 km ke vstupu do národního parku. Kus před tím vstupem se cesta betonovala a asi po půlhodinové domluvě se stavbyvedoucím, který byl velice příjemný a temperamentní člověk, jsme se shodli, že auto nechám před vybetonovaným úsekem. Domlouvali jsme se italsky, on uměl, já ne, ale bylo to srozumitelnější než rumunština. Upozornil mě taky, že nahoru na vrcholek je to pět hodin chůze. Hledání cesty a domluva mě hodně zdržely, a tak jsem se na cestu vydal až v 14:55 a to už mi bylo jasné, že to nahoru a zpět do večera nestihnu. Nasadil jsem rychlé tempo a za hodinu a čtvrt dorazil k Casa Observator, lesní chatě, od které značí šipka Virfu Pietrosul ještě 3 ore. Cesta vedla lesem, do prudkého kopce. Nejdřív se musel přejít horský potok, což byl docela problém, nebo všechny kameny i klády byly namrzlé a děsně klouzaly. Stoupání bylo hodně těžké, ale terén byl poměrně dobře schůdný. Byl jsem rád za pohorky, které se tak v autě celou cestu nevezly zbytečně. Ale bez nich by to šlo taky. Cesta byla rozdělená na tři úseky odpočinkovými lavičkami, druhý úsek byl nejprudší a nejdelší. Odpočíval jsem jednou, 5 minut zhruba uprostřed. Pak se došlo na okraj lesa a na mýtinu, kde stála chata. Ještě jsem šel dál po louce, prošel pár desítek metrů lesem a ocitl se na skalním ostrohu, ze kterého byly vidět tři hlavní vrcholky pohoří Rodnei, mezi nimi i Pietroşul. Ten pohled byl naprosto úchvatný a byla to dostačená odměna za ten výšlap (převýšení 400 m?). Vydržel bych tam sedět hodinu, ale minuty ubíhaly a byl čas se vrátit. Ještě jsem prozkoumal chatu, vedle byl dřevěný přístřešek s lavicemi pro případné přespání a byly tam také dlouhé hobliny na rozdělání ohně. V igelitce tam viselo několik cibulí. Dolů jsem sešel za hodinu a už se pomalu začínalo stmívat. Jel jsem od 1745 jen do asi půl osmé a našel skvělé místo na přespání uprostřed lesa na vykáceném místě. Byly nádherně vidět hvězdy a bílý pruh mléčné dráhy. Něco tak krásného, co nelze vyfotit, lze to jen prožít. Usínalo se krásně a noc rozhodně nebyla bezesná, po tolika příjemných a krásných zážitcích.
Na cestách k Borşe jezdí snad skoro všichni místní na kolech. Děti do školy, rodiče na nákup. Viděl jsem i prarodiče, jak vezou každý jedno vnouče se školní taškou na kole a šlapou do kopce. Krom toho jezdí také hodně koňských povozů. Nahoře ve vesnici Moisei se chová hodně zvířat. Ale přes to, i když tam ani není silnice a všude pobíhají krávy, je to tam moderní. Elektřina i kanalizace, auta. Děti chodí moderně oblékané, starousedlíci většinou standardně ve vesnickém oblečení - tlustá bunda a kalhoty do holínek a ženy vysoké boty, v nich kamaše, přes ně sukně, tlustá péřová bunda a na hlavě nechybí šátek.

Ujeté vzdálenosti:
Iaşi bloudění - Tg. Frumos - Pascani - Suceava - Gura Humorului - Voronet a z5 - rozcestí - Borşa - k parku a z5

60 + 47 + 25 + 74 + 37 + 8 + 61 + 79 = 391 km
    41,37 L (Pascani) ≈ ca 28 Kč/l

Vyjíždím v 8 hodin (rozednívalo se, Slunce vycházelo v 7) a do 12ti chci být v Košicích. Plánovaná zastávka je už jen v Tokaji a možná Sighetu-Marmatei, kvůli tomu jsem koneckonců chtěl jet brzy ráno a večer jít dřív spát.
Spal jsem v horském sedle asi 12 km před Rona de Sus a v noci mrzlo. Ráno, když se Slunce opřelo do okolních strání, začala se údolí zvedat bílá mlha...

1325 Sighetu bylo hezké městečko s nejhezčím náměstím, připomínalo podhorské náměstí v Sušici. Nacházel se tam i skanzen, který jsem ale už nenavštěvoval. Cesta vedla zajímavou krajinou pohoří Muuţii Gutîiului s mnoha serpentinami, kde se nedalo jet víc než čtyřicítkou. Satu Mare je středně velké příhraniční město, nechybí označení silniční tabulkou v maďarštině.
Poslední zastávka byla v městečku Tokaj, které nese stejný název jako oblast světového kulturního dědictví UNESCO, kde se odpradávna pěstuje velice kvalitní, nejlepší víno. Informační tabulka nazývá místní tokajské víno vínem králů a králem vín, čemuž prý tak je odpradávna. Stejně tak prý v archeologických vykopávkách byly v kameni nalezeny otisky listů vína, původní odrůdy vinum tokaiensis, ze které se pak šlechtěním vyvinuly všechny odrůdy ostatní. Víno tu prý roste i divoce, v některých odrůdách.
Před chvílí jsem potkal první auto s českou SPZ od soboty, co jsem opustil Českou republiku... jsem v moderní civilizaci, jsem skoro doma...

Ujeté vzdálenosti:
Borşa - Sighetul-Marmaţiei - Satu Mare - Nyíregyháza - Tokaji Borvidek - Košice

78 + 105 + 91 + 40 + 71 = 385 km

+32,5 L (Satu Mare)

12., 13. a 14. den

17.10.2007 středa, 18.10.2007 čtvrtek, 19.10.2007 pátek

1301 V úterý ve třičtvrtě na čtyři jsme se sešli s V. před dómem sv. Alžběty a udělali jsme si příjemné odpoledne a večer v centru. Čas ubíhal jako voda a večer jsem se ubytoval v hotelu Ákadémia, který mi doporučili v turistických informacích na hlavním náměstí. Ve středu jsme byli spolu zase celý večer a odpoledne, dopoledne jsem procházel sám a objevoval město. Mojí nejoblíbenější ulicí se jednoznačně stala Boční. Večer jsme byli U Starého otca a ve čtvrtek dopoledne v deset hodin (spal jsem v penziónu Krmanova, o dost lepší než Ákadémia) jeli na výlet na chatu do 50 km vzdáleného Smolníku. Tam je to v krásné přírodě, v domě se topí i dřevem, strávili jsme tam krásné odpoledne, večer i úžasnou noc a ráno jsme se vydali zpátky do Košic, dojeli jsme v poledne a dlouho se loučili...
Obědvám v centru a připravuji se na cca 800 km dlouhou cestu domů. Rád bych se stavil ještě cestou za kamarádem v Bratislavě a cestu rozdělil do dvou dnů. Pokud ne, pojedu rovnou a s krátkou přestávkou přes noc přes Trenčín a Bratislavě se vyhnu. Každopádně v sobotu chci být doma, v neděli už mám plány v Praze...

1503 Do Bratislavy zajíždět nebudu. Jeden z posledních cestovatelských zážitků této cesty mě čekal na sídlišti Luník IX v Košicích. Sídliště je experiment s romskou menšinou. Kousek pod lesem, stranou města za městským dálničním obchvatem postavili několik desítek paneláků a do nich přestěhovali Romy. Z některých paneláků toho mnoho nezbylo. Vybitá okna, odpadky všude kolem a uprostřed toho hrající si děti. Cesta kolem sídliště netrvá dlouho, na výjezdu mě čeká veliká louže na silnici, zaházená odpadky. Na výjezdu na obchvat mě staví slovenská polícia a kontroluje doklady a klade otázky co to fotím a proč. Odpovídám popravdě, že jsem o sídlišti slyšel a četl v Reflexu a chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči. Dostává se mi doporučení a jedu pryč, že by se mi mohlo něco stát. Vydržel jsem daleko horší situace v PMR, tak se nebojím. Po chvíli se vydávám z města směrem na Zvolen a po osvěžení točenou kofolou v motorestu Dúbky pak přes Trenčín do Čech a přes Brno domů do Prahy.
Napadly mě vzpomínky na rumunské cikány, kteří v klidu a spokojeně žijí kočovným životem uprostřed polí a luk v severovýchodním Rumunsku a jsou spokojení. Nejsou nuceni do žádného způsobu života, žijí po svém, v přírodě a nikomu neškodí. To se ovšem ani zdaleka nedá říct o cikánech slovenských, kteří, donuceni žít na jednom místě v panelácích, jsou ničeni vnuceným stylem života, jež jim není vlastní, takže pustnou. V centru Košic je vidět často potulující se skupinky cikánů, kteří nevědí co se životem. Viděl jsem i čůrajícího chlapečka, ne toho Maneken Pis z Bruselu, ale skutečného malého cikána močícího na hlavní třídě, pěší zóně. Každý by měl mít právo žít si podle svého, podle toho jak jemu to vyhovuje a řekl bych, že rumunští cikáni svým přirozeným způsobem života nenadělají škody, jako nadělají cikáni, kteří byli přinuceni žít jinak, než chtějí.

+5,4 L  Drietoma (Slovensko)

2030 Starý Hrozenkov. Po 14ti dnech spočinula všechna 4 kola opět na české půdě, resp. asfaltu. Cestou jsem ještě projel centrum Zvolenu a prošel kousek náměstí, jako vzpomínku na poslední noc Interrailu 2000, kterou jsem tam trávil. Náměstí se od té doby hodně změnilo, je kompletně nové, ale zámek naštěstí zůstal stále stejný.
Dnes mám v plánu projít ještě Uherské Hradiště (kde se každoročně koná v létě filmový festival) a kolem půlnoci dorazit do Prahy.

+20 L  za Uherským Hradištěm

2145 Projíždím Devět křížů. Nevěřím značkám, že mě čeká sníh na vozovce.

2215 Zastavuji za Jihlavou po 104. km, abych si letos poprvé sáhl na nový sníh. Odhadem je ho 5 cm. Začala zima.

+42,5 L  (doplnění na plnou nádrž po příjezdu)

Ujeté vzdálenosti:
100 + 800 km (Košice - Smolník - Košice - Praha)

Statistika cesty:

Celkem ujeto km:  4892 km
Celkem spotřebováno benzínu:  331,93 litrů
Průměrná spotřeba:  6,785 litru / 100 km
 

Poznámky:

Oficiální kurzy měn 7.10.2007 xe.com

1 UAH   =    3,85735 Kč        100CZK = 25,9UAH
1 EUR    =    7,14508 UAH
1 USD    =    5,05200 UAH

1 PLN    =    7,32107 Kč        100CZK = 13,7PLN
1 EUR    =    3,76403 PLN
1 USD    =    2,66231 PLN

1 MDL   =    1,70725 Kč        100CZK = 58,6MDL
1 EUR    =    16,1393 MDL
1 USD    =    11,4160 MDL

1 RON   =    8,22814 Kč        100CZK = 12,15RON
1 EUR    =    3,34868 RON
1 USD    =    2,36870 RON

1 RUB    =    0,780615 Kč      100CZK = 128,1RUB
1 EUR    =    35,2991 RUB
1 USD    =    24,9675 RUB

1 CZK    =    9,08466 HUF     100CZK = 908HUF
1 CZK    =    1,22460 SKK    100CZK = 122,46SKK

Vdálenosti

Praha - Ostrava                      360 km
Ostrava - Lvov (Č.Těšín)        490 km ~ 9 hod.
Lvov - Kyjev (Rivne)              526 km ~ 6h15m
Kyjev - ochranné pásmo Černobyl  113km ~ 1h30m
                (Ivankov)
Kyjev - Odessa (Uman')         473 km ~ 5h37m
Odessa - Tiraspol                   100 km ~ 1h24m
Tiraspol - Chisinau                    77 km ~ 1h7m
Chisinau - Comrat                    96 km ~ 1h23m
Comrat - Sulina (Galatiâ)        285 km ~ 4h24m
Sulina - Košice (Užhorod)      990 km ~ 13h34m
Sulina - Bucharest (A2)          350 km ~ 5h
Bucharest - Kosice          cca 808 km ~ 10h28m
Košice - Bratislava (Nitra)     394 km ~ 7h40m
Bratislava - Praha                   330 km ~ 3h4m

Lvov    735 tis. obyv Львов

Rynek - čtvercový, sochy Adonida, Neptun, Diany, Amfytrie

Arménská katedrála
Latinská katedrála
Dominikánský kostel
Řeckokatolická kat. Sv. Jiří
Ševčenkův památník
Vysokyj zamok
Lvovská opera
Secesní hl.nádr.

výhled z věže radnice
park u univerzity Ivana Franka
skanzen

Hostel Sun
Shevchenko avenue, 16
10 Eur / 4 bed dorm

 

 

 

 

(aktualizováno 29. prosince 2007)