Turecko - Istanbul, 22. - 30. července 2005

Mapka naší cesty

Plán cesty:

S kámošem Honzou jsme původně plánovali cestovat do Sýrie. Jenže, jak to už často bývá, co se moc plánuje, nakonec nevyjde. Proto jsme se ohledně Turecka rozhodli narychlo, doslova ze dne na den. Ve středu jsme se definitivně domluvili, že jedem, ve čtvrtek se vyřídily pasy a v pátek ráno jsme už seděli v autobuse směrem na východ. 

Cesta:

Rozhodli jsme se, že použijeme autobus. Není to zrovna obvyklý a nejpříjemnější způsob dopravy do Istanbulu, ale my jsme si řekli, že to pro tentokrát poprvé zkusíme :) Všechno jsme plánovali děsně narychlo, takže ani na shánění levných letenek nebyl vůbec čas a prostor. Na Florenci jsme navštívili dvě cestovky, které do Istanbulu jezdí. Obě jsou Bulharské a jsou to Katev a Tourbus-Group. Tourbus už žádná volná místa na pátek neměl, koupili jsme tedy Katev. Už při nákupu jízdenek jsme si udělali malou přípravu na Balkán. Po našem vyslovení požadavku, co bysme to chtěli, nastal v prodejně lístků Katevu doslova chaos. Někam se volalo, ověřovalo a nakonec až po hodině! dohadování jsme svírali zpáteční open jízdenky v ruce :)
K cestě bych poznamenal, že v současnosti (2oo5) do Istanbulu žádný přímý autobus nejezdí. Musí se přesedat v Sofii. Zpáteční jízdenka stojí okolo 3.300,- se slevou ISIC, kterou jde u Katevu ukecat i když ISIC nemáte a nevypadáte zrovna na důchodce :) (ovšem ti mají také slevu, zase jinou!).

V pátek ráno jsme v 8.30 nasedli do autobusu. Autobus nebyl nejhorší, ale uvnitř bylo, jak jsme posléze zjistili, hrozně málo místa na nohy. Byly tam totiž nacpané sedačky navíc, které tam vůbec nepatřily. Bulhaři totiž mají v nátuře do jakýchkoliv dopravních prostředků narvat minimálně o několik cestujících víc, než se tam ve skutečnosti vejde. A to platí jak o autobusech, dolmuších i taxících. A Turci to dovedli ještě k větší dokonalosti :) 
Po tom, co jsme se hodinu vymotávali z ranní dopravní zácpy na magistrále jsme se vydali po dálnici směr Brno. Jelo se v klídku, spousta přestávek a další den ráno jsme dorazili do Sofie. Menší zdržení nastala vždy pouze na hranicích, kdy se razítkovaly pasy. První vzrůšo nastalo až na srbsko-bulharských hranicích, kde se půlka osazenstva autobusu (Bulhaři) vzali útokem tamní Dutyfree shop a pašovali co se dalo (hlavně cigarety). Tak průměrně čtyři černé igelitové tašky plné kartonů cigaret na jednoho Bulhara :) Jak jsme se později dozvěděli od dalších cestovatelů, které jsme potkali, Tourbus-Group na to jde chytřeji, nakoupené kartóny cigaret rovnoměrně rozdělí mezi všechny cestující, takže je to vlastně "legální" a nic se načerno nepašuje.
Brzy ráno jsme dojeli do Sofie. Příjemně nás překvapil tamní autobusák, který je nově postavený a musíme si přiznat, je daleko lepší než ten náš v Praze. Přešli jsme před kancelář Katevu, kde jsme se utábořili a čekali, až nám vyplní jízdenku na autobus Sofia Istanbul. Autobus odjížděl po poledni. Paní v kanceláři ovšem pracovala takovým tempem, že těch asi 20 jízdenek do té doby jen tak tak stihla vystavit :)
Cesta přes Bulharsko byla poměrně příjemná. Stále se jede po dálnici. Kolem jen samá pole s kukuřicí nebo slunečnicemi. Po cestě jsme stavěli jen ve dvou městech a to v Plovdivu a pak v Haskovu. Čím víc jsme se posouvali na východ, tím větší chudoba byla vidět všude kolem nás. Nejvíce ve městech na stavech domů, komunikací, chodníků, atd. Velice zajímavé byly bulharsko-turecké hranice. Ty jsme překonávali celkem asi 3 a půl hodiny. A to bylo ještě rychlé! Nejdřív výstupní bulharské razítko, pak jsme museli vystoupit z autobusu, pěšky projít hraniční kontrolu, zas nasednout, po chvilce vystoupit a projít kolem Turků, pak kontrola zavazadel. Ta byla ze všeho nejlepší :) Autobus zastavil u lavic, kam jsme museli všichni naskládat veškerou bagáž a turecký celník si pak všechno důkladně prohlédnul. Nás ne, protože řidič ho upozornil "to jsou Češi" tak nás nechal na pokoji :) Chytří Bulhaři s cigaretami nechali své paše v autobuse, kde se nekontrolovalo. Holt, měli to kluci zmáklý.

Mapka centra Istanbulu

Do Istanbulu jsme přijeli už za tmy. No maj tam nový autobusák, celkem je tam přes 200! odjezdových míst. Celá budova je několikapatrová (snad pěti?), jedním z pater projíždí metro. Autobusák má několik budov. Nás vyložili někde úplně v podzemí, nebýt jednoho člověka z autobusu, na kterého tam čekal kámoš, tak bysme se z toho komplexu vymotávali asi ještě dneska :) Metrem a tramvají (btw. mají jen jednu tramvajovou linku a jednu linku metra v celém 14ti milionovém Istanbulu) jsme se dopravili až do historického centra Sultanahmed. Hotel jsme měli částečně zajištěný ještě z Čech přes Internet, ale hned u zastávky jsme jak "náhodou" potkali týpka, který se vydával za pracovníka informací a prodejce tureckých aerolinek. Dohodnul nám na první noc hotel přímo pod Aya Sofií. Sice jsme za něj zaplatili 15 euro za osobu a noc, ale s tím jsme počítali, že tolik nás bude slušné ubytování v Istanbulu stát. Hotel byl hodně v pohodě. Večer jsme ještě zašli na skvělou večeři a vodní dýmku přímo pod chrámem :) celkem za 40 eur.

V neděli ráno jsme se přemístili s bágly do našeho hostelu, který jsme měli dohodnutý. Byl to Orient Hostel, kousek od Modré mešity. Dvoulůžkový pokoj byl za 45 YTL (nových tureckých lir - 1 YTL = 1.000.000 původních TL), což bylo asi 29 eur. Pokoj byl o něco větší, dokonce s balkónem a na snídani jsme mohli chodit rovnou z balkónu po točitém schodišti :) V posledním patře byla totiž prosklená místnost, kde se jedlo, pařilo a surfovalo na Internetu. Po poledni jsme se vydali na prohlídku nejbližších a nejznámějších istanbulských památek - mešit Aya Sofia a Modré mešity (Sutan Ahmed Cami). V každé z nich jsme strávili asi hodinu a půl a i tak jsme sotva stíhali si všechno v klidu prohlédnout. Byl to neuvěřitelně krásný zážitek. Zatímco Aya Sofia má vnější opěrný systém, Modrou mešitu podpírají vnitřní sloupy. O kráse obou památek napoví nejvíce fotky. Ten den jsme prohlédli jsme ještě další významnou mešitu a večer se šli projít nočním městem a celý den jsme zakončili v baru našeho hostelu.

Aya Sofia	Aya Sofia, interiér	Modrá mešita	Modrá mešita	Modrá mešita, interiér	Výhled z hostelu

V pondělí ráno bylo trochu pod mrakem, v noci dokonce krátce pršelo. V plánu jsme měli prohlídku Velkého bazaru a přilehlých částí. Bazar je vlastně město ve městě. Říká se, že je to největší krytý bazar na světě. Možná je to pravda, protože orientovat se v něm se nám podařilo až při další návštěvě o dva dny později. Neustále na vás útočí obchodníci, jejichž úkolem je vás zastavit a zatáhnout do svých krámků. Pak nabízí nepřeberné množství toho zaručeně nejlepšího a nejkvalitnějšího zboží za nejlepší ceny. Bazar je nádherný, ale pokud si chcete opravdu něco pěkného koupit, doporučuji vybrat si přesně co chcete a pak si to jít koupit do přilehlých obchodních čtvrtí od bazaru směrem k Zlatému rohu. Vyjde vás to o hodně levněji a navíc si budete moct vybrat i opravdu kvalitní zboží.
Zbytek odpoledne jsme zjišťovali odjezdy lodí z přístavu Yenikapi. Chtěli jsme v sice v úterý vyrazit na prohlídku paláce Topkapi, ovšem to mají zavřeno, takže jsme se rozhodli vyjet v úterý raději na výlet lodí po Marmarském moři. Cestou z Yenikapi jsme prošli napříč moderní čtvrtí až severnímu přístavu na Zlatém rohu. Cestou jsme navštívili pro nás nejkrásnější mešitu Sehzade Cami. Z přístaviště Eminonü odjíždějí lodní linky přes Bospor do asijské části. My jsme udělali okružní jízdu přes Uskudar, kde jsme si prošli tamní obchodní i obytnou čtvrť. Pak jsme jeli zpátky na evropskou část a otamtud autobusem až do Galaty, kde jsme vystoupali ke Galatské věži. Po příjemném večerním posezení na Galatě jsme se vydali tramvají zpátky na Sultanahmed. Chvilku jsme strávili ještě pod Modrou mešitou, kde se zrovna odehrávala nějaká akce, při níž vyprávěli nějakou pohádku a při tom nasvěcovali mešitu nejrůznějšími barvami. Asi do dvou do rána jsme byli na party v baru našeho hostelu. Párty vč. břišní tanečnice.

Velký bazar	Obchod s látkami	Přístav Yenikapi	Mešita Sehzade	Interiér mešity Sehzade	Obchodní čtvrť pod bazarem

Asijská část Uskudar	Plavba přes Bospor	Galatská věž	V tramvaji	Party v Orient Hostelu

V úterý jsme se odhlásili z hostelu a vydali se se všemi bágly na trajekt do výletního místa Yalovy přes marmarské moře. Původně jsme plánovali, že tam přespíme a vrátíme se až ve středu ráno, ale nakonec jsme se vrátili ještě ten samý den. Ale nepředbíhejme, všechno postupně. Trajekt byl uzavřený a plně klimatizovaný. Cesta trvala asi hodinu a půl, přitom jsme ujeli 60km. Trajekt to byl rychlý. Yalova nás moc nenadchla, tak jsme vzali první dolmuši směrem na vesničku Činarčik, kde jsme plánovali nalézt pláž a tam si odpočinout. Cesta v nacpaném mikrobusu byla poměrně náročná a v Činarčiku navíc žádná hezká pláž nebyla. Místo toho jsme si dali oběd v místní restauraci (kde měli židličky pro hosty asi 20cm vysoké) a pak si prošli celou pláž. Byla plná Turků, ale nic moc, tak jsme se vrátili dolmuší zase zpátky do Yalovy. Ovšem ta cesta byla pěkně zajímavá, první pokus o naše okradení. V tranzitu vybíral peníze malý kluk, tak 9 let mu mohlo být. Platili jsme bankovkou 20YTL a on že nemá nazpátek, tak že nám to dá pak. Domluva byla ruce nohy, protože nikdo neuměl anglicky :) Když jsme dojeli do Yalovy, domáhali jsme se vrácení zpět asi 16YTL, ovšem klučík nám sprostě vrátil jednu kovovou YTL. To mě tak dožralo, že jsem vystartoval na řidiče a asi 10min se s ním vehementně dohadoval a křičel na něj, až mi peníze vrátil. Tak jsme nakonec doufali, že malej Mustafa za tuhle sviňárnu dostane aspoň vejprask :) V Yalově jsme se jako jediní neturci vyvalili na pláž a několik hodin odpočívali a užívali si marmarského moře. Večerním trajektem jsme přejeli zase zpátky do Yenikapi v Istanbulu. Tam se odehrál druhý pokus, tentokrát o něco drsnější o mé okradení :) Byla už tma, když jsme seděli na autobusové zastávce, se všemi bágly. Najednou si vedle mě na lavičku sednul nějakej poměrně mladej Turek a najednou cejtim, že se mi hrabe v pouzdru s foťákem. Okamžitě jsem vylít a zkontroloval si věci. Foťák byl napůl venku. Turčík se leknul a pak s kámošem poměrně rychle vyklidili prostor. Stopli jsme taxíka, který na nás bliknul a po klasickém dohadování o cenu, kdy jsem mu už zabouchl dveře a ukázal ať odjede stáhli cenu z 10 YTL na 4 YTL na Sultanahmed. Po zaplacení 10 YTL bankovkou se nám opět pokusil vrátit jen 3 YTL nazpět, ale s tímhle chlapec neuspěl :) Jízda to byla naprosto ďábelská. Zapnul naplno nějakou šíleně tureckou muziku a na každého troubil. Zatáčky jezdil jak při rallye a při tom ještě stihnul v autě pohopsávat a lomit rukama do rytmu muziky :) Smykem zabrzdil a vysadil nás u hlavního sultanahmedského náměstí mezi Modrou mešitou a Aya Sofií. Chvilku jsme se procházeli a netrvalo ani 5 minut, když nás odchytil dealer jednoho z hotelů. Tak trochu jsem na to spoléhal, protože do Orient Hostelu se nám zpátky moc nechtělo. Dovedl nás do skvělého hotelu Anadolu, kde byly ještě větší pokoje, byl na daleko klidnějším místu, hned pod Aya Sofií. Hotel vedla temperamentní Turkyně, která si s náma neustále chtěla plácat rukou. Nakonec jsme v hotelu zůstali dva dny za 10 eur na osobu a na noc.

Pláž v Činarčiku	Moře v Činarčiku	Činarčik	Pláž v Yalově

Ve středu jsme po snídani vyrazili do komplexu Topkapi. Je to ohromný palác s mnoha expozicemi, pokladnicí a harémem. Celý areál je nacpaný turisty, jde tam naprosto každý, kdo přijede do Istanbulu. Vstupné je poměrně drahé (od 12ti do 32 YTL, podle toho co chce člověk vidět), ovšem na žlutou novinářskou kartu zdarma a navíc všude :) Po několikahodinové prohlídce celého Topkapi jsme ještě navštívili Archeologické muzeum. Sestává ze tří expozic, přičemž především ta antická je neuvěřitelně rozsáhlá. Na muzeum je potřeba si rezervovat minimálně celý jeden den, aby si jej člověk v klidu prošel a prohlédl. Kromě soch a sloupů jsou v muzeu celé rekonstrukce chrámů, všechno do nejmenších detailů. Muzeum dostalo cenu za nejlepší evropské muzeum roku 2002. Naprosto utahaní jsme se dostali do hotelu kolem sedmé večer.

Vstupní brána do paláce Topkapi	Výzdoba Harému v Topkapi	Palác Topkapi	Výhled na Bospor z Topkapi	Archeologické muzeum

Čtvrteční dopoledne jsme po snídani strávili v Yerebatan Sarnici, což je obrovská vodní podzemní nádrž postavená Justiniánem. Celou nádrž podpírá přes 900 sloupů a je to opravdu úžasný zážitek. Celá je ponořená do šera, jen sloupy jsou nasvíceny oranžovým světlem a do této skvělé atmosféry hraje tichá hudba. Atmosféra je opravdu nádherná a působivá. Dva ze sloupů mají hlavice s vytesaným obličejem Medúzy, která měla zahánět zlé lidi.
Po prohlídce Yerebatanu jsme se vydali na nákupy do Velkého bazaru. V plánu jsme měli zakoupit především vodní dýmku a nějaké suvenýry. Nakonec se podařilo vybrat naprosto skvělou dýmku za neuvěřitelně nízkou cenu 36 YTL přímo na bazaru. Následovala ještě prohlídka egyptského bazaru s látkami a pochoutkami, nákup suvenýrů, prohlídka mostu přes Zlatý roh (kde se pokusili oloupit tentokrát Honzu) a po návštěvě poslední mešity u egyptského bazaru a odpočinku návrat na hotel. Večer jsme si vyzvedli věci a vydali se směrem na Otobus (autobusové nádraží). Věci jsme si dali do busu a vyrazili ještě na zbylou hodinu a půl nakupovat do nedalekého Carrefouru. Tam jsme si nakoupili jídlo a pití na cestu a ještě drobné suvenýry. Odjezd autobusu jsme stihli jen tak tak. Autobus byl luxusní a pohodlný, takže cesta přes noc do Sofie proběhla naprosto v pohodě.

Yerebatan Sarnici	Hlava Medúzy v Yerebatanu	Prodejce šíš na Velkém bazaru	Muslimský hřbitov	Egyptský bazar

Mešita u Zlatého rohu	Interiér mešity	Galatský most přes Zlatý roh	Galatský most s rybáři	Cesta domů

V pátek brzy ráno jsme dorazili na nový autobusák v Sofii. Jen jsme si stačili nechat vystavit naše open jízdenky, přesedli jsme do autobusu Sofie - Praha. Byl to docela vrak, ale co se dalo dělat. Po Bulharsku a Srbsku nejel víc než 80km/h. Šíleně se plazil. Hranice šly také pomalu, na Tureckých jsme byli přes tři hodiny a na maďarských asi hodinu. Většinu cesty jsem prospal, na Slovensku jsme byli už v noci. Noční Bratislava a Brno. Přes noc jel druhý řidič (ten první s námi vjel v Srbsku půlkou autobusu do pole a pak přejel dálnici napříč a jednosměrkou vjel na odpočívadlo), tak něco dohnal. Autobus nezhášel motor ani na přechodu, měli asi strach, že už by nenastartovali... Do Prahy jsme nakonec naštěstí dojeli tak jak jsme měli, tedy v sobotu ráno. Cesta to byla strastiplná, takže příště už letadlem, ale týden v Istanbulu stál i tak rozhodně za to a cesta se vyplatila!

(napsáno 31. července 2005)