Nezapomenutelný týden křížem krážem Izraelem a Palestinou, 26. listopadu - 4. prosince 2016

Pročítám staré cestopisy a rozhodl jsem se po delší době opět jeden zveřejnit. Psal jsem ho během cesty narychlo v obrovském shonu a neprošel poté gramatickou ani stylistickou korekcí, je tedy v původní verzi a odráží momentální pocity. Začíná hned pod obrázkem.

Cestopis Izrael

úterý 29.11.2016 (30.11.2016 02:18)
Dnešní den proběhl hekticky, ráno jsem koupil letenku, servery běžely bez problémů po předchozí celodenní a noční opravě. Cestou jsem se v letadle prospal, venku nebylo nic vidět, celou cestu bylo oblačno. Na letišti jsem našel půjčovnu Avis, vyzvedl auto, v offline navigaci našel nedaleké nákupní centrum po cestě směrem do centra Tel Avivu, kde jsem si chtěl koupit místní datovou SIMku. Nákupní centrum bylo veliké, ale všechny nápisy pouze v hebrejštině. Stejně tak názvy zboží uvnitř. Velký výběr cukrovinek, velkých nakládaných oliv na mnoho způsobů a neskutečně velkého ovoce a sladkých datlí a fíků. Takové obrovské jsem u nás neviděl. Po nákupu k večeři a zaplacení kartou proběhla ještě výstupní kontrola z obchodu (kontrolují všechny) na základě nákupního lístku, který pak natrhnou. V malém obchůdku s mobily v nákupním centru byl moc milý (jak jinak) Izraelec, který mi nabídl hodně levnou SIMkartu (5GB dat, 3000 volných minut). SIM stála 25 a balíček na měsíc 69. Nechtěl ani pas nebo údaje, takže karta je zde anonymní! Ještě mi pomohl s nastavením mobilu, neboť data zprvu nešla. Před krámem jsem nevydržel a v autě snědl výborné nakládané olivy s chilli a čímsi dalším. Vydal jsem se do centra na večerní pláž. Byla tam úplně neskutečná atmosféra, všude plno lidí, krásně osvětlená promenáda, plná vyhlídek, míst k posezení, venkovní tělocvičně a hlavně nepřeberného množství plácků na plážový volejbal (pro holky) a nohejbal (pro kluky). Všechno parádně nasvícené a písek tak jemný, jaký se hned tak nevidí. Jen moře bylo na omak trochu studené. Překvapilo mě, kolik lidí chodí večer k moři sportovat. Běžci, cyklisté, v malých místnostech v okolní zástavbě posilovna, pak nějaký wrestling, kde dávala holka klukovi pěkně do držky. Holt děvčata po vojenské službě tu nejsou z cukru. Chvíli jsem koukal na volejbal, v okolí nechybí veřejné sprchy, převlíkárny a u každého plácku je stojan na načerpání čerstvé pitné vody pro unavené sportovce. Na kolech se tu jezdí hodně, pro přepravu snad každý má městské elektrokolo, to je zde (nejen v Tel Avivu) děsně moc populární, asi jako skútry v Itálii. Prošel jsem pláž až k maríně a zpět, vydal jsem se na starou Jaffu, klášter byl krásně vidět z jedné vyhlídky. Kromě starého městečka byla v Jaffě též nádherná vyhlídka pro změnu na Tel Aviv, pak nádherná osvícená zahrada, kde dunělo několik diskoték a také několik veselých arabských obchůdků. Obešel jsem klidné staré město a zamířil na ulici Rotschilda, kde měla být zajímavá architektura, ovšem většina domů nasvícená nebyla, projel jsem ji dvakrát autem a jednou ještě kus prošel kvůli fotkám. Při cestě zpátky mě při focení jednoho z domů na promenádě oslovil mladší kluk s kipou na hlavě, a že prý chce vyfotit a poslat fotku, tak jsem ho vyfotil, popovídali jsme a fotku mu pošlu na mail. Pak jsem naplánoval výlety na další den, Caesarea s románským akvaduktem, jeskyně na pláži a wild camping Ha Bonim. S kempingy je to tu zajímavé. V přírodě by se volně spát nemělo (dneska spím v autě na parkovišti u větší benzínky po cestě u dálnice 2), avšak existuje snad kolem 80 venkovních kempingů, některé bez zázemí, některé s, některé volné a některé placené, jejichž seznam má být na státních stránkách, které ovšem nejde načíst. Dle jiných zdrojů právě u mořských jeskyní u mošavu Ha Bonim má být jeden z nekrásnějších izraelských wild campů, avšak je to až za Caesareou, takže jsem se rozhodl spát v zázemí benzínky. Pak dál do Haify, botanických zahrad, přes Acre (UNESCO), které vynechám k libanonským hranicím, kde má být vidět brána bývalého hraničního přechodu a má odtud vést lanovka dolů k moři do dalších vápencových jeskyň. Další plán dle času, kolem Galilejského jezera až do Golan na nejvyšší bod k hoře Hermon a lyžařskému středisku.

středa 30.11.2016 (30.11.2016 17:28)
Ranní vstávání na benzince za Tel Avivem, kde jsem v pohodě zakempil na parkovišti, proběhlo až kolem deváté ráno. Po půlnoci jsem ještě trekoval sondu, která startovala z Tel Avivu a sledoval ji až do burstu, po kterém se sama vypnula. K ránu jsem si musel dokonce na chvilku přitopit, spal jsem bez deky a bez spacáku. Po ranní hygieně jsem vyrazil za včera vytyčenými cíly. První zastávkou byla Caesarea, římské a později křižácké město, které v neposlední řadě vstalo z mrtvých, když se stalo koncem 19. století útočištěm bosenských uprchlíků. Město se díky rotschieldovým fondům stále opravuje, ale i tak návštěva krásně opraveného divadla a hippodromu stojí za to. Zážitkem jsou i pozůstatky paláce, který dříve stál pod dnešní hladinou moře a stále jsou vidět jeho základy. Parkoviště pro turistické zájezdy díky konci listopadu téměř zelo prázdnotou, a tak si bylo možné vše užít celkem v klidu. Druhá část Caesarey je úchvatný kus akvaduktu, který vede po nádherné pláži, kterou díky silnému větru bičovaly vysoké vlny. Od Caesarey jsem pokračoval ke skalnatému pobřeží poblíž mošavu Ha Bonim. Je to přírodní rezervace, kam se vjíždí po rozbité cestě a mezi turisty se jedná o celkem neznámé místo. Písečné duny se perou s rozeklaným erodujícím pobřežím, tvoří se zde malé zálivy, jeskyně a podívaná při vysokých vlnách je to úchvatná. Modrá jeskyně byla skoro celá zatopená vodou, v létě se do ní dá vlézt při trochu ohebnosti i v plavkách. Jeden ze zálivů je posetý vrstvou mušlí, kde jsem jich pár posbíral na památku. Cesta končí kovovou špicí potopené lodi, která trčí pár desítek metrů od pobřeží z moře… Pokračoval jsem rychle do Haify, kde jsem prošel obě vyhlídky neskutečně krásných a stoprocentně udržovaných Bahajských zahrad (UNESCO), ze kterých je mimo kupole chrámu vidět i dokonale celý záliv v plné kráse. Neexistuje hezčí místo v Haife, než tady. Z města jsem pokračoval dál na sever k libanonské hranici Roš Hanikra, příjezd vycházel na půl čtvrté, tedy jen tak tak stihnout ještě vyhlídku na bezpečnostní pás mezi Izraelem a Libanonem kontrolovaný OSN a stihnout sjet dolů k bývalým železničním tunelům plných jeskyň, kam se při vlnobití dostává voda a sehrává zde neskutečné divadlo, všude kolem to duní a země se třese pod nohama. U maskované brány bývalého hraničního přechodu je možné fotit, zdržel jsem se chvilku a vyfotil i průjezd několika aut OSN. Stálá mise 12000 modrých baretů zde dohlíží na příměří. Dojemný výjev... Lidé jsem chodí vojákům děkovat za bezpečí. Dolů k jeskyním vede krátká lanovka, izraelská část tunelu se dá dokonce projít nebo projet na kole, ale na to nezbyl čas. Libanonská část je zavalená, došlo k tomu po druhé světové válce a v části, která zavalená není se nachází obchody. Nejzajímavější je ale samotné podzemí a poté skalní útes, to je naprostý highlight, obzvláště při vlnobití a při západu Slunce. Skála se pod nízkým světlem stává dokonale plastickou a mění barvy dle zapadajícího Slunce. Dneska to byl dozajista nejúžasnější zážitek spolu s hraničním přechodem. Vrátil jsem se kousek zpátky směrem na Haifu, u velké benzinky nakoupil večeři a poptal se po beach campingu, který se nachází nedaleko. Původní vybraný dle mapy byl sice zavřený, ale poradili mi místní Banana beach, kde se sice asi nenacházím, ale je tu taky hezky. Nad mořem zuří bouřka, zkouším fotit blesky a plánuji, co podniknu zítra. Golany budu muset vynechat. Dneska jsem toho stihnul tolik a přitom tak málo. Zatím mě napadlo vzít to zítra k Galilejskému jezeru, vyfotit pár zajímavých vyhlídek a potom se přesunout přes Západní pobřezí (může to být časově náročné, ale silnice č. 90 je bezpečná) až k Mrtvému moři a dále do Jeruzaléma. Chci si nechat co nejvíc času na Negevskou poušť a rád bych byl v Eilatu už v sobotu večer.

čtvrtek 1.12.2016 (2.12.2016 01:25)
Zatímco jsem si užíval krásný večer na Banana beach a fotil vzdálenou bouřku nad mořem, začala se pomalu ale jistě přibližovat. Strhl se liják, na chvíli ustal a pak přišlo krupobití. Do auta to mlátilo tak, že jsem raději přeparkoval na nedaleké parkoviště pod strom, měl jsem strach o střechu. Kroupy byly tak 1 cm velké. Bouřka byla stále nad hlavou, rozhodl jsem se (taky kvůli neustálému přijíždění a odjíždění aut) přeparkovat na nedalekou benzínku, kde jsem byl předtím nakoupit. Bylo tam velké parkoviště a noc proběhla v klidu. Ráno jsem provedl nezbytnou hygienu, dokoupil proviant a poměrně brzy po sedmé vyrazil směrem ke Galilejskému jezeru. Stavil jsem se ještě podívat na pobřežní cestu k libanonským hranicím po bývalé trase železnice prohlédnout železniční tunel a pak se vydal pohorské cestě na východ. Z několika míst bylo vidět přes hory na libanonské vesnice. Ke Galilejskému jezeru jsem přijel přes františkánský kostel Blahoslavenosti, který byl před necelým stoletím postaven na místě, kde prý Ježíš pronesl několik svých mouder (blahoslavení chudí duchem za všechny) a vymyslel otčenáš. Po příjezdu se do areálu nahrnulo několik autobusů a stovky pověrčivých turistů, kteří se hromadně před kostelem modlili, připomínalo to spíš nějaké orgie plné křiku a exaltovaného pláče. Navíc do sebe všichni vráželi, jak tam bylo plno, takže byl jen čas na krátkou tichou modlitbu uvnitř kostela, pár fotek a rychle pryč, stejně jako malá skupina turistů, kteří přijeli jinak, než hromadným autokarem. Hlavním cílem u galilejského jezera byla však několik set metrů vysoká skála v národním parku Arbel, který se nenachází v hlavních průvodcích, ale o to méně je tam lidí. Po cestě tam se opět strhl již několikátý přívalový déšť a příjezdová cesta byla z části zaplavená vodou a bahnem, místy připomínala spíš offroad. Když jsem dorazil k parku, ještě pořád silně pršelo. Přišel ke mě strážce parku v kapuci a ptal se, jestli půjdu na skálu. Mezitím jsem stáhl izraelskou aplikaci na předpověď počasí a podle radaru zjistil, že další příval deště by měl přijít až za nějakou dobu, tak jsem mu vysvětlil, že v tom lijáku určitě ne, ale že za chvíli až to přejde. Venku se mezitím vyjasnilo a vysvitlo Slunce, čas vyrazit. Cesta na vyhlídku je krátká, avšak rozmáčeným bahnem to dalo botám vcelku zabrat. Tři úchvatné vyhlídky však stály opravdu za to. Člověk je na útesu, pod sebou má stometrovou propast, pod kterou se rozkládá vesnice Hamam, po pravé ruce na dosah hladkou sklálu hory Arbel. Ideální místo na focení. Po pravé straně se nachází přečerpávací vodní elektrárna, k té jsem se ale už z časových důvodů a černému západnímu obzoru a blížící se bouřce nevydával. Při cestě zpátky jsem se mrknul ještě na poslední čtvrtou vyhlídku s místem pro piknik. Pak už začalo krápat a k autu jsem doběhl přesně v dobu, kdy se spustil průtrž mračen. Výhodou takového počasí byla absence turistů (autobus Asiatů přijel až před koncem a vrátili se velmi brzo) a krásná dramatická fotogenická obloha a mraky. Zvuk muezzina z mešity v údolí svolávajícího k modlitbě doprovázený duněním hromů z druhé strany byl impozantní. Zbývalo pokračovat na jih, podél řeky Jordán k městu Beit Shean, bráně do Palestiny. Předtím jsem se však chtěl podívat ještě k samotnému břehu galilejského jezera, vyzkoušet jeho teplotu a zaměřit podmořskou výšku hladiny. Podařilo se mi tak až na jedné ze zavřených plážích po cestě. Ale nejdřív jsem se vydal ještě na vyhlídkovou trasu přes Švýcarský les, která je zároveň i hlavní izraelskou trasou pro pěší tůry. Výhledy na jezero jsou opravdu úchvatné a před příjezdem k městu Tiberias se objeví neskutečný výhled na celé město. Aby toho nebylo málo, kolem celého města svítil nádherný duhový oblouk, který místu dodával takovou magickou atmosféru, kterou se podaří zažít jen málokomu. Po cestě jsem nečekaně přejel Jordán. Nedalo mi to, vrátil jsem se a z mostu tuto biblickou řeku za písně Heleny Vondráčkové nafotil. Co na tom, že to byla jen hnědá smradlavá stoka. Za městem Beit Shean jsem se rozhodl natankovat do plné nádrže (dosavadní spotřeba 6l/100km) a doplnit proviant pro teď už rozhodnutou cestu přes Palestinu. Ještě zbývalo se rozhodnout, zda to vzít přímo do Jeruzaléma, nebo k Mrtvému moři. Palestiny jsem se docela obával. Kontrola při vjezdu se omezila pouze na ostré pohledy vojandy se samopalem a mávání zběsilého stopaře vedle ní. Všechny hlavní silnice jsou pod kontrolou Izraele a i oblasti, kterými jsem projížděl. Kontroloval jsem to na mapě, která vznikla po dohodách v Oslu o palestinské samosprávě. Jerichu se vyhnu obloukem, tak snad bude všechno v pořádku. Na silnici č. 90 byla většina aut s izraelskou SPZ, palestinské se poznají podle toho, že mají bílý nikoliv žlutý podklad a zelené písmo. V pravém dolním rohu je též velké zelené P. Nějakou dobu za mnou jelo zvláštní nákladní auto s černou SPZ, doufal jsem, že jsou to izraelští vojáci, ale možná to byli Palestinci. První z Izraelských vesnic měla na tříjazyčné ceduli zaškrtanou verzi nápisu v arabštině, asi aby bylo na první pohled vidět, komu vesnice patří. Všechny izraelské vesnice, benzínky a památníky po cestě, které jsem viděl, byly obehnány vysokým plotem. Zastavil jsem se na chvilku na jedné z benzínek, kde byl vedle i supermarket a pozoroval dění. Nepřišlo mi vůbec nic zvláštního ani nebezpečného. Až přijel palestinský autokar, raději jsem nastartoval a odjel dál. Zastavil jsem pak u palestinské benzínky, která měla o poznání nižší ceny, než benzínky izraelské. Dobré bylo, že signál a rychlý internet byl po celou dobu cesty, až na poslední úsek cesty před Jeruzalémem. To ale předbíhám. Nejpalestinštější město, kterým jsem projížděl, kde se už částečně zelené údolí Jordánu definitivně změnilo v okrovou poušť, se jmenovalo Tomer, obchody zasahovaly až skoro do vozovky a místní ostentativně nedodržovali izraelskou šedesátku. Všude plno světel a virvál. Co mě při vůbec první zastávce v Palestině hned za hranicemi překvapilo, byl pach spálených odpadků ve vzduchu. Vůbec části silnice byly lemovány skládkou, plastovými pytli s vším možným, vyházeným nábytkem a podobně. Do toho vál silný vítr, který nejen rozfoukával ohně na divokých skládkách, roznášel smradlavý kouř, ale ještě do toho všeho přimíchával písek z okolní pouště. Chvílemi se kvůli této směsici jelo jako v mlze. Do toho mi vtipně přišla SMSka od palestinského operátora Jawwal, která mi vroucně přála okusit výbornou chuť místních oliv a ucítit jemnou vůni jasmínu. Cestou jsem potkal pasáky ovcí a velbloudů, v typickém šátku zvaném příznačně „palestina“. Úchvatný pohled, ale fotil jsem je radši z auta. Do hloubky Izraelsko-Palestinskému konfliktu nerozumím (nedávno pouze nahlédl na MKKFV filmem Barash), ale v Izraeli jsem se narozdíl od Paestiny cítil naprosto bezpečně. Bezpečněji než v třebas v Německu. Důvěřuji svému instinktu. Nemám nic proti těm, kdo do Palestiny jezdí, je to jejich věc a jejich svoboda (pozn.: doplněno). Kolem cesty bylo několik nedostavěných rezidencí, několik rozmlácených a pomalovaných domů graffiti různými motivy ustrašených palestinských dětí. Za vojenskou kolonou, která jela max. 60 jsem se posunul o kus dál. Před samotným Jerichem, kam nedoporučuje žádný rádce na cesty jezdit, jsem si naplno v autě pustil přiléhavou skladbu Jericho od skupiny Prodigy na odlehčení atmosféry. Jericho je vidět ze silničního obchvatu, který jej obhání v uctivé vzdálenosti. Dojel jsem až na křižovatku směrem k Jeruzalému, od které to bylo k Mrtvému moři pouhých pět kilometrů. Bylo půl čtvrté, pomalu se stmívalo, protože nebe bylo zamračené. Rozhodl jsem se zajet aspoň podívat na pláž, abych se rozhodl, kolik tomu zítra věnovat času. Hned první pláž mě ale naprosto nadchla. Celá vč. parkoviště byla jako izraelská dokonale oplocena a vzhledem k tomu, že jsem dorazil ani ne hodinu před zavíračkou, mě hlídači pustili dovnitř zadarmo. Rychle jsem se převlékl, seběhl dolů z vcelku velkého svahu (moře ustupuje) do bahna a hned vyzkoušel, zda funguje ono magické nadnášení přeslanou vodou. Funguje, ale co mě překvapilo daleko víc, že po půlhodinovém cachtání jsem se skoro nemohl postavit na nohy, jak si tělo rychle zvyklo na stav „beztíže“. Jaký musí být pocit astronautů při návratu ze skutečné beztíže. Zkoušel jsem olíznout prst s mořskou vodou, a je to něco neskutečně hořkého, hned se začne svrašťovat kůže v puse, jak po trpkém soustu. Kapky vody se solí ztmavily moje tmavě modré tričko k nepoznání fleky. Alespoň bahno namazané na nohy bylo hodně příjemné. Začalo se stmívat, pláž se vylidnila, posledních pár fotek a běžím se osprchovat k silným sprchám, spíš vodopádům nahoře na kopci. Z areálu odcházím přesně ve chvíli, kdy se přihnala další vichřice a přívalový déšť. Dneska mám už podruhé velké štěstí. Moře bylo krásně teplé, vzduch měl 22°C a konec koupání se soumrakem v 16:30 a ušetřených 57 šekelů na pivo. Zadal jsem do navigace adresu hostelu, který jsem si vybral už včera jako nejlépe hodnocený a měl místo i dneska. Zarezervoval jsem ho a vydal se na jeho souřadnice, nějakých 40km, ale přes hodinu cesty. Na online mapě cesty se objevily červené zácpy, říkal jsem si, že to musí být kvůli checkpointům při přechodu z PA do Izraele, neboť tam jsou vždy důkladné kontroly. Projel jsem průsmykem, kde se mi mobily přeladily na palestinskou síť Jawwal, sem jedině izraelský signál pořádně nedosáhl. Vítala mě opět vůní jasmínu a chutí oliv, ovšem já přece za celou dobu cítil jen smrad spálených odpadků (to nemyslím v nadsázce, skutečně všude to bylo cítit). Nečekaně jsem dojel na checkpoint, který vypadal spíš jako hraniční přechod. Pravá fronta, kam jsem zajel byla o poznání delší a viděl jsem tam palestinské SPZ, levá přes tři pruhy se mezitím uvolnila, tak jsem si to zamířil rovnou tam, přede mnou izraelská SPZ, tak jsem jel za ním. Vojanda se samopalem nás ani nestavila, i když bych s ní rád pokecal. Neuvěřitelné, ale dnešní návštěva West Banku se obešla bez jakékoliv kontroly nebo zastavení! Dojel jsem k hostelu, vyřešil pracovní věci a ubytoval se. Neskutečně krásné a moderní zázemí, skvěle a vkusně vybavené, a to všechno naprosto za pakatel i s terasou a rychlým internetem. Umyl jsem zablácené boty z předchozího výstupu na horu Arbel (od té doby jsem chodil v pantoflích) a vydal se ještě na večerní krátkou procházku židovskou čtvrtí, kde se hostel nachází. Venku poprchávalo, ale hlavně byla šílená vichřice, takže to každou chvíli něco strhlo ze střechy, buď kus omítky nebo nějaký vývěsní štít, tak jsem se po nasátí bujaré atmosféry mezi nádhernými domy po chvíli vrátil zpátky na hostel, kde jsem se dvě hodiny zakecal s Francouzem o bezpečnosti počítačových sítí a o cestování. Na ráno plánuju snídani, která je v ceně, pak si dát věci do auta a pár hodin věnovat jen tomu nejužšímu centru, Zdi nářků a pak hned vyrazit na cestu asi znovu přes Mrtvé moře (zkusit pláže také na Izraelské straně), přes Dimonu (vyfotit z dálky jaderný reaktor) ke kráteru Ramon. Tam zkusit v centru sehnat offroad guide a pak se vydat dál na západ podél kráteru směrem k egyptským hranicím. Přespat u kráteru v oficiálním přírodním kempu by mohlo stát za to a v sobotu bych se mohl vydat přes poušť do Eilatu.

pátek 2.12.2016 (2.12.2016 17:10)
Ráno jsem se probudil těsně před osmou, spalo se nádherně, v hostelu byl k dispozici i polštář s peřinou. V osm jsem už byl na snídani, nadlábl se zeleninou, sýrem a výborným pečivem, slaným i sladkým. Po ranní hygieně jsem si sbalil všechny věci, rozloučil se s Francouzem a vyrazil k autu. Bylo to přímo po cestě ke starému městu. Bágl jsem dal do kufru a pokračoval po předem vybraných památkách. V noci fučel děsný vítr a pršelo, vydrželo to celý dnešní den, takže prohlídka Jeruzaléma byla deštivá s jen několika okamžiky, kdy vysvitlo Slunce. Po zhruba kilometru jsem dorazil k Davidově bráně, kterou jsem pronikl hradbami. Chvíli jsem se potloukal uličkami Židovského města, které jsou unikátní tím, že mnohdy vedou po střechách spojených domků a jsou na nich nejrůznější schůdky, které překonávají rozdílné výšky jednotlivých střech. Omylem jsem tak zabloudil do malé synagogy. Pak jsem se již držel plánu a skrz tržiště došel až k nejposvátnějšímu křesťanskému místu v Jeruzalémě, Chrámu Božího hrobu. Kvůli dešti naštěstí většina turistů zůstala doma, takže centrum bylo vcelku prázdné a odpoledne doslova vylidněné, až na pár ojedinělých individuálních cestovatelů. Židé se brzy vracejí v pátek domů, velké obchody zavírají kolem druhé. Příprava na soumrak a začínající šabat. V chrámu jsem se podíval na údajnou Golgotu, skálu, na které stál kříž a kde byl Ježíš ukřižován. Kostel sestává z několika částí, z nichž pouze jedna je v podstatě původní a tou je Ježíšův hrob, který se nachází v kruhové svatyni hned vedle. Pod Golgotou (která je ukryta pod sklem) o patro níž se nachází pozůstatky tzv. Pupek světa, ale s božstvem jsem tu komunikovat nezkoušel. Ještě níže je jeskyně, to již v „arménské“ části kostela, kde na rozdíl od fronty k Ježíšovu hrobu téměř nikdo nebyl a údajně zde vznikl kříž. Hned za rohem se nachází Luteránský kostel Vykupitele z roku 1892-1898, který jsem ani navštívit neplánoval, ale je tam přístupná výhlídka na vysoké věži, ze které jsou úchvatné výhledy všemi směry na celý Jeruzalém. Interiér je velmi strohý, ale v podzemí se nachází ještě jedna zajímavost, muzeum a vykopávky až k podloží, tedy bývalému dolu jeruzalémského mramoru, ze kterého se dříve stavělo. Původně totiž tyto památky byly až za opevněním starého města. Velmi poutavé video osvětluje jednotlivé vrstvy a je možné nahlédnout i do několik metrů hluboké díry a podívat se na základy dřívějšího kostela, na kterém byl ten nynější postaven. Zajímavé je také to, že tyto vykopávky ze 70. let 20. století částečně zpochybnily místo Kristova ukřižování, avšak potvrdily, že tudy skutečně vedly dřívější hradby. Klášter je velmi moderním kontrastem k strohému interiéru je nádherná živá zahrada uprostřed a moderní kavárna umístěná v jednom z okolních traktů. Starým městem a krytými tržišti jsem se propletl až ke Zdi nářků, nahlédl do její synagogy a poté se přes náměstí Rabinoviche dostal až Chlévské bráně, obešel staré město z východu kolem Davidova města a pak kolem dokola přes muslimský hřbitov, který je v rozvalinách (předtím mě kvůli muslimským modlitbám na jedné z uliček otočili izraelští vojáci, že v době modliteb tam nelze). Dostal jsem se tak ke Zlaté bráně, kudy zrovna proudily davy Muslimů z páteční modlitby. Když dav trochu polevil, proti chaotickému proudu lidí a aut jsem konečně bez úhony a přejetí nohou prošel zpátky do Starého města a jeho muslimské části. Tu jsem prošel po Via Dolorosa až zpátky do křesťanské části a Novou bránou (nevýraznou, z roku 1889) za stále sílícího deště jsem se po jedné vydal zpátky k autu a završil tak více než čtyřhodinovou prohlídku Starého města. Po cestě jsem ještě kolem institutu Notre Dame zašel k pravoslavnému kostelu Nejsvětější Trojice z roku 1872, kde se právě konala bohoslužba. Chvíli jsem si tam oddychl a pak už rychle za vydatného deště po téměř prázdných ulicích podél tramvaje dorazil k náměstí Zion, kde jsem měl za rohem zaparkováno. Nějaký milý člověk mi přivázal na zpětné zrcátko balónek, celý mokrý jsem sedl do auta a vydal se směrem na Mrtvé moře, které jsem chtěl projet od severu k jihu. Za Jeruzalémem jsem si všiml zajímavého památníku u dálnice, který označuje úroveň hladiny moře, kde jsem se i s autem vyfotil a pak už se jen dál potápěl pod mořskou hladinu. Počasí se směrem do pouště uklidnilo a déšť ustával, i když kapky na čelním skle mě dneska provázely celý den. Jižně od včera navštívené pláže se silnice vine chvíli podél moře, chvíli stoupá do okolních strmých svahů a skýtá tak krásné výhledy na zálivy a rozeklané pobřeží. Kromě pláží na severu Mrtvého moře je na ostatních místech vstup zakázán kvůli nebezpečí propadlin a často je kolem silnice nepřekonatelný plot. Další možností byla několik desítek kilometrů vzdálená Mineral Beach, avšak tato je nově také zavřená kvůli propadlinám. Těsně před hranicí Palestiny a Izraele jsem objevil náhodou veřejnou pláž bez zázemí, kam jezdí s oblibou Izraelci. Byl pátek a mnoho lidí se tam vydávalo se spacáky a jídlem na páteční piknik. Pláž je nádherná a sestupuje se k ní kamenitým terénem. Další a vlastně poslední možností u skutečného Mrtvého moře, kde se dalo vlézt do vody na pláži již v Izraeli je En Gedi, tady však došlo k tomu, že řeka smetla silnici, která k této pláži vedla a odřízla tak pláž i přilehlou benzínku od civilizace a je tedy uzavřená. Nová silnice objíždí tento „ostrůvek“ bez možnosti se na něj byť po svých dostat. Minul jsem termální lázně a po chvíli po pravé ruce též národní park Masada, který je zajímavý nejen nejvyšším bodem ale také lanovkou, kterou se tam dá dostat. Jelikož bylo stále zataženo (předtím jsem několikrát viděl krásnou duhu z vyhlídek na moře), začalo se brzy smrákat, a tak zbyla už jen chvilka na zastávku u nejníže položeného letiště na světě Bar Yehuda (z roku 1963), jehož runway je 378m pod hladinou moře. Kolem kanálů vedoucích z Mrtvého moře dále na jih a cedulí se zákazem vstupu, nebezpečím utonutí a varováním před nedalekou státní hranicí s Jordánskem jsem projel až k jižnímu Mrtvému moři, což jsou v podstatě jen uměle ohraničené nádrže s vodou, na jejich březích se vylučuje a těží minerální sůl. Jednotlivé části jsou rozděleny hrázemi a celá jižní část je ukončena stavidlovou propustí. Z dálky už bylo vidět obří letovisko Ein Bokek, před ním je velký solný cíp, velmi fotogenické místo a malá pláž, na jejímž kraji krystalizují velké solné krystaly, jeden pěkný kousek jsem odloupl na památku. Ein Bokek je letovisko se vším všudy i vstupní branou. Projel jsem jej pouze kvůli doplnění proviantu v místním předraženém supermarketu a zkusil jsem najít i tábořiště dle mapy, ovšem dnes je již okraj kibucu Neve Zohar, s cca 74 obyvateli, zabrán pro výstavbu nejspíše dalšího resortu. Nachází se zde pouze pár drahých penzionů. Místo k táboření to nebylo dobré. Před kibucem byla opět kontrola (velmi pasivní, stejně jako v Ein Bokek se hlídka vůbec nevzrušovala mě zastavit, prohlédla jen zvenčí). Podle mapy jsem našel nedalekou benzínku kousek od křižovatky na Eilat a Arad, kde jsem zakempil. Je tu krásné posezení se čtyřmi pergolami, vedle sedí místní dělníci (Izraelci, Palestinci?), kteří zřejmě pracují buď na sousedních stavbách nebo provozují velké čtyřkolky, na kterých vozí turisty po okolí. Je tu klid a poprvé v Izraeli jsem se potkal s komáry. Klidný večer a asi jej brzy zakončím zaslouženým spánkem. Ráno se pokusím vyrazit co nejdříve a dohnat zpoždění z dneška, pojedu stále podél „moře“ a pak odbočím na Dimonu. Ještě před jaderným komplexem je odbočka vcelku sjízdné cesty k Malému kráteru kolem továrny na fosfáty, uvidím, jak bude vypadat a jestli zajížďka nebude znamenat velkou časovou ztrátu. Pak už zkratkou přes Yeruham (vystavěn 1951 kvůli později neúspěšné těžbě fosfátů) ke kráteru Ramon a dále do Eilatu, kam bych mohl v nejhorším případě dojet i brzy ráno už za světla, abych viděl cestou na nádhernou pouštní cestu kolem egyptských hranic. Tak sedímě potmě. V 18:27 vypadl na benzínce proud, ale hned za minutu zase naskočil. Pak vypadl ještě několikrát, tak jsem raději šel spát. Byly to nejspíš pojistky. En Bokek v dálce stále jasně svítil.

sobota 3.12.2016 (3.12.2016 21:13)
Ráno jsem se nemohl vyhrabat z postele, resp. z auta, tak jsem vstával až kolem sedmé místního času. Po dokoupení proviantu a ranní hygieně jsem pokračoval od Neve Zohar na jih po silnici č. 90. Krajina na jihu „Mrtvého moře“ se mění v industriální park, nachází se zde několik továren na zpracování mořské soli a hořčíku. Dokonce zde vede i dlouhý krytý pásový dopravník, ale vypadal nefunkční, nerachotil, jako ten stokilometrový kdysi v Západní Sahaře. Pak jsem odbočil do stoupání po č. 25 k odbočce k malému kráteru, kterou jsem chtěl prozkoumat. Cesta vypadala docela sjízdně a jezdila po ní i osobní auta, tak jsem se tudy vydal, kam až dojedu. Vzhledem k tomu, že vedla poblíž jaderného komplexu Dimona, který údajně sloužil nejen jako výzkumný reaktor, ale i k vývoji štěpného materiálu pro výrobu nikdy nepřiznané ani odmítnuté izraelské jaderné bomby, jsem zapnul dozimetr. Jak mě překvapily hodnoty, které začal ukazovat. Musel jsem přenastavit alarm na nejvyšší možnou hodnotu 1,2µSv/h, neboť jinak by pískal pořád. Nad malým kráterem neustále létala bílá dálkově řízená vzducholoď, předpokládám, že sledovala dění v okolí jaderného komplexu vč. turistů. Měl jsem ji na dohled neustále. Cesta je místy ve stoupáních a klesáních zpevněná asfaltem, jinak je to uježděná cesta, kde se bez problémů vyhnou dvě auta. Projíždí se měsíční krajinou, plnou nádherných scenérií a výhledů. Po cca 10km dlouhé cestě jsou tři body s informačními panely, kde je možné se zastavit a vyfotit nádherné výhledy. Na prvním z nich jsem naměřil radiaci 5x vyšší než je obvyklé. Pokračoval jsem až kam to šlo, dle mapy k přírodnímu kempu, odkud se již dříve a podle aktuálních map muselo pěšky. Od té doby tam však část další cesty vybetonovali a zavezli kameny, takže projet šlo, i skrz úzkou průrvu, kudy se asi po dešti musí valit hodně vody. Dojet se dá tak bez problémů až dovnitř Malého kráteru. Je to tam naprosto úžasné, okolní skály jsou vidět kolem dokola a dokonce je tam i vykrývač operátora Zain (bohužel jsem s Pelephone bez signálu). Vyfotil jsem co se dalo, i konec offroad cesty pro osobáky končící písečným polem, kam už bych se odvážil jen se svým autem nebo offroadem. Při návratu zpátky jsem vyjel pár desítek metrů na vyhlídku nad přírodním kempingem, kde bylo spousta stanů (Izraelci se vydávají na kola, na treky hlavně o šabatu) a tam jsem naměřil taky slušnou radiaci. Vracel jsem se zpátky, neboť mě tlačil čas. Zastavil jsem se ještě na jedné vyhlídce nad oploceným areálem s hlubokou jámou, střežil to tam voják v autě a přišel si se mnou promluvit. Dokonce mi doporučil cestu z Mitzpe Ramon podél egyptských hranic (více dále). Pokračoval jsem po silnici č. 25 kolem komplexu Dimona, avšak hned vedle silnice je vysoký plot a na jeho začátku cedule, že se nesmí zastavovat ani odbočovat a na plotě každých pár metrů cedule, že se nesmí fotografovat. Stejně toho moc není z té dálky vidět. Na konci areálu jsem odbočil vlevo na silnici č. 206 směrem na Yeruham, město, které mělo sloužit jako dělnická osada a velký tovární komplex pro výrobu fosfátů. Ještě po cestě jsem se na chvíli zastavil na místě s barevnými písky a barevnými kameny. Yeruham je typické průmyslově dělnické město, bohužel jsem zde musel zastavit na benzínce na záchod a jeho stav mi vyrazil dech. Je vidět, že tohle město je opravdu něco extra i na izraelské poměry. Nedivím se, že zde nedávno byly sociální nepokoje. Dekadentnímu obrazu dodával ještě silnější nádech hádky na benzínce a po okolí se potulující nejspíš opilý bezdomovec s Downovým syndromem. Chemička spolu se sociální situací si zde nepochybně vybrala svoji krutou daň. Každá země má i svoji odvrácenou tvář. Rychle jsem prchal směrem na město Midreshet Gurion, kam se prý tento největší izraelský státník uchýlil do kibucu po svém nezvolení. Nejel jsem tam ale kvůli Ben Gurionovi, to možná příště, až o něm budu vědět víc, ale kvůli kráteru v údolí řeky Zin Sde Boker, kaňonu Avdat. Z Midreshetu vede dolů klikatá asfaltka a pak se musí několik kilometrů pěšky podél říčky, která v tomto úzkém kaňonu i tady a touto dobou teče. Musí to být úžasný zážitek, avšak kvůli nedostatku času jsem se spokojil s výhledem shora a pokračoval jsem k druhému konci kaňonu, kde jsou dostupné dvě vyhlídky hned u parkoviště. Kaňon odtud je tak impozantní, že to byl dnešní nejsilnější zážitek z přírodní scenérie. Nemohl jsem se otamtud odtrhnout, jaké tam byly nádherné výhledy. Směle překonaly i profláknutý kráter Ramon o pár desítek km dále na jih, kam jsem se poté přesunul. Příjezd do Mitzpe Ramon byl rychlý, dojel jsem k návštěvnickému centru, kde kupodivu měli offroad průvodce Izraelem pro 4x4, ovšem pouze v hebrejštině a anglická verze prý neexistuje. Chvíli jsem váhal, pak se dokonce i vrátil a teď lituju, že jsem si ho kvůli fotkám a mapám nekoupil. Hlavní vyhlídka u návštěvnického centra byla nacpaná turisty z Izraele, Jordánska i odjinud, parkoviště bylo plné. Vydal jsem se po okraji kráteru, kde vede Abrahámova stezka na další dvě vyhlídky a pak jsem pokračoval po silnici a vyšlápl na vrcholek se skálou připomínající velblouda. Tam už byli jen místní, na autobusové turisty to bylo daleko. Užil jsem si tam krásné výhledy, v dnešním vedru po upoceném výstupu tam byl příjemný svěží vánek. Vrátil jsem se zpátky stejnou cestou, bylo už pozdě, kolem třetí, tak jsem musel rychle pokračovat dál. Chtěl jsem projet na západ podél kráteru po silnici č. 171 a podívat se zda bude dostupná vyhlídka na nejzápadnější část kráteru a pak pokračovat po průvodci nedoporučované a vojákem doporučované příhraniční silnici č. 10 podél egyptských hranic. Předtím jsem ještě musel natankovat, což byl dlouhý příběh, až místní člověk mi přeložil, že na tankovacím stojanu se musí zadat číslo občanky. Když jsem tankoval poprvé, tak tam něco ťukal člověk z obsluhy a jelikož stojany fungují na kartu a všechno bylo v hebrejštině bez možnosti přepnout na jiný jazyk, nevěnoval jsem tomu pozornost. I místní se musel jít dovnitř zeptat, co mám naťukat místo čísla občanky, když žádnou izraelskou nemám. Odpověď byla velmi jednoduchá, zadat 9, potvrdit a znovu zadat 9. Pak jsem v klidu natankoval, dokoupil jídlo a pití a vydal se konečně na západ. Trochu mě překvapilo, že cesta nebyla téměř značená a oproti hlavní č. 40 byla docela v opotřebovaném stavu. Po pár kilometrech se projíždělo střelnicí a upozornění na firing range po pravé ruce trvalo snad 7km. Podél bylo několik odboček k místním zajímavostem a především offroad a pěším trailům, avšak já si to zamířil ke svému cíli. Na vyhlídku to bylo bohužel daleko, cesta byla pro osobák nesjízdná a soumrak se blížil. Vydal jsem se tedy dál. Na mapách Googlu cesta končila, ale já se neochvějně řídil Osmand (Openstreetmap) a papírovou mapou, kde byla silnice značená jako hlavní průjezdní. Navigace mi hlásila odbočku, ale jaksi tam žádná nebyla. Omylem jsem zajel na nějaký plácek označený balvanem s číslem, nejspíš palebný post pro těžkou techniku. Pak jsem teprve zjistil, že ona křižovatka je přehrazená betonovými zábranami, odbočit se nedá, ale musí se jet dál až k vojenskému postu a tam teprve buď přes železnou bránu pokračovat dál na sever nebo přes zavěšený provázek objet betonové zábrany a pokračovat na jih. Provázek vypadal sice chatrně, ale po konzultaci s vojákem, který mi po zaparkování vyšel naproti k bráně základny jsem se dozvěděl, že i tento tenký provázek pro mě znamená konečnou. Cesta je uzavřená. Stěží osmnáctiletý mladík s M16 samopalem na krku se po klasické úvodní otázce kam jedu plynule anglicky moc omlouval, že cesta je uzavřená a že se musím bohužel vrátit 35km do Mitzpe Ramon a pokračovat na Eilat po silnici č. 40. Ještě jednou jsem se podíval na plácek, abych si vyfotil onu zavřenou cestu a v ten moment mi došlo, že to asi je opravdu vážné. Vracel se po ní zrovna z patroly maskovaný pancéřovaný Humvee. Cestou zpátky jsem ještě odbočil k místu, kde měly být studně a divoký kemping, bylo to kousek. Kemping to byl krásný, uprostřed pouštních kopců, bez obsluhy ale s perfektním vybavením, tekoucí vodou, záchody a krytým zázemím pro spaní venku. Chvíli jsem uvažoval, že zde zůstanu, signál z mobilu byl jen na parkovišti, skvělé místo k relaxaci, ovšem pohled do mapy, že k letišti by to bylo ráno přes 180km mě přiměl k odjezdu. Po chvíli jsem na hlavní natočil západ Slunce a pak už mířil na Mitzpe Ramon. Krásný sjezd po silnici č. 40 dolů do kráteru byl úžasný, jen už bylo málo světla. Zbytek cesty jsem jel v podstatě potmě, takže jsem ani neviděl na cca 20km naprostou rovnou cestu, která následovala. Musím si ji projet při příští návštěvě znovu, krajina to musí být úžasná. Dojel jsem celou cestu až do Eilatu, ještě v Yovatvě nakoupil v jednom z mála o šabatu otevřených obchodních centrech suvenýry a pak už dojel přes kontrolní stanoviště do samotného Eilatu s vidinou, že zakempím někde na opuštěném místě u Rudého moře. Jenže Eilat je jeden velký resort a všechny pláže patří buď hotelům nebo restauracím. Pokračoval jsem tedy podle mapy stále na jih, až skoro k egyptským hranicím, kde jsem konečně za delfináriem našel dlouhou pláž, kde se kempuje v karavanech i v autech. Zakončil jsem tady dnešní den, zhruba v půl deváté, unavený, ale nadšený z dnešního dobrodružného dne. Zítra musím zabalit všechny věci a v osm už být v Avisu a vrátit auto. Dokonce jsem u jedné benzínky cestou umyl i zaprášená okénka z pouštních cest.

neděle 4.12.2016 (20.12.2016 18:57)
Ráno se mě snažil vzbudit budík, avšak já ne a ne vstát. Asi to bylo tím, že se mi nechtělo zpátky. Po hodině, když už venku bylo světlo, jsem se vykopal z auta, sice nebylo úplné teplo, ale teplé Rudé moře opravdu lákalo. Zabalil jsem hlavní část věcí, vyklidil nepotřebné z auta do nedalekého kontejneru a po ranní hygieně vlezl do moře. Nemohl jsem se nabažit, jak bylo teplé a příjemné. Nakonec už odbíjely hodiny a musel jsem uklidit všechno ostatní, usušit plavky a vydat se na cestu do centra Eilatu. Až ráno jsem za světla viděl, že jsem jen kousek od egyptských hranic a na jednom z kopců je vidět typická egyptská kulatá strážní věž s cimbuřím. Před ní samozřejmě izraelský plot. Do centra jsem dorazil těsně po osmé a v Avisu byl nával. Všichni vraceli auto a chtěli stihnout bus 282 na letiště Ovda, který vyjížděl v 8.45 z Taby, tedy v podstatě z místa, kde jsem nocoval. Nakonec sebou Avisáci hnuli a vzhledem k tomu, že jsem frknul auto drze přímo před vchod, nezabývali se chozením daleko a všechno proběhlo velmi velmi rychle. Podepsal se papír a mohl jsem se vydat cca 200 metrů do kopce po známé cestě z neděle k autobusáku. Byl tam celkem nával, jízdenky jen v busu, ještě, že jsem si nechal posledních pár desítek šekelů, musel bych vybírat nebo do směnárny. Jinak na pokladně se dalo platit kartou, ale neprodávali tam tenhle lístek. Nával se stupňoval a turisté se tlačili jako jedna velká hromada k místu, odkud měl autobus odjíždět. Izraelci to moc nechápali. S několika malými skupinkami baťůžkářů jsme stáli opodál a čekali, jak se to celé vyvine a vychutnávali v klidu závěrečné pivko na rozloučenou (mimochodem izraelské je velmi dobré, jen plechovka zhruba 6x dražší). Když se chumel začal hýbat a lidi se dost neohleduplně tlačili dopředu, vyšel řidič skoro prázdného autobusu 392, pouze pár vojáků uvnitř, který stál přímo u nás a v klidu naší nikam se netlačící skupince řekl, ať jedeme s nimi, že jede také na letiště. Byl to sice „courák“, zastavoval častěji a zajížděl i dovnitř kolem tanků do vojenských základen (super exkurze!), kde vysazoval vojáky, ale zase vyjel dříve než natřískaná 282, dojeli jsme jen o pár minut později a nemuseli se tak účastnit další tlačenice před checkpointem na samotné letiště. Prostě pohodová luxusní vyjížďka s exkurzí místo turistického masakru. Díky řidiči! Odlet, focení scenérií a v Blavě pár minut autobusem k autu a několikahodinová cesta domů do Prahy.

Doplňuji ještě pár poznámek pro zamýšlený článek "Jak se jezdí v Izraeli"

Jak se jezdí:
zajímavé všudypřítomné zákazové značky s domečkem
jezdí se ohleduplně, i v zácpách jsou mezi auty mezery, zařazení není problém
nepouští při koloně na odbočení, zip asi neznají
na dálnici kontrola rychlosti mobilním radarem zevnitř auta i ve dvě v noci
hodně Škodovek
podjíždění i na dálnici
časté troubení pokud někdo udělá něco nestandardního, také troubí v případech, že si nejsou jistí, že o nich druhý ví
lidé velice příjemní, nápomocní, se vším pomohou a poradí, umí anglicky a dost často i rusky
velmi otevření, týpek chtěl v parku vyfotit
sporadické blinkry, spíš pomalé přesouvání z pruhu do pruhu
kamiony v levém pruhu, jedou 100

palestinský průvodce Betlém (návštěva uprchlických táborů), kontakt od Francouze, který s nim byl: Salah abu laban freebawt (zavináč) gmail (tečka) com

 

(aktualizováno 20. prosince 2016)