Přepis „cestovního deníku“ z Interrailu 2000

V prváku, jako student Mezinárodních vztahů na Ekonomce, jsem se domluvil s kamarádem Petrem, že v létě vyrazíme na měsíc po Evropě vlakem. Koupili jsme Interrail a vyrazili vstříc dobrodružství. Všechny informace jsme získávali z Internetu, to je také důvod, proč jsem se rozhodl napsat tento text – doufám, že pomůže lidem, kteří se na podobnou cestu chystají.

Následující text není průvodcem po Evropě. Jsou v něm zachyceny jen ty nejzajímavější postřehy a nejpůsobivější momenty z cesty. Většinou chybí podrobnější popisy měst, památek, krajiny, kultury a lidí, což bylo na celé cestě určitě to nejpřínosnější. Chybí, protože rozepisovat se o nich by neladilo s bezprostředností cestovního deníku, navíc, tyto informace jsou v každém průvodci.

Nejdůležitější vybavení:

Fotoaparát Practica PLC

Mobil Sagem MC920

Platební karta ČS/VISA

Automatický fotoaparát se zoomem 35-105mm Vitessa

Walkman s nahráváním AIWA

1.DEN

9.8.2000 10⁵⁷

Odjezd vlakem EC z Prahy-Holešovic proběhl celkem v pohodě, nějací Angličané způsobili menší chaos na nástupišti, nikdy bych neřekl, že jsou takoví plašani. Sedíme ve vlaku, v kupé jsme jen čtyři a je pohoda. Zjišťuji, že se mi vybila baterie v Practice, takže nemůžu měřit expozici. Už se těším, jak ji budu někde shánět (nestandardní typ).

2.DEN

10.8.2000 02²²

Polosedíme pololežíme v nacpanym vlaku z Berlína do Švédska-Malmö. Vypadalo to, že se dobře vyspíme, ale nakonec jsme skončili v kupé přes půl vagónu dlouhym a jsme za to ještě rádi. Ve vlaku jsou totiž na sezení jen dva. Zabíráme 3 místa – celou řadu, zbytek už byl obsazený Italy, kteří dělali bordel na nástupišti. Pokračovali i ve vlaku, takže se nedalo spát – jen pít kolu, a když usnuli, tak zase začala působit ta kola. Nějakej šílenec tu leží skoro nahej na zemi, já jsem si musel obout boty, protože mi i skrz teplý ponožky začalo bejt zima na nohy. No asi ten trouba chytne zápal plic. Vedle jeli taky nějací maníci s kolama, ti se nevyspí vůbec, protože radši hlídají, aby jim je někdo neukrad.

Berlín byl skvělej, za pár hodin jsme stihli to hlavní – Grosse Stern, Brandenburger Tor a nově rekonstruovanou budovu Bundestagu i s novou kopulí. První překvapení po příjezdu bylo, že nám Interrail platí i po S-Bahn, což je pozemní metro a asi jediný pořádný dopravní prostředek v Berlíně. Jeli jsme z nádraží Berlin Ost na Berlin Lichtenberg. Tam byly skříňky na úschovu batohů beznadějně zaplněné, nějací zoufalci tam čekali, až se nějaké uvolní. Povozili jsme se na skvělých vozících na zavazadla a zamířili S-Bahnem na nádr. Zoo-Garten, kde jsme si nechali schovat v úschovně 2 bágly za 8DM. Cestou z5 jsme je vyzvedli, na Lichtenbergu se uvolnila asi 1 skříňka (a to bylo už asi 22h). Šli jsme nahoru na vlak, jel o 10 min později.

Teď brousíme Rujanu a pomalu zajíždíme do přístavu a tam s celým vlakem hupky na trajekt do Švédska.

2.DEN

10.8.2000 08⁴³

Na trajektu jsme nejdřív spali ve vlaku, ale to se dost dobře nedařilo (svoji roli sehrála dopitá Cola), tak jsme k ránu vyrazili na palubu. Moře bylo nádherně kobaltově modré, za chvíli vyšlo Slunce. Okolo sebe slyším samou češtinu, což mě dost znechucuje. Dokonce kousek vedle mě stojí písničkář Uhlíř s rodinou. Ještě předtím jsem potkal nějaké české holky, usmál jsem se na ně a ony mě pak příště pozdravily a děsně se divily, že jsem Čech!

Švédsko na mě zapůsobilo dost sklíčeným dojmem. Lidé jsou tu většinou hodně uzavření, baví se potichu, nevšímají si druhých a nenavazují ani zrakový kontakt. Seznámit se tady musí být skoro nemožné! Švédové jsou šílení individualisti. Všechno je tu precizní, veřejné zařízení je plně ponecháno k obsluze lidem. To předpokládá, že všichni dodržují přísně nepsaná pravidla. Také se dbá na čistotu a hygienu, nic se nedělá napůl nebo nedokonale. Vše se řídí dosti vysokým kulturně-společenským standardem (papírové podložky pod hlavu ve vlaku, plastikové sáčky na odpad, plně splachovací vodní záchod ve vlaku,…). Nejsou tu žádné reklamy, na asi třech FM stanicích hraje decentní hudba nebo jsou rozhlasové hry, což také svědčí o vysoké kulturní úrovni. Švédové mají hodně světlé vlasy. Na polích se pěstuje většinou zelenina nebo pšenice. Průvodčí ve vlaku s námi mluvila velice potichu a u pasu měla píšťalku. Švédové jsou velice konzervativní. Nenosí výstřední oblečení, ani nemají piercing. Žijí elegantním stylem.

11.8.2000 23²²

Včera jsme nakonec dojeli až do Osla. Z Göteborgu to byla cesta moc pěknou krajinou, mám pár fotek z vlaku, které jsem vyfotil nedaleko hranic s Norskem. V našem vagónu bylo dost plno, takže jsem za fotkami vyrazil do vagónu s kupé, kde se v uličce nechalo v pohodě stáhnout okno. Oslo mě velice mile překvapilo. Všude bylo až neskutečně živo, na to, jak je to malé město. Sehnali jsme volnou skříňku na batohy a vydali se do města ještě odpoledne. Šli jsme pěší zónou až ke královskému paláci, zpět kolem Radnice, přístavu. Vylezli jsme také na hrad nad přístavem. Bylo odtamtud vidět nádherně na celé centrum. Chystalo se tam zrovna natáčení nějakého historického filmu. Z turistických informací jsme se dozvěděli o skvělém místě pro „wild camping“ nedaleko Osla. Vlak nám ale zrovna odjížděl, tak jsme počkali na další, který jel za 2 hodiny v 22:59. Seděli jsme na nádraží nahoře na ochozu, spolu s lidmi, kteří jeli přes noc do Malmö. Noční lokálkou jsme dorazili na stanové místo Movatn. Tohle slovo bude pro mě odedneška synonymem noční můry. Nikde okolo zastávky nic nebylo. Nějakou polorozblácenou cestou (naštěstí byla osvětlená) jsme dorazili k nějakým chatám. Stanovat na jejich nádherně střiženém golfovém trávníčku jsme zavrhli, takže nakonec jsme objevili místo jinde. Nějaký místní kluk nám řekl, že jezero, které jsme hledali je na druhé straně trati. Došli jsme tam, ale byl tam jen kamenitý sráz a pod ním hladina temného jezera. Div, že jsme tam nespadli i s báglama v tý tmě! Byl to od informátorů v informacích pěknej podraz a nám se otevírala kudla v kapse. Vrátili jsme se z5 k chatám a rozhodli se postavit stan kus od cesty pod lampou. Nebylo to zdaleka podle pravidla 150m od baráků, ale nic jiného nám nezbylo. Začalo dost hustě pršet. Stan se nedařilo stavět, takže jsme zmokli a promokl také batoh a kus spacáku. Zima mi naštěstí nebyla, jinak bych tu noc asi nepřežil. Pršelo.

3.DEN

Když jsem se ráno probudil, stále pršelo. Chvílema tak hodně, že se ani na chvilku nedalo vylézt ven. Nakonec jsme pomocí deštníku všechno před deštěm uchránili a promoklý stan složili. Spěchali jsme na vlak do Osla a jen tak tak ho stihli. Zkoukli jsme jezero na druhé straně a zjistili, že na stanování to fakt není. Z Osla jel za asi půl hodiny další vlak do Lillehammeru. Vystoupili jsme až tam, i když jsme původně chtěli jet jen do Hamaru. Byl to vlak IC, platil nám na něj Interrail, což bylo po zjištění platnosti na S-Bahn v Berlíně další skvělé zlepšení! Zlatí Norové! Cesta byla úplně v pohodě, věci se trochu usušily. V Lillehammeru trošku pršelo, ale nechalo se to vydržet. Cestou vlakem jsem fotil nádhernou krajinu podle jezera Mjøso. Lillehammer je docela malý, zato živý a plný turistů. U velké Häken haly jsem viděl skupinku oteplákovaných lidí, jak ťukali do mobilů. Řekl jsem si – burani Češi, a taky že jo! Promluvili česky. Häken hala je opravdu obrovská a uvnitř působí impozantním dojmem. V dnešní době má taková obří hala v tak malém městě sotva využití. Proto jsme tam viděli hrát místní děti fotbálek. V Lillehammeru je kousek pěší zóny (obchody, Trollové) a skokanské můstky s lanovkou. Vlakem jsme popojeli do Hamaru. V Hamaru skoro nic není, ale přesto je to příjemné místo. Pěkný park a kousek (asi 0,5km) od centra panenská pláž. Na okraji jsem viděl z vlaku další velkou halu, ale pěšky jsme se tam podívat nebyli. Ještě v Lillehammeru jsme šli zamknout do skříňky batohy a hodili tam dvacku (norskou). Zamknout nešlo, ale dvacky vypadly dvě! Super výdělek. Přivolaná paní nám nabídla, ať si necháme batohy zadarmo u informačních přepážek, že ještě nikdy neměli problémy. Super! Podobně (i když s malými komunikačními problémy) jsme to zopakovali i v Hamaru. Fakt platit za skříňku asi 15x víc než třeba na Hlaváku v Pze je šílenost (zvlášť ještě několikrát denně).

Při výměně peněz v Norsku Petr narazil na problém – všechny směnárny (i banky) chtěly za směnu cca 20-30 NOK poplatek! Jsou to nechutný vyděrači. Ještě den předtím jsme kupovali v supermarketu REMA1000 kolu. Byla ve vratné láhvi a na zálohu jsme už neměli. Mezinárodní kartu VISA nemohli vzít. Na pokladně byla mladá holka a řekla nám, ať to necháme, že to dá ze svého kapesného. Když jsem protestoval, tak řekla, že přece nemůžeme být o žízni. Tak tohle by se u nás nikdy nestalo! Podobně nás šokovala paní, která na peróně (když jsme přijeli z Hamaru do Osla) nastupovala do vlaku a když nás viděla s batohy, tak nám vozík dala a řekla, že tam máme 20 NOK! Lidi se tu chovaj neskutečně skvěle! Z Hamaru jsme jeli moc pohodlným a moderním ICčkem a většinu cesty prospali. Vlak byl skoro plný. V Oslu jsme byli dost pozdě. Trasu na sever do Trondheimu a za polární kruh jsme vzdali. Takže jsem se rozhodl, že ještě než Norsko opustím, tak musím ulovit alespoň nějakou Norku (na kinofilm :-). S Petrovým bleskem jsme lovili na nádražní lavičce, kde kolem chodilo spousta lidí. Norové jsou perfektní. Podobní Švédům, ale daleko méně konzervativní. Má na ně hodně vliv Německo a jeho kultura. Podobně se oblékají a chovají se o něco otevřeněji než Švédové. Také se více baví. Chodec má na přechodu absolutní přednost. Řidiči zastavovali a pouštěli nás i mimo přechod normálně na ulici. Taková ohleduplnost a slušnost se hned nevidí!

V hale na nádraží jsme nafotili pár Norek. Nejvíc se mi líbí takové, které mají pravé, úplně blonďaté vlasy (až dožluta). Úplně mě uchvátí, když je mají rozpuštěné. Mají světle modré oči a oční linky si malují černě. Jsou to přesně nordické typy. V obličejích bývají „jen“ pěkné, ale jako celek působí úchvatně. Vlasy si svazují většinou do drdolu. Budou mi chybět :-). Celý večer byl ve znamení „lovu“. Fotil jsem v CD-obchodě, ale to se nesmělo, no naštěstí mi film nevzali! V čekárně se s námi dali do řeči dva starší Kanaďané. Pak jsme koupili pohledy (částečně kartou). Poslal jsem večerní západ Slunce. Ještě předtím jsem telefonoval z tlf. Automatu domů na VISA kartu. Stačilo ji strčit dovnitř a vytáhnout. Pak se autorizovala a mohl jsem vytočit číslo. Super zlepšovák. Jen jsem zvědavý, co ty dvě minuty budou nakonec stát!

V jedenáct večer jsme sedli do vlaku do Malmö a teď už jsme asi na hranicích se Švédskem, protože z rádia se začíná ztrácet techno a začíná klasika. Přesto ještě před chvílí byl na mobilu NCOM. Je něco po půl jedné. V oddělení jsme s pár Italy (nedělají ale bordel) a dalšími slušnými lidmi. Chystám se na zítřek ráno do Kodaně! Ještě jdu jednou chcát (dva litry Vitacitu, které jsem ještě v Oslu vychlastal, se ozývají) a teď už hurá spát!

4.DEN

13.8.2000 21²¹

Ráno mě čekalo tvrdé probuzení. Ve vlaku se spalo skvěle! V sedm hodin v Malmö jsme byli hodně ospalí, ale museli jsme vystoupit. Přijeli jsme dokonce ještě o něco dříve. Vlak do Kodaně přes nový most Øresund jezdí každých 20 minut a akorát jsme ho stihli. Moc jsme toho ale z mostu neviděli, jen se nám za okny míhaly výztuže mostu. Krásný výhled na moře. Po dost dlouhé době jsme zajeli do tunelu, který vede pod úžinou mezi umělým ostrovem a Dánskem. Následovala zastávka u letiště a pak za chvíli Kodaň. Při výstupu mě šokovalo, jaké to nádraží bylo zablešené. Nebýt několika slušných obchůdků, bylo by horší než v Praze. Čekárna žádná, centrum pro cestující zavřené. Dole byly záchody, ale voda jen na umytí rukou. Byl tam takový drsoň, který když někoho viděl, že dělá víc, než si jen myje ruce, tak tvrdě vyžadoval 5 DKK. Skříňky na zavazadla byly o hodně dražší než v Norsku, Švédsku a o poznání menší, takže jsme museli vzít dvě po 25ti DKK. Dánsko je o hodně dražší než sever a o hodně špinavější. Náladu mi kromě skříněk zkazil i směnárník, který chtěl za výměnu 50ti DM poplatek 20 DKK! U menších obnosů (50 NOK) to nechtěl. Kodaň je špinavý město. Troufl bych soudit, že víc než Praha. Všude je plno kol, většina nezamčených! Lidi jsou tu horší, než na severu. Žádné dvacky tu z nebe nepadaly jako v Oslu a Lillehammeru. Nikdo si nikoho nevšímá, i když potřebuje poradit. Velice slušní jsou starší lidé. Čistě žlutě blonďatých slečen ubylo, pravou žlutovlásku jsem snad ani neviděl. Je tu ale hodně blonďatých-světlovlasých lidí.

Zpočátku jsem byl hodně naštvaný (rozhovor s místní paní na ulici – kde je centrum, prosím? Jaké centrum? Centrum tohohle města – Kodaně. Tady je hodně center, jestli chcete třeba poštu, tak ta je támhle). Časem jsem začal obdivovat velice vytříbenou a velikášskou architekturu. Narazili jsme na střídání stráží a s jejich průvodem (bubnovali a hráli) jsme prošli pěkný kus města. Byla to veliká atrakce. Pak jsme zamířili na sochu Malé mořské víly. Je tam ještě tvrziště a kostel. Opravdu překrásné místo. Nádherná kombinace barev – až možná trochu kýčovitá. U víly bylo přeplněno turisty, zaslechl jsem i češtinu. Největší pozornost (hlavně Japonců) vzbudil Petr, když si sundal boty a přebrodil na kámen, aby si mohl sochu vyfotit z druhé strany (Japonci tak nakonec fotily Petra místo sochy). Pak jsme jeli z5 na hlavní nádraží a vzali bágly ze skříněk. Já jsem nemohl najít úschovní lístek (bezpečně vím, že jsem si ho zapínal do levé kapsy kalhot). Otevření bez lístku stálo 50 DKK. To jsem nechtěl dát. Řekli jsme, že nemáme peníze. Zřízenec nám to otevřel, že mu šéf řekl, ať to udělá. Pak když z pasu zjistil, že jsme Češi, říkal, že jeho šéf je taky z „Československa“! Byl jsem fakt rád, že jsem nemusel ty peníze platit – byla to nehorázná zlodějina! Odpoledne jsme i s batohy vyrazili na letiště s cílem se tam osprchovat, nechat tam batohy a jít se podívat na most Øresund. Na letišti sprchy nebyly, jen záchody. Úschovna taky neexistovala. Vzali jsme pojízdný vozík na zavazadla, všechno na něj naložili a vyrazili po cyklostezce směr Øresund. Došli jsme k malému přístavu malých lodí. Asi tak 2km od letiště. Øresund nebyl moc vidět. U nějakých lidí jsme natočili vodu a na veliké louce uvařili polévku a udělali si piknik. Muselo to vypadat dost vesele s tím letištním vozíkem. Pak jsme jeli z5 na letiště a cestou jsem si všiml odbočky kolem letiště blíž k mostu. Šli jsme asi další 4km. Kdokoliv projížděl kolem autem, tak nás pozoroval, proč tam lezeme tak daleko s batohama na vozíku! Øresundský most byl vidět i s ostrůvkem. Po fotce jsme se vrátili na letiště a ještě před západem Slunce byli zpátky v Kodani. Na lavičkách se nám nechtělo 4 hodiny čekat na noční IC do Friederikshavenu. Moc turistů ani v hale nečekalo, a tak jsme vlezli do IC v 21:00 do Århusu, kde jsme i teď. Byl skoro celý rezervovaný, ale nějací starší lidé nám poradili, jestli k nim v Kodani nikdo na rezervaci nepřisedne, tak si tam můžeme sednout. Půjdu prozkoumat koupelnu a záchod a později si možná i schrupnu. Čeká nás ale ještě Great Belt most mezi Nyborgem a Kørsorem 8km dlouhý!

15.8.2000 00¹⁸

V Århusu jsme se pokusili usnout v čekárně, ale asi tak za 20 minut nás vyrazil securiťák. Že prý máme jít třeba na diskotéku nebo jet vlakem do Kodaně a zase z5. Nakonec jsme to udělali tak, že jsme jeli směrem na Kodaň, ale vystoupili už v Kørsoru.

5.DEN

Bylo to v noci, ale pomaličku se schylovalo ke svítání. Šel jsem se podívat na most Great Belt. Musel jsem od nádraží ujít asi 4km, aby to mělo cenu fotit. Vrátil jsem se asi za 2 hodiny, ale stejně jsme museli ještě asi další dvě čekat na vlak do Ålborgu. Byla to taková malinká čekárna, na lavičkách se nechalo trochu ležet, ale spát moc ne. Z Ålborgu naštěstí hned navazoval osobák do Frederikshavnu. Dojeli jsme tam ještě před druhou odpoledne. Chvíli jsme chodili po městě – je to docela ospalé městečko. Nic moc se tam neděje. Trochu jsme pojedli a vyrazili soukromou železnicí asi do 42km vzdáleného Skagenu, že kterého už je to jen kousek na nejsevernější cíp Dánska – mys Grenen. Průvodčí ve vlaku nám dal nesmlouvavě cár papíru, cosi v 5ti řečech, kde bylo napsáno, že na Interrail máme pouze 50tiprocentní slevu, takže jsme museli 18 DKK doplácet. Cesta byla celkem rychlá. Ze Skagenu jsme skrz pískové duny pěšky došli až na Grenen. Tam si dali oběd (předtím jsem ve Frederikshavnu koupil chleba a mléko). Zpět jsme pak dojeli až do Esbjergu, ale to je na delší vyprávění.

6.DEN

18.8.2000 00²⁶

Vlak vyjížděl před půl dvanáctou z Frederikshavnu. Večer jsme procházeli ulicemi centra, kde bylo vše zavřené, ale přesto tam bylo spousta lidí a bavili se. Pak jsme chvíli seděli na lavičce a jedli. Vlak byl úplně celý rezervovaný. Sedli jsme si na místa, kde byla rezervace až od 2 zastávek před naším výstupem ve Fredericii. Udělali jsme to ještě tak chytře, že trojici sklápěcích sedadel za námi zabral Petr a lehl si na ně s tím, že si tam pak na zbylé dvě stanice (hodina cesty) sednem. Před onou zastávkou jsem se tam přestěhoval. Pak se do vlaku nahrnula hromada lidí, ani se tam nemohli vejít. Jeden borec mi dokonce ležel pod nohama a druhej se nade mnou ohýbal. Ve Fredericii jsme přestoupili a cesta do Esbjergu proběhla bez problémů. Přijeli jsme tam ale hodně brzy. Čekárna byla zamčená, venku byla tma a zima. Vzali jsme vozík na zavazadla a jeli s ním přes město do „mládežnické ubytovny“ (zjistili jsme z mapy), která byla asi 3km daleko. Byla to šílená cesta. Používali jsme cyklostezky, tak to docela šlo. Byli jsme nevyspalí. Ubytovna měla otevřeno až od osmi. Lehli jsme si na chvíli do parku na lavičku. Kolem šesté jsem byl znovu omrknout hostel (nedalo se mi spát – zima, vlhko, dřevěná tvrdá lavice) a místní zaměstnankyně nám nechala dát dovnitř batohy. Do osmi jsme prolézali město, zjišťovali půjčovny kol. Najednou se obloha zatáhla a začalo hodně a vytrvale pršet. Trošku jsme zabloudili, ale nakonec hostel našli. V recepci nám nabídli hrozně drahé pokoje, a ani nás nenechali zadarmo vykoupat. Recepční evidentně nebyla Dánka. Šli jsme z5 na nádraží a já pak ještě trochu prolézt město. Za moc nestálo, v deset hodin bylo ještě skoro mrtvé, architektura nic moc a hlavně cizinci. V turistické kanceláři ani neměli brožuru o Blåvandu, na který jsme se díky dešti nakonec na kolech nedostali.

Do Hamburku jsme přestupovali v Niebüllu a jen tak tak to stihli. Těšili jsme se, že pojedeme Icčkem bez příplatku (v Dánsku to tak fungovalo a v informacích se dušovali, že v Německu za IC nic neplatíme). Průvodčí chtěl po mně doplatek 9 DM. Petr zrovna šel na záchod, tak měl super kliku, že ho průvodčí neviděl a nepřipravil taky o 9 DM. Nakonec jsem průvodčímu zaplatil českou tisícovkou (hrozně po ní toužil, že prý jezdí do Čech, tak aby měl peníze) a on mi zbytek vrátil v DM. Docela výhodný kurs. Zjistil jsem, že ve vlaku je telefon. Volat se z něj dalo naťukáním čísla a pak stisknutím tlačítka (jako z mobilu). X karta spolehlivě fungovala, ale hovor se jim zřejmě naúčtoval docela draho. Spojení bylo vzduchem, protože občas v tom prasklo (průjezd pod mostem).

V Hamburku jsme byli odpoledne. Nádraží dost špinavé a plné různých existencí. Pak jsme šli do centra (docela malé a pár památek). Po ulicích chodily davy lidí a celé centrum vypadalo jako jeden velký Václavák. Hrozně přelidněné město. Spousta černochů a Turků. Uvědomoval jsem si, že člověk tady není vůbec nic, v tom moři lidí. Oběd u McDonalda, výlet do přístavu, vyhlídka nad přístavem. Za odpoledne jsme toho stihli víc než dost. Večer jsme posedávali v centru a poslouchali (na ulici hrál jazzista). Na nádraží jsme nabrali vodu (v nějaké hospůdce) a ve vlaku jsem se dal do řeči s Norkou a klukem, se kterým cestuje. Ta holka je nádherně blond, a má delší, trochu vlnité vlasy a krásné modré oči… Dívala se na mně dlouho a jen se usmívala. Ptala se mě, jaktože se mi nechce spát. Jede také do Amsterdamu jako my, ale čekají 3 hodiny v Duisburgu, zatímco my přestupujeme. Jsme domluveni, že ji ráno vzbudím :-).

7.DEN

Norka s klukem vystupovali v Duisbg, rozhodli se tam čekat skoro 4 hodiny na vlak do Amsterdamu. My jsme zvolili cestu s hodně přestupy, ale bez čekání. Ve spaní jsme se střídali a nakonec všude přestoupili a šťastně dojeli. V Amsterdamu jsme vzali věci a vyrazili do města. Pak jsme hned jeli autobusem do kempu Zeeburg, kde jsme postavili stan a půjčili si kola. Kemp stál 10 NLG na osobu/noc, za kola jsme zaplatili 12 NLG. Kemp to byl typický amsterdamský, spousta cizinců, všude byla cítit tráva, kterou hulili. Na kolech jsme projeli celé město a fakt jsme si to užívali. Je to nejlepší a nejrychlejší způsob, jak poznat Amsterdam. Navštívili jsme také Virgin vydavatelství a spoustu dalších hyper obchodů. Ve čtvrti Zeedijk (čtvrť červených luceren) ještě moc dívek nebylo, a tak jsme se vydali převozem přes řeku Amstel a jeli kus po druhé straně. Petrovi se urval kus chrániče řetězu a ze vzteku ho zahodil do křoví. Pak ho asi půl hodiny hledal, protože si uvědomil, že by ho musel platit! Vrátili jsme se z5 do Amsterdamu a pak do kempu, abychom stihli vrátit kola do 18:00. V kempu byl Internet, ale vykašlali jsme se na něj. Petr měl z města koupenou pěknou palici hulení, pořád to chtěl zhulit, ale já ho přemluvil, ať to nechá na horší časy. Koupili jsme žetony na sprchy. Večer jsme chtěli vyjet do města a v kempu taky zahulit, ale usnuli jsme hrozně brzy (nevyspání z vlaku) a spali jsme až do rána do devíti.

8.DEN

Dopoledne jsme balili, odhlásili se a tramvají dojeli do místa a pak vlakem do Bruselu. Tam jsme dojeli 16.8. odpoledne a do večera jsme procházeli městem. Zase vyděračští směnárníci, měnil jsem 140 Kč asi za 125 BEF (bez commission), abychom měli na skříňku! Brusel je skvělé město, nejhezčí zatím ze všech. Největší dojem na mně udělalo Grand náměstí (správně Velké náměstí), kde je člověk obklopen mohutnými architektonickými skvosty. Podívali jsme se ještě na Maneken Pis (čůrající chlapeček) a večer za tmy došli a kus dojeli načerno k Atomiu (Expo 1958). Na nádraží v Bruselu nebyly lavičky, takže jsme se vrátili akorát na náš vlak do Paříže, který jel v 01:30. Nechtěli jsme v Bruselu nocovat.

9.DEN

Probudili jsme se až ráno v Paříži. Celou cestu jsme spali. Vlak měl večer zpoždění, protože se podělala lokomotiva. Dojeli jsme ale přesně v 7 ráno. Ještě se vrátím k příhodě, která se nám stala den předtím ve vlaku do Belgie. Přisedli si k nám tři týpci, asi námořníci nebo truckeři a tak trochu se bavili. Půjčili si mapu. Pak si dali pivo a kořalku. Petr si taky chtěl koupit pivo, a oni mu ho objednali a mně taky. Chtěl jsem jim to oplatit cigaretama, ale říkali, že kouří jenom tabák (a pak si ho po zbytek cesty balili). Trochu jsme popovídali a v Antverpách oni vystoupili. Byli fakt v pohodě a navíc nám ještě nechali pivo.

V Paříži jsme koupili na kartu 2 jednodenní jízdenky a jezdili po památkách. Za komisi asi 15 FRF jsem měnil 20 DM na Eiffelovku. Zvládli jsme i Saint Chapelle, Notre Dame, Louvre (zvenčí :-), Montparnasse a Champ Elysse. Chtěli jsme jet odpoledne vlakem do Calais a večer přijet do Londýna, ale zdrželi jsme se v DJ shopech a na Moulin Rue, a pak už žádný vlak nejel. Kemp jsme z časových a finančních (neměli jsme FRF) důvodů zavrhli a jako nocleh zvolili noční vlak z Paříže do Bruselu s ranním přípojem do Calais. V tom vlaku sedíme teď. Večer jsme se vydali shánět pohledy, pití, víno, pivo a sýr, ale všude chtěli při platbě kartou útratu min. 50 (dvojnásobný ceny) nebo 100 FRF, za což jsme nakupovat nechtěli. Rozhodli jsme se proto jet večer nakoupit do Carrefouru na okraji Paříže. Cestu nám poradil debil v informacích. Přijeli jsme tam před devátou večer a už se stmívalo, po deváté jsme vyšli z obchodu a hned na nás začali pokřikovat nějací černoši. Řekli jsme, že jim nerozumíme, a šli jsme dál. Oni nás došli/doběhli a začali nám oběma tahat za brašnu, kde jsme měli peníze, šeky, Interrail i foťáky – všechno. Prostě nás přepadli. My jsme se začli bránit a oni nás po chvíli sami nechali (mohlo jim být tak kolem 22ti let). Šli jsme hodně rychle pryč, ale zase nás dohnali a tentokrát jich bylo o hodně víc. Jeden se na mě vrhl a začal mi tahat brašnu. Chtěl vědět, co v ní je. Začal jsem se bránit a pevně jsem tašku držel. Vytáhl kudlu. Bál jsem se doslova o život. Nevěděl jsem, jestli mě ta banda zmlátí nebo obere o všechno a zabije. Vytrhl jsem se jim a v tašce jsem vylovil peněženku a vytáhl jsem papírové drobné, co jsem v ní měl (všechny velké peníze jsem měl dané vedle v obálce se šeky). Využil jsem momentu a praštil jsem na zem tašku s nákupem, ve které byly skleněné lahve s vínem. Nastal šílený rachot a negři zneklidněli. Pak na sebe něco houkli a kus poutekli. To už jsme na nic nečekali všechno jsme popadli a zdrhali. Byl to zběsilý běh, jako o život. Ztratil jsem kus bagety, která vylítla z tašky. Pak jsme uviděli KFC. Všude na ulicích byli samí černoši a já myslel, že jsme ztraceni. Zaběhli jsme dovnitř a schovali se tak, že na nás z ulice nebylo moc vidět. Byli jsme zděšení. KFC bylo plné černochů, tihle nás ale bezprostředně neohrožovali. Chvíli jsme čekali a nevěděli, co dělat. Chtěl jsem zavolat policii, ale v KFC nebyl telefon. Kousek dál seděla partička černochů, takže ani mobil nešel použít (navíc byl skoro vybitý). Vedle nás seděl černoch s černoškou a běloškou – jedinou kromě nás v KFC. Vypadali jako inteligentní lidé, a tak jsem řekl Petrovi, ať je francouzsky poprosí o pomoc. Bylo mi jasné, že pokud vyjdeme na ulici plnou černochů, tak nás určitě někdo okrade. Ty lidi vedle nás nás naštěstí pochopili a ptali se, jestli chceme zavolat policii. To jsme neudělali, protože jsme museli stihnout asi za hodinu vlak do Bruselu. Slíbili, že nás doprovodí na nádraží. Šli jsme hodně pomalu, Petr se s černoškou francouzsky bavil, a tak jsme vypadali jako jedni z nich. Ta paní se tu fakt vyznala. Míjeli jsme bandy černochů, kteří by nás samotné určitě přepadli. Byli jsme i tak vyděšení. Když jsme asi po 20ti minutách došli na nádraží, paní nás chtěla doprovodit až na nástupiště, jenže nám nefungovaly tikety (asi jsme už byli ve vzdáleném třetím pásmu). Nějaký černoch nám všem podržel dveře, když procházel na svůj tiket a paní nás bezpečně dovedla až na nástupiště. Nevěděli jsme, jak jí poděkovat! Vlak jel až asi za 9 minut a bylo to mých nejhorších 9 minut v životě. Okolo samí černoši. Nedalo se nic jiného, než kouřit a čekat. Když jsme dojeli na nádraží Paris Gare Nord, bylo to už lepší. Spousta interrailistů a málo černochů. Přesto jsem si připadal jako na Hlaváku a rozhodně ne v bezpečí. U skříněk jsem chtěl vyměnit se Španělem 3 FRF, abych mohl koupit ještě pohled, nakonec mi je dal zadarmo :-). Když jsem psal pohled, běželo kolem nás stádo lidí na vlak do Bruselu. Vešli jsme se tam nakonec všichni, protože to byl zase ten dlouhý jako včera. Stihl jsem ještě dokonce hodit pohledy. Ve vlaku jsem se bavil s lidma okolo. Mezi vagóny se tu kouří tráva a celkově je tu pohoda. Vypili jsme celé víno a ještě pivo. Půjdu už asi spát, protože ráno v pět přesedáme v Bruselu do Calais. Je už po půl druhé v noci, tak jdu na to. Přemýšlím ještě o těch grázlech. Měli jsme štěstí, že jsme dělali rámus. Každopádně jsme se poučili, že už nikdy do St Denis nepůjdeme.

10.DEN

18.8.2000 08²⁶

Víno a únava a nevyspání udělalo své a my jsme se vzbudili až ráno. Byli jsme už v Holandsku (vlak pokračoval z Bruselu do Amsterdamu). Naštěstí jsme těsně za hranicemi. Probudil jsem Petra a hrozně jsme se lekli, protože nad námi nebyly naše batohy, které jsme si tam večer dali. Běhali jsme po vagóně a hledali je. Totální chaos. Pak jsme vzbudili nějaké turisty, kteří seděli opodál místa, kam jsme si bágly dávali. O ničem nevěděli. Nakonec jsme je našli. V noci se totiž vlak záhadně otočil a my jsme se nemohli zorientovat (navíc jsme si před spaním přesedli na čtyřsedadlo, abychom si mohli lehnout). Vlak z5 do Bruselu jel asi za půl hodiny. Ještě jeden dřívější postřeh – všude v metru i na nádražích hraje stále hudba! Z Bruxelles-Midi jsme se vydali do Toermondu. Ve vlaku nejsou zásuvky, takže dobíjení mobilu zase padá. Záchody tu alespoň fungují!

22.8.2000 11⁴⁶

Přestupovali jsme v Lille, velké město, ale z nádraží jsme ani nevylezli. V čekárně jsme si na vařiči uvařili čínskou polévku a docela se najedli. Pak jsme pokračovali do Calais. Je to pěkně ošumělé město. K přístavu naštěstí jezdí autobusy zdarma, ale my nechtěli jet tradičním trajektem, alebrž vznášedlem. Hoverport je asi půl km od přístavu, ale ti mrzáci (autobus), co jedou do přístavu, tam nestaví. Přesto ale vznášedlo za tu cestu s báglama stálo. Vznášedlo je fakt ohromné. Když projdeme check-inem, kde nám zkontrolovali pasy, tak čekáme na velké betonové ploše. Zdálky se rychle přiřítí vznášedlo, v pohodě vjede na beton a přistane. Vzduch z polštáře uteče a celé monstrum asi tak o 2m klesne. V průběhu najíždění aut a nastupování přijela cisterna a doplňovala palivo. Pak se vznášedlo opět zvedlo – motory na plný plyn. Byl to docela rachot a vypadalo to, že se celá loď rozpadne. Rychlost byla závratná, předjížděli jsme trajekty jako na dálnici. V Anglii jsme byli opravdu za 35 minut a za stejnou cenu 12 liber.

V Doveru naštěstí bezplatný bus na nádraží byl. Vlakem jsme jeli až do Londýna a trvalo to hodně dlouho (snad přes 3 hodiny). V Londýně nastal chaos, protože je tam snad tucet nádraží a my nevěděli, ze kterého se dostat do Bexley, kde jsme měli ubytování. Nakonec se nám to zdařilo a zhruba o půlnoci jsme šli už najedení spát. Další dny jsme strávili v Londýně, 13tý den ve Windsoru a v Salisbury.

11.DEN, 12.DEN, 13.DEN

Jen telegraficky: 1.den – BigBen, House of Parliament, Buckingham Palace, Hyde Park, Soho, DJ Shops.

2.den – Tower, Tower Bridge, St. Paul’s Cathedral, Greenwich

3.den – St. Paul’s Whispering Gallery, Windsor, Salisbury. Salisburská katedrála byla nádherná. Před ní zelený koberec – trávník. Místo, které jsem v Anglii hledal, které jsem si představoval ve svých snech. Uvnitř hrály varhany a v zadní části katedrály měly tak plný a dokonalý zvuk, jaký jsem ještě nikdy neslyšel. Ráno ve Whispering Gallery jsem potkal 2 češky. Bylo jim cca 20-22 let. Zkoušeli jsme šeptání (spíš mluvení proti oblouku) a já je opravdu až na druhém konci slyšel! Pak jsme si povídali ještě dlouho o cestování. Jedna z nich se mi fakt začala líbit a kdyby to nebylo v katedrále, tak bych ji začal hned balit, což by v jejím případě nedalo moc práce :-). Nikam jsem je nepozval, protože den nato jsme odjížděli.

14.DEN

Teď vlastně sedíme ve vlaku do Doveru. Večer jsem poslal maily, pomohl našim hostitelům s počítačem a Peter mi přepálil CDčko se všemi Beatles, co existují. Byli jsme vzhůru asi do 2h ráno, a tak se pak špatně vstávalo. Dianne nás dovezla na nádraží autem a rozloučili jsme se. Na cestu do Paříže jsme si nechali celý den, podle předešlých zkušeností. Navíc teď hodinu ztratíme (přechodem na SEČ), předtím jsme ji získali. Z Paříže jedeme nočním vlakem do Španělska – Irunu. Už se těším, jak cestou rozdělám růžové víno (ještě jsem ho nikdy nepil) z Francie z Carrefouru. Takže další zápis až zase asi ráno.

22.8.2000 23⁴⁰

Ve vlaku jsem otevřel vínečko z Carrefouru a byla pohoda. Petr se opil a vydrželo mu to až doteď. Vlak, kterým jsme chtěli jet, byl jen lůžkový, ale naštěstí za 40 min. jel další, který je i na sezení. Na nádraží se s námi dal do řeči německý student soc. věd z Heidelbergu, a tak to docela uteklo. Byl jsem testovat záchod na nádraží. Stál 4 FRF a černošce jsem nejdřív dal českou kovovou dvacku, opřel se a čekal. Chvíli ji zkoumala a pak ještě někdo. Nechtěla ji. Pak jsem jí dal 5 BEF a to už nevydržela a pustila mě zadarmo. Stejný trik použil o 5 minut později Petr. Na nástupišti se s námi chvilku bavil nějaký blázen, ale za chvíli odešel. Dělal bububu, ukazoval falešné zuby, ale pak dal pokoj. Za chvíli už konečně odjíždíme!

15.DEN

23.8.2000 16⁵⁵

Z Paříže do Irúnu jsem se moc nevyspal, protože sedadla nebyla sklápěcí. Tím prvním vlakem jsme nejeli, protože byl jen lůžkový a tím jsme udělali hroznou chybu! Dalším jsme totiž nestihli vlak z Irúnu do La Coruñi. Z Irúnu vyjížděly celkem asi 4 vlaky denně – hrozná díra. Ven z nádraží jsme ani nešli, jen uvařili polévku. Nějaký drak v trafice se mně pokoušel vyměnit 1 DM za 75 ESP, pak přihodil na 77, ale i tak jsem ho poslal někam (chtěl jsem po něm 100 :-), protože jsem zjistil, že bankovní kurs je cca 84-85. Chtělo se mi strašně na záchod, ale nějaká hajzbába mi ho přibouchla přímo před nosem, a třela prsty jako že chce peníze. Pochopitelně jsem se na ni vykašlal a nastoupili jsme do prvního vlaku, co jel. Dorazili jsme poměrně v pohodě (sedačky tvrdší než beton) do San Sebastiánu. Před turistickými informacemi se na nás vrhlo hned několik draků (a jedna dračice) a nabízeli ubytování za 3000-5tis ESP. Dělali jsme si z nich srandu a jeden z toho asi opravdu dostal depku (ptal se nás podruhé – zřejmě si nás předtím nezapamatoval – a my mu říkali, že odjíždíme a opravdu dali bágly na záda, že je to tu moc drahé a Petr dodal, že on je ze všech nejdražší, on zbělal ve tváři a poklesla mu brada, tak jsem mu řekl, že to byl jen „džouk“, čemuž nerozuměl a znejistěl ještě víc). Batohy jsme nechali v informacích pro turisty (měli trochu strach, jestli tam nemáme bombu – no byli jsme přece v Baskicku :-) a šli vyměnit peníze. V jedné bance nás poslali do směnárny, celkem výhodně jsem vyměnil 10 £, které mně zbyly z Anglie. Koupili jsme rezervace na odpolední vlak do Algecirasu (příjezd další den 9:30). V přepážce mě fakt dostali. Dal jsem jim kartu, on si opsal číslo, pak jsem se podepsal a to bylo všechno! Žádný elektronický terminál, žádné ověřování zůstatku! Teď sedíme ve vlaku někde mezi Irúnem a Madridem. Snad za 3 a půl hodiny tam dorazíme a pak se uvidí. Vlak je totálně narvanej, v našem kupé je zázrakem jen šest lidí, v jiných se mačká osm – vypadá to fakt legračně. Batohy se nám nevešly, a tak jsme museli stěhovat cizí zavazadla pod sedačky. Malí Maročánci už procházejí, ale zatím nesomrují. To asi začne až v Madridu. Vedle v kupé jsou rusové, takže si to taky fakt užíváme. Slíbená klimatizace pochopitelně není zapnutá a když se ji Petr pokoušel spustit, tak se mu místní Španělé vysmáli, že se pokouší o nemožné. Takže si to fakt vychutnáváme, ještě, že jsem zatím nemusel na hajzl! Náladu mi alespoň trochu zlepšuje nádherná skalnatá krajina, místy celá porostlá zelenými stromy.

24.8.2000 08⁴⁸

Večer jsme před devátou dojeli do Madridu. V kupé jsme se trochu bavili. O zábavu se nejednou postaral postarší francouzský veterán z války v Alžíru. Choval se docela srandovně. V Irúnu jsme si mysleli, že je to blázen a jaké bylo naše překvapení, když byl v našem kupé do Algeciras. V Madridu se vlak uvolnil. Dal jsem se do řeči s Němcem Christianem z Tübingenu a Španělem, kuchařem Alfonsem, který seděl v našem kupé. Neprozřetelně jsem pronesl pár francouzských slov (která jsem znal) před bláznivým Francouzem (na angličtinu nereagoval a na němčinu docela agresivně). Začal mi něco francouzsky vyprávět a já jsem musel každou slabiku opakovat. Byla to hrozná sranda, ale on to myslel docela vážně. Podobnou věc provedl i Christianovi. Před spaním si Francouz pošmáknul na vodě z hajzlu, jediný, co ve vlaku tekla. Přes noc jsme zůstali v kupé jenom s Francouzem a já měl tak trochu obavy, aby si nás v noci nespletl s Alžírským nepřítelem. Ráno jsem se ale probudil, takže všechno dobře dopadlo. Bláznivý veterán usnul jako miminko.

16.DEN

Když jsem se podíval z okna, krajina se přes noc úplně změnila. Všude samé platany, olivovníky a kaktusy. Stalo se to přes noc jak mávnutím kouzelného proutku. Už jsme opravdu na jihu. Španělsko je obrovská země. A přírodní krajinou hodně různorodá. Španělé jsou temperamentní, nebrání se, naopak vyhledávají zrakový kontakt. Ve společnosti se rádi podřizují a hierarchicky se řadí. Nejsou to až tase takoví individualisti jako Češi. Hluboké údolí překlenutá mosty se střídají a my už brzy dojedeme do Algeciras. Včera večer jsme si dobře pokecali s Alfonsem. On mluvil španělsky a občas nějaká slova řekl anglicky. Christian to doplňoval němčinou a celkem to šlo. Takhle se učit cizí jazyky!

26.8.2000 09³⁶

Algeciras bylo docela pohodové město. Smluvili jsme se s němcem Christianem, že pojedeme společně na Gibraltar. Přebalili jsme věci a do jednoho batohu dali spacáky a nějaké jídlo. Chvíli jsme šli při pobřeží a pak se doptali na zastávku autobusu. Ten měl jet přesně v poledne, ale jako všechno ve Španělsku, měl asi 20 min. zpoždění. Z města La Línea jsme prošli celnicí, přešli runway gibraltarského letiště, prošli jediným přístupovým tunelem a už jsme byli uprostřed rušného města plného krámků. Šli jsme nad centrum a objevili dobrý levný krám. Do kopce jsme šli kus po schodech a křižovali dráhu lanovky. První naší zastávkou byli berberští makakové (opice), kteří byli velice přítulní. Pak jsme zdolali i druhý úsek a po ještě jednom strmějším výstupu stanuli těsně pod nejvyšším vrcholem (samotný vrchol s dělem byl vojenskou zónou). Ve stínu jsme napsali pohledy, něco snědli, podívali se na Afriku přes úžinu a už jsme mířili rychle dolů po východním svahu po tzv. Mediterranean schodech. Bylo už dost pozdě, a tak jsme rychle pak zamířili z5 do La Línei. Na hranicích nám nějaké dračice v šátcích vnucovaly cigarety (přenést přes hranice), ale ty jsme odpálkovali, protože kdoví, co uvnitř bylo! V La Línei jsme už za šera zašli na jedno pivo do místní hospody a pak jsme šli hledat za město místo k přespání. Našli jsme nádhernou písčitou pláž se zbytky bunkrů a nádherným výhledem na osvětlenou Gibraltarskou skálu. Byla tam perfektní otevřená restaurace a Christian nás pozval na pivo a nakonec z toho byl parádní večer. Trochu jsme se bavili s místními holkami, ale moc anglicky neuměly. Byl tam také jeden drak podobný bláznivému Francouzovi, ale tohle byl bývalý fotbalista. Pořád si s námi tiskl ruku a plácal nás po ramenou. Asi nejlepší bylo lehké limonádové točené víno Latino ve sklenici s ledem a kouskem citrónu (nebo grapu?). Pak jsme šli spát, ale já se moc nevyspal, protože mě štípali nějací komáři a celou noc mě to pak svědilo.

17.DEN

Ráno jsme šli na autobus z5 do Algecirasu. Předtím byly docela problémy s penězi, protože směnárníci chtěli nehorázné částky. Nakonec jsme radši vybrali 10000 Ptas z bankomatu. Kvůli siestě jsme nemohli koupit lístky na loď přímo na nádraží, kam jsme se vrátili, takže jsme zpátky přebalili (příprava na Maroko) a já šel koupit známky. To byl ale nadlidský výkon. Asi po půl hodině lítání, ptaní se a neúspěšného hledání pošty jsem je dostal u nějakého stánkaře. Byl jsem celý šťastný, ale vyvstal druhý, ještě horší problém. Uvědomil jsem si, že nikde nejsou schránky. Hledání pošty jsem vzdal, koupil jídlo a pití v hodně levném supermarketu (plechovka Pepsi 43 Ptas, super vanilkové litrové mléko v umělé láhvi s nedobytným uzávěrem). Už jsem posílání pohledů vzdal a šel z5 na nádraží. Po cestě jsem náhodou na schránku narazil. Moje nadšení nemělo mezí. Kvůli siestě jsme se vydali do přístavu, kde sehnali lístky. Loď jela v pět. Byl to obrovský „prasečák“ pod Marockou vlajkou. Celník nám zabavil pasy, že je musí zkontrolovat. Dal nám chaotické informace, že se sejdeme u recepce. Když už ale na lodi nikdo nebyl, jen uklízeči a my stále čekali na pasy, tak už jsem hledal číslo české ambasády, že jsme o pasy přišli. Naštěstí celník přišel a pasy nám vrátil, že jsou v pořádku. Když jsme vystupovali, kontroloval je další celník, tentokrát v uniformě. Pak jsme chaoticky šli a někdo po nás zase něco chtěl – pak jsme zjistili, když nás odmítl pustit dál, že jsme místo ven chtěli jít omylem na jinou loď. Hned nás na schodech z přístavu chytli hasleři a začli se ptát. Vůbec jsme se s nimi nebavili a byli jsme dost vystrašení. Další drak „taxikář“ nám nabízel svezení k nádraží za 600 DH, za což jsme ho pěkně rychle odpálkovali. Policajt nám řekl, že za bránou stojí seriózní taxíky a cesta je okolo 15ti DH. Ve směnárně jsem vyměnil 10 NLG. Nikde žádný taxi nebyl (jen jeden za 50 DH). Odpálkoval jsem ho, ale pak, když nikde žádný jiný nebyl, jsme k němu za 40DH nastoupili. Smlouvat víc se nám nepodařilo. Dojeli jsme na „nádraží“ – budova asi 5x5 metrů. Cesta byla překrásná. Už se stmívalo a my slyšeli zpěvy koránu z mešit. Ulice byly doslova přecpané lidmi, všude plno aut – totální chaos. Opodál se procházeli lidé po promenádě. Úplně jiná kultura na mě udělala silný dojem. Zcela jiná architektura s arabskými oblouky, barevnými zdmi ve spojení s nezvyklým oblečením a zahalenými ženami, to vše umocněné zapadajícím Sluncem způsobilo, že jsem skoro nedýchal a snažil se tu chvíli, kdy jsme městem projížděli, vnímat všemi smysly.

Nádraží bylo totálně husté, podařilo se nám zjistit, že noční vlak jede do Marákeše a do Fesu. Na nástupišti se stala neuvěřitelná náhoda: oslovila mě skupinka šesti Čechů. Nemohl jsem tomu uvěřit. Dali jsme se dohromady a nadále společně cestovali. Na nástupišti jsme uvařili polévku. Bylo dost času, protože v Maroku je o 2h méně než ve Španělsku (pásmo GMT bez letního času). Pak jsme se šli opodál vychcat, ale přiběhl nějaký drak od dráhy a křičel, ať tam nechodíme, že je to nebezpečné a že nás může někdo přepadnout. Pak jsme chtěli vlézt do vlaku, protože ze všech 14ti vagónů byl jen jeden s kupé, kam jsme se mohli zavřít. Měli jsme v ten moment opravdu ze všeho a hlavně z Marokánců strach. Vlak byl zamčený. Přiběhl zase ten drak od dráhy a vysvětloval, že až se vlak rozsvítí, tak pak tam teprve smíme. Za chvíli přišel a pustil nás dovnitř. Dokonce nám vyhradil 2 kupé a pomohl nám s batohy. Pak ale chtěl peníze. Aby se nasytil, tak jsme mu dali asi 7 DH a levné cigarety ze španělského Dutyfree shopu – kartón tam stál 800 Ptas. Druhá čtyřka mu dala o hodně víc. Kupé jsme udrželi asi tak hodinu a půl. Vlak byl šíleně natřískanej. Děsili jsme se toho, že si k nám přisedne nějaký Marokánec. Na další stanici se k nám někdo začal dobývat, přestože jsem dveře držel zapřené nohou. Byla to arabská rodina s dvěma malými dětmi a byli velice ohleduplní a slušní. Pak jsem si pomalu uvědomil, že nám nic nehrozí, že jsou to lidé jako každí jiní. Šel jsem na chodbu a rozdal pár cigaret. Pak se se mnou dal do řeči jeden drak. Nabízel haš, dokonce zadarmo. Líbilo se mu, že jsme Češi (znal fotbal a hokej). Až pak jsem se dozvěděl, že se jeho partička zhulila u vedlejší čtyřky v kupé. Jim to připadlo dost hustý, byl tam i policajt a jednoho Marokánce na chvíli odvedl. Tak si přesedli k nám, hned jak arabská rodina v Sidi Kacem (jeli do Fesu) vystoupila. Od té chvíle jsem se skoro nevyspal, protože v kupé nebylo k hnutí.

18.DEN

Ráno za rozbřesku jsme se zpožděním dorazili do Casablanky. Další vlak do Marákeše (tamten jsme prošvihli díky zpoždění) jel za 2h a platil se příplatek 16 DH. Vydali jsme se do města. Jen jsme vylezli z nádraží, začali na nás troubit taxikáři. Chvíli jsme je nechali, a to byl dobrý tah. Pak nám jeden nabídl dobrou cenu – za 20 DH pro šest lidí (dva zůstali na nádraží) k největší mešitě na světě (postavené Hassanem V.) a za 20 DH zpět. Čekal tam na nás, než jsme si ji prohlédli. Byla obrovská, vysoká snad stovky metrů. Velikost si člověk uvědomí, až když přijde těsně k ní. Je proti ní úplný mravenec. Když jsme dojeli z5 k nádraží, taxikář na nás začal zkoušet, že to bylo 20 DH na osobu. To jsme mu nesežrali, ale přesto od nás dvacku navíc dostal. Příště se už ale nedáme! Vlak do Marákeše projíždí skvělou krajinou. Obrovská pole (černá po sklizni) se střídají s pustinou, osídlenou chudými Berbery, kteří žijí v malých nízkých domcích uprostřed ničeho. O kus dál se krajina stává ještě vyprahlejší, totální pustina připomínající poušť. Pomalu se blížíme k Marákeši. V kupé s námi dvěma sedí samí Marokánci, tentokrát ale berberští. Při nástupu do vlaku bylo neskutečně husto a i přesto, že jsme se na nástupišti rozestoupili, tak se nám nepodařilo zabrat jedno kupé pro nás pro všechny. Naši Marokánci jsou ale naprosto v pohodě. Ženy mají berberské oblečení a šátky. Také berbersky mluví a moc to s arabštinou společného nemá. V Marákeši chceme najít levné ubytování – v osmi se nám to snad podaří, a vyrazit na Jebel Toubkal a do pouště. To už je ale otázka následujících dní.

28.8.2000 ~23⁰⁰ a 29.8.2000 8¹⁰

Když jsme dorazili na nádraží, rozhodli jsme se najít hotel pěšky. Poněvadž jsme neměli mapu města, zeptali jsme se na centrum prvního policajta, kterého jsme uviděli (hlídají veřejné budovy jako nádraží, banky, atp.). Ukázal nám směr, ale jinak jsme mu moc nerozuměli. Ještě před nádražím se na nás vrhli dohazovači a nabízeli taxíky. Drsně jsme je odpálkovali, což nemohli pochopit. S bagáží jsme cestou k medíně (asi 2km) narazili jen na 1 hotel za 70DH. Pak jsme zabloudili až ke hřbitovu, kde nám chtěl poradit nějaký olezlý Marokánec. Pak odhrnul tričko a ukazoval nám na břiše nějaký hrozný puchýř, vypadalo to, jakoby měl lepru. Hned jsme ucouvli a Čítyho se pak ze srandy nechtěl nikdo dotknout (sahal na něj předtím ten leprák, co chtěl prachy, aby se mohl „vyléčit“). Pak jsme my odchytli jednu slušně vypadající pokrokovou (žádné zahalení šátkem) Marokánku, která nám poradila, že levné hotely snadno najdeme v medíně. Šli jsme zase snad 1,5km a dorazili k hradbám. Prošli jsme do medíny. To, co jsme viděli, tak nás naprosto šokovalo. Byli jsme v té horší části, všude ulice plné odpadků, všude děsný smrad. Hledali jsme hotel. Našli asi 2, plné. Zašli jsme do těch nejužších uliček. Nedalo se skoro ani dýchat. V obchodech visely čas od času smradlavé kusy masa s nakladenými mušími vajíčky. Restaurace, kde Marokánci jedli, nám připadaly tak otřesné, že bychom tam ani nevlezli, natož jedli. Asi za půl hodiny jsme se vymotali zpět k hradbám. Byla to působivá exkurze do života afrických lidí, žijících na hranici chudoby. A to Maroko je jednou z nejbohatších afrických zemí a je přidruženým členem EU. Naším cílem bylo hlavní náměstí – Mrtvých hlav, kde mělo být podle průvodce hodně hotelů. Ušli jsme asi 2km. Cesta nebyla až tak hrozná, až na vedro. Auta zásadně nedávají přednost na přechodech, dopravní pruhy neexistují. To, co někteří řidiči předvádějí se svými auty, jsou kaskadérské výkony. Do toho všeho chaosu jezdí lidé na kolech a mopedech. Chodec prakticky nemá šanci. Musí vběhnout do ulice a proběhnout mezerou třeba jen 3m mezi jedoucími auty. Přece jen jsem si při přecházení připadal bezpečněji než doma. Tady se totiž všichni řidiči naplno věnují řízení a když jim tam vběhnu, tak určitě zastaví, když bych to nestihl přeběhnout. U nás tu jistotu nemám. Lidé jsou tu vůči sobě ohleduplní.

Dorazili jsme k náměstí. Vlezli jsme do úzké uličky, kde bylo spoustu hotelů. Ubytovali jsme se hned v prvním. Ostatní měly plno, nebo nebyly tak kvalitní. Ten náš stál 25DH na osobu a noc. Náš pokoj byl celkem v pohodě. 2 okna do ulice, dvě postele, umyvadlo, které neodtékalo (později na zem). Záchod a sprcha dohromady nás šokoval – a navíc byl na patře jeden. Druhý pokoj byl hustší. Jen jedno malé okénko do dvora. Chodby byly vlastně na dvoře. Byly obložené nádhernými kachlíky s ornamenty. Podlaha byla také kachlíková. Na druhém dvoře rostla palma, která měla korunu až nad střechou. Všechny deky jsme z postele zahodili. Já jsem neměl karimatku, ale ve spacáku to stačilo. Odpoledne jsme se šli projít na tržiště. Volal jsem do Čech z automatu, 10DH – 1,5minuty. Oddíl pro turisty byl plný ojebávačů (jak jsme je pojmenovali po zkušenostech v Imlilu). Pořád nás lákali do stánků a nabízeli. My jsme ale nic kupovat nechtěli, tak jsme se jen dívali. Chodili jsme asi hodinu a ztratili se. V úzkých uličkách se zakrytou střechou ubývalo kyslíku a přibývalo lidí. Nejednou jsme se dostali do příšerné tlačenice, kde byly i malé děti. Je mi záhadou, že jim to nevadilo. Od jedné zahalené Berberky jsem si koupil čepeček (berberský). Z asi 70DH jsem to usmlouval na 20DH. Pak jsme uličkou dorazili až k mešitě. Byl tam nápis pro nevěřící vstup zakázán. Byli jsme uprostřed tržiště a ztraceni. Vrátili jsme se kus a zašli mezi řemeslné dílny. Pracovalo tu spousta dětí. Ty nejmladší (5, 6 let) nosily obrovské a těžké balíky s nákladem. Ti starší tvrdě pracovaly ve výrobě. Bylo mi jich líto a nemohl jsem uvěřit, že tohle je někde možné. Tady to bylo normální! Pak jsme se dostali do obytné části. Spousta lidí. Fotit se vůbec nedalo. Nemohli jsme si to nikdo troufnout. Vcházeli jsme do slepých uliček. Nějaký guide nám nabídl, že nás z této „nebezpečné“ části vyvede za 10DH na osobu. Pak zvýšil asi na 40. Šli jsme sami a pak k nám přiběhly děti a říkaly, že tam je to slepé, ať jdeme za nima. Vůbec jsme se necítili dobře, měli jsme trochu strach. Začínalo se stmívat a my se cítili jako ztraceni v hlubokém lese, kde nevíme, co nás v noci čeká. Děti nás vyvedly do rušnější části, kde jsme to už znali. Dali jsme jim spoustu propisek. Chtěly prachy, ale těmi jsme je nekazili. Prošli jsme ještě několika beznadějnými tlačenicemi a pak konečně vylezli ven. Byla už skoro tma a předtím poloprázdné náměstí se rozsvítilo stovkami plynových lamp, světla bylo jako ve dne. Všude plno hadích krotitelů, stánků s džusy, stánků s jídlem a pochoutkami. Neodolali jsme a dali si džusíky. Skamarádili jsme se s prodavačem u stánku 32 a ten nám pak naléval zadarmo, i když jsme už ani nechtěli. Koupili jsme několik placek a sedli si do restaurace vedle našeho hotelu na mátový čaj. Pak jsme šli na hotel a chvíli povídali a plánovali další den a jedli. Placky s marmeládou byly skvělé. Zapíjeli jsme to vodou a slivovicí (která mimochodem skvěle dezinfikuje žaludek a střeva od všech marockých sraček :-). Spalo se mi celkem dobře, trochu mi vadilo, že jsem neměl nic pod hlavou.

19.DEN

Ráno jsem vstal zhruba v deset. Dopoledne jsme se byli podívat ve městě. Navštívili nádherný palác se zahradami a prošli několik trhů. Odpoledne jsme si sedli na čaj do naší restaurace na terasu a sledovali cvrkot na náměstí. Ještě dopoledne jsme chtěli sehnat auto, kterým bychom mohli dojet do pouště a zpátky. Prošli jsme několik půjčoven, ale všechno bylo děsně drahé. S řidičem a benzínem chtěli 5000DH na čtyři dny. Jeden drak nám nabídl 1300, ale jak se později ukázalo, bylo to za den. Auta pro čtyři vyjdou na docela přijatelnou cenu. Večer jsme zašli na trhy na jídlo. Předtím jsme seděli v hotelu a dohadovali se, co budeme dělat následující den. Nakonec jsme se shodli na Asni a horách. Jel jsem s Petrem zjisti autobusy na nádraží. Jeli jsme autobusem (už byla docela tma) a bylo to super. Všichni lidé se na nás usmívali a kdyby si s námi rozuměli, tak by se s námi jistě i dali do řeči. Dojeli jsme na nádraží a u nějaké restaurace nás odchytil drak a ptal se, kam jedeme. Říkal, že na nádraží otevřou až za půl hodiny, že se tam uklízí. Nabídli jsme mu cigaretu a popovídali s ním. Řekl nám spoustu důležitých informací o cenách a nabídl nám své služby (byl šéf taxikářů). Říkal, že těm, kteří mohou platit hodně dává velké ceny, a těm, co mají peněz míň, dává menší. Pak nádraží otevřeli a my šli opsat jízdní řády. Dalo nám práci se v nich orientovat, mají v nich úplně jiný systém. Když jsme se vraceli, u mešity bylo plno lidí. Mysleli jsme, že čekají na muezzina, který zpívá vždy v 03, 19 a 21 hodin, a že se budou modlit. Rychle jsme doběhli do hotelu a já vzal foťák a vyrazili jsme zpět k mešitě. Sedl jsem si do stínu ke plotu. Splynul jsem s lidmi, cítil jsem se jako jeden z nich. Komunikoval jsem s nimi a oni se mnou. Petr seděl na zídce a za chvíli k nám přišla skupina holek. Mluvily hlavně francouzsky. Já jsem flirtoval s nádhernou berbero-černoškou Safi. Uměla i pár slov anglicky. Stálo to za to! Pak už jsme museli jít, protože jsme se smluvili, že půjdem večer na náměstí na večeři. Dal jsem si kuskus (sekaná rýže, dýně, mrkev, zelenina) se špízy (šiškebab). K tomu jsme dostali placky a dobrou paprikovou omáčku. Všechno mě stálo 35DH a chutnalo celkem dobře. Když jsme ke stánku přišli, hbitě přinesli novou lavici, abychom se všichni vešli. Čekal jsem průjem, ale nedostavil se. Všiml jsem si, že kuchaři měli štítek s nějakým úředním osvědčením. Procházeli jsme se ještě po tržišti, já koupil u stánku kazetu s arabským rapem. Byl tam takový maník, blázen do hudby. Úplný DJ. Pouštěl mi jednu kazetu za druhou. Ten rap mě fakt dostal a bral jsem ho klidně za 15DH, ať maník vydělá. Pak jsme šli do hotelu, chvíli popíjeli a šli spát.

20.DEN

Ráno jsme hodně brzy vstávali. Já jsem měl sbaleno, a tak jsem šel na poštu poslat pohledy. Peníze jsem ale už nestačil vyměnit, protože pokladna v bance byla zavřená. Jen tak tak jsme stíhali autobus na nádraží v 9:00. Koupili jsme lístky uvnitř. Venku jsme potkali nejhoršího ojebávače a hajzla v Maroku. Vzal nám batohy a narval je nahoru na střechu autobusu. Pak ten šmejd začal vybírat 5DH za batoh. Nedal se nijak ojebat, takže jsme mu to nakonec museli dát. Alespoň jsme si vynutili, že ty batohy přesunul ze střechy do úložného prostoru autobusu. Nejhorší na tom bylo, že to byl nějaký hajzl, vůbec ne zaměstnaný u autobusů! V busu bylo docela narváno, stavěli jsme u pumpy. Autobus dost skákal, ale do Asni jsme dojeli celkem v pohodě. Cestou jsme se začali bavit s nejhorším ojebávačem v Asni – Azizem Mustafou. Slíbil nám odvoz do Imlilu za 10DH. Pozval nás k sobě domů na čaj. Poznali jsme jeho dům a rodinu. Pak nám začal nabízet náramky a my jsme s ním směnili vodku, trička, staré kraťasy, cigarety a propisky za nějaké náramky (original berber). Docela nás naštval svými nehoráznými cenami a tím, že chtěl ještě peníze. Ty ale nedostal. Pak nás odvedl k autu, ale najednou chtěl 15DH do Imlilu. Pěkně jsem se s ním pohádal, vyfuckoval ho a odešli jsme. Nakonec nás chytli jiní a nabízeli to samé. Po neskutečně dlouhém a obtížném smlouvání jsem to stáhl na 90DH za všechny. Jeli jsme nějakým menším rozhrkaným tranzitem. Uvnitř nás bylo dvacet! Hrozné podmínky. Byli jsme namačkaní jako sardinky a bylo tam vedro k padnutí. Na střeše byly naše batohy, 2 pneumatiky a ještě čtyři Marokánci (později jsme zjistili, že i jedna mladá, cudná Němka). Cesta dlouhá 17km trvala přes hodinu. Všude plno rigolů a horní část cesty byla stržená řekou. V autě byl chlapeček se zlomenou rukou v primitivní bambusové sádře. Vypadal nešťastně a když jsme mu dali pár bonbonů, tak se usmíval.

V Asni jsem koupil lacino film a vodu. S drakem jsem se chvíli bavil a moji nabídku 35DH za Kodak (V M-chi pevné ceny 45DH) s radostí přijal a ještě mi dal vodu pod cenou za 5DH. V Imlilu nás chytil drak, nabízel hotel za 20DH. Když jsme ho uviděli, neváhali jsme ani chviličku. Sice nebyl obložený kachlíkama, ale vybavení je o třídu výš. Oddělený (turecký) záchod od koupelny s teplou! vodou. Když nám majitel hotel ukazoval a nabízel cenu, tak jsem z něj ještě vymáčkl mátový čaj pro všechny v ceně a sprchu zdarma (jinak cena 10DH). Odpoledne, když jsme se ubytovali, tak jsme vyšli do hor. Toubkal jsme vzdali, ale vylezli jsme alespoň na skálu nad horskou vesnicí Azrou (tak 2200 m n.m.). Byl tam krásný malý vodopád. Kluci dole nachytali 4 štíry, než jsme se vrátili. Se setměním jsme došli z5 do Imlilu. Cestou jsme potkali děti, které se nechaly vyfotografovat. Ve skalách byl nazelenalý prach, ale když jsme se vraceli, tak byly vrcholky osvícené zapadajícím Sluncem obarvené do fialova. Cestou dolů procházela skupinka marokánských žen. Zpívaly (halekaly) nějakou melodii, která prolétala údolím a odrážela se zpět o vrcholky hor. Byla tam skvělá akustika, nádherné spojení neostré ozvěny a dlouhého, prudkého dozvuku.

U hotelu jsme si dali placky (které nám přinesl hoteliér) a marmeládu, sýry a p. Na chvíli si s námi povídali Polák s Polkou, kteří se chystali na Toubkal. V našem pokoji byla i zásuvka, takže jsem si konečně mohl nabít telefon, signál tu ale v Imlilu není. Večer jsme šli spát asi ve 23:00 a já jsem se vyspal báječně.

21.DEN

Ráno jsem se probudil asi v 8:00, dali jsme si placku k snídani a v poledne se chystáme odjet z5 do Marákeše. S Jardou chceme jet do Asni na střeše tranzitu!

30.8.2000 0⁵⁰

Před obědem jsem se nám šel pokusit sehnat auto do Asni. Viděl jsem veliký transit Touristique. Mluvil jsem s majitelem, ale ten chtěl 150DH, na moji nabídku 70DH řekl nakonec, že ne. Stačilo postávat chvíli u jiného tranzitu a ptal se mě anglicky malý Marokánec, jestli chceme do Asni. Mluvil jsem s jeho otcem – řidičem, po dlouhém vyjednávání a hlavně smlouvání jsem to ze 160DH stáhl na 100DH za všechny. Přístavil nám náklaďák s korbou, na který jsme se všichni těšili. V tom mě volal hoteliér, který nám mezitím na svoji pěst chtěl dohodit tranzita svého kámoše. Řidič chtěl 150DH, za což jsem se mu vysmál a vítězoslavně řekl, že už auto máme – za 100DH. Moc neváhal a cenu srovnal. Myl jsme tranzitem jet nechtěli, navíc už byl skoro plný – Marokánců, tak jsem mu řekl, že chceme jet tím na korbě. On říkal, že tranzit je pohodlnější, ale já trval na svém, že pokud nesníží cenu na 90DH, že jedeme radši na korbě. On tomu nemohl uvěřit a málem ho z toho klepla pepka. Pak jsme se šli balit a z okna jsme viděli, jak řidič tranzitu s naším řidičem něco probírá a nakonec náklaďák couvl asi o 20m nahoru. Zaplatili jsme pokoje a já šel našemu řidiči říct, že za 10min jsme ready. On vysvětloval, že couvl proto, že první pojede ten tranzit s Marokánci. Protože Marokánci jsou pěkně vychcaný, věděli, že s námi to budou mít levnější, když jsme se rozjeli, přeskákali z tranzitu k nám. Po cestě byli pak docela nasraný, protože mohli jet v pohodlí. Pro nás byla lepší korba, kde to luftovalo a nechalo se v pohodě fotit. V Asni nás odchytil drak a nabízel taxi s trikem, že autobus dneska už nejede. Ani desetinu vteřiny jsem mu nevěřil, ale taxíky jsme vzali, protože byly jen o 3DH dražší než včera bus s ojebávačem. V „medvědu“ nás sedělo šest, Marokánci pouštěli muziku, ale příšerně nahlas. Jednou jsem chtěl, aby zastavil na fotku kaňonu s cestou. Burákovi bylo blbě (asi proto, že pil předtím vodu z vodopádu), tak jsme jeli co nejrychleji. V Marákeši jsme zastavili na stanovišti taxi opravdu cca 400m od náměstí. Burákovci šli na nádraží, my ostatní na náměstí. Sedli jsme si na čaj, šli koupit a napsat pohledy a já s Davidem pak vyrazili koupit kazety. Šli jsme k tomu super maníkovi. Našli jsme super dvě. Já jsem se s prodejcem chvíli bavil o hudbě, pouštěl jsem mu evropský trance. Vzal jsem si na něj adresu, byl to marokánský student věd. Nakonec říkal, že mám kazetu zadarmo a David jako můj kamarád také. Zašli jsme pak všichni na poslední džusík v Marákeši a vyrazili busem l.8 na nádraží. Koupili jsme něco na cestu a v 19⁰⁰ odjeli příplatkovým (16DH) klimatizovaným vlakem do Fesu (s přestupem). Jeli jsme všichni v kupé a bylo to dost hustý. Klimatizace nestíhala a já jsem skoro neusnul. V Casablance jsme tři vlezli do prázdného kupé a já tam usnul jako na posteli. Asi za hodinu a půl mě probudila Maruška, přestupovali jsme v Kenitře na obyčejný vlak do Fesu.

22.DEN

Je bez oddělení a docela hustý. Sedíme rozděleni mezi Marokánci, hajzl dost hustě posranej, ale lidi v pohodě. Za 3h příjezd do Fesu.

30.8.2000 10⁵⁷

Ráno bylo celkem v pohodě. V tom vlaku se mi podařilo docela usnout, i přes hlasitou Metallicu (hráli zrovna baladu). Ve Fesu jsme byli před čtvrtou ráno. Chtěli jsme dospat na nádraží, ale museli jsme jít z nástupiště. Sedli jsme si do kavárny a dali si snídani. Zákusek s „čokoládou“. Normální evropský čaj stál 12DH oproti mátovému za 4DH. Když se rozednilo (rozednění a soumrak tu trvá o hodně kratší dobu než u nás), tak jsme jeli autobusem do medíny. Hotely byly takhle ráno ještě všechny plné, až nás chytil hasler a dovedl nás ke „krásnému“ hotelu s „vyhlídkou na palác a do zahrad“. Když nám nabídl pokoj pro šest dole, kde navíc spal ještě Marokánec, tak jsme chtěli odejít. Rychle nás vzal nahoru a za stejnou cenu 25DH (s haslerem staženo ze 40ti) nám nabídl 2 pokoje. Čtyři do jednoho jsme se nevešli ani náhodou. Já s Davidama jsem řekl, že tady spát nebudu a šli jsme hledat jiný hotel. Našli jsme super v medíně asi 15min chůze od toho prvního. Nakonec jsme se vrátili z5, abychom zůstali pohromadě. Vymohli jsme si další pokoj, ale ten hajzl chtěl 30DH, že prý jsme se dlouho rozmýšleli. Naštěstí přišel náš hasler, který uměl docela dobře anglicky (přinesl klukům 3g haše) a po ostré výměně názorů hoteliéra ukecal, ten nám dal klíč a ani nechtěl platit napřed (byl z toho celý zblblý). Teď obědvám, odpoledne půjdeme do medíny a zítra bych chtěl už vidět Volubilis a zakázané město Idris.

31.8.2000 08¹⁹

Odpoledne jsme dali tři haše, které přinesl náš známý hasler a pak usnuli. Po páté odpoledne jsme vyrazili do města. V husté medíně jsme se ztratili. Jedna malá holčička se s náma začla bavit a vyvedla nás ven. Byla nadprůměrně inteligentní, ve svých sotva 7mi letech uměla perfektně číst francouzky, okamžitě se orientovat v mapě a znala všechny zajímavosti města. Byla fakt chytrá. Dostala jako pozornost 2DH (ani si o ně neřekla), propisku jsme neměli. Na náměstí byla klimatizovaná internet kavárna. Za půl hodiny (5DH) jsem napsal 2 maily, 2 SMSky. Největším problémem byla arabská klávesnice, kde byla proházená písmena. Když jsme vylezli, byla tma. Chtěli jsme ještě jít na vyhlídku nad městem, ale potkali jsme našeho haslera a ten říkal, že už je na to pozdě a podrobně nám ukázal cestu na zítřek. Pak šel s náma směrem k hotelu. Měl další kousek, tentokrát super qualitu z hor. Opravdu byl tmavší a lépe voněl. Za cca 3g (možná 4) chtěl 150DH, nakonec Petr koupil za 50DH (chudí studenti :-). Hasler vyprávěl, že už hulí od roku 1968. Večer na hotelu jsme se najedli a chvíli jsme byli nahoře na střeše.

23.DEN

Vyspal jsem se dobře, žádné šváby jsem neviděl. Dneska máme v plánu centrum medíny – mešity, medresy a vyhlídku nad městem. Zdržíme se ještě další noc, abychom mohli vyrazit na Volubilis a Moulay-Idris a pak přes Meknés do Tangeru a do Španělska.

31.8.2000 21²³

Dopoledne jsme se vydali na prohlídku města. S Petrem jsme vylezli na pevnost Borg Nord s vyhlídkou. Cestou zpět jsme potkali Davidy a vrátili se s nimi. Bavil se s námi student sociologie z Fesu a chlubil se, že pak chce možná studovat v Praze kinematografii (myslel asi filmovou vědu na FFUK :-). V medíně nás odchytil marocký kluk a protáhl nás všemi památkami. Znal spoustu lidí cestou a zavedl nás až do koželužských dílen. Pak cestou zpět nás zatáhl k sobě domů a jeho máma udělala Petrovi a Gábině hennu na rameno. Mimo nás tam byly ještě dvě mladé Němky, kterým se také náležitě věnovali. S Rašídem (náš průvodce) jsme se domlouvali na kino (dávali indickou muziku a nějakou mlátičku). Pak jsme nakonec brzy odešli. Na náměstí před medínou jsme si dali mátový čaj a pak ještě nakupovali na trhu. Arabové nejsou tak vstřícní jako Berbeři. Také neradi smlouvají a na potraviny mají zděné obchody. V Medíně není takový bordel, tak špatné podmínky a taková chudoba. Arabové jsou také o hodně vychytralejší, o obchod se nesnaží za každou cenu, klidně řeknou ne. Ještě cestou z pevnosti nás potkal náš hasler a Davidovi prodal haš. Večer jsme se najedli, zahulili, pak ještě otestovali poslední dávku (pro mě a Buráka na půl). Vykoupal jsem se a teď balím, protože zítra brzy ráno vyrážíme, vlak do Tangeru nám jede v 7¹⁵. Přes noc chceme jet trajektem a v 7⁰⁰ pozítří stihnout v Algecirasu vlak do Granady.

24.DEN

2.9.2000 20⁵³

Jak jsem napsal, tak se stalo. Ráno jsme šli brzy na autobus č.10, který nás odvezl až před nádraží. Ještě večer přišel naposledy hasler a přinesl kousek haše (Petrovi asi za 4 propisky a pouzdro na ně). Vlak jsme stíhali. Platili jsme 21DH, protože jsme museli přestupovat v Sidi Slimane. Po poledni jsme byli v Tangeru. Tam jsme prožili šílenou anabázi ohledně lodních lístků do Algeciras. Proč jsme si jen nekoupili zpáteční už ve Španělsku! Vyrazili jsme do přístavu, protože před ním v prodejnách nedávali slevu na Interrail (210DH lístek). Nahoře v přístavu měli zavřeno. Rozptyl informací, kdy otevřou byl od 15min do 3h. Za chvíli se okénko otevřelo. Poskytovali slevu na Interrail, ale chtěli 20DH za každý vystavený lístek (ojebávání a vydírání nejhorší kategorie) a nebrali kreditky. U vedlejšího okénka sice brali karty, ale nedávali slevu. Poradili nám, ať jdeme dolů do kanceláří. Tam zas uměli jen arabsky (hlavně že měli nalepeno na skle, že berou karty). Dobře, rozhodl jsem se vybrat z karty v bankách v přístavu. V první maník vůbec netušil co je to Cash-advance. V druhé zase chtěl minimálně 500DH. Vzpomněl jsem si, že jsem pro jistotu vzal s sebou drobné šilinky – 220ATS. Akorát to vyšlo na lístek. Petr nechtěl měnit, tak se rozhodl platit v Pesetách. Maník u okénka nejdříve takovou transakci připustil a když po dvojím vyplnění lodního lístku (asi neuměl psát) zjistil, že není schopen to z těch peset přepočítat, tak nám začal nadávat, že není banka a ať si to jdeme vyměnit dolů. Vyfuckovali jsme ho a po výměně se mu chtěli pomstít, že bychom šli k druhému okénku a jemu nechali vyplněný lodní lístek. To se nám nepovedlo, protože to okénko mezitím zavřeli. Platba taky neproběhla lehce, ten blbec zřejmě neuměl počítat do 314DH. Ani šílená kalkulačka snad metr x metr mu k IQ moc nepřidala. Nakonec jsem mu to odpočítal na prstech a pak konečně pochopil…

Hurá, měli jsme lístky. Vrátili jsme se před přístav a se značným zpožděním (1h30min kvůli lístkům) jsme vyrazili do medíny. Rozhodli jsme se jebat ojebávače. Petr ve směnárně vyžadoval 0,49DH, které mu náležely. Směnárník z toho byl tak vykulený, že mu dal všechny drobné co měl (1,5DH). Ojebávači nás srali čím dál víc (vrhli se na nás, protože díky našim batohům na zádech si mysleli, že jsme přijeli). Jeden nabízel nějakou šavli za 1000DH, já jsem mu řekl ani náhodou, že ji chci za milion. On docela znejistěl a pak se odvážil zapochybovat, že tolik peněz stejně nemám. Z dalšího ojebávače, který nabízel „billiges Hotel“, jsme si dělali srandu, že jsme Němci a nakonec mu stejně řekli, že z Maroka odjíždíme. Ceny v Tangeru byly nejnižší, co jsem kde viděl. Náramky už od 5DH, konvičky za 40, 50DH. Mátový čaj za 3DH (6-8DH jinde) – holt asi velká konkurence. V medíně jsme si sedli na čaj a Petr si dal šiškebab, po kterém má sračku ještě teď. Pak jsme šli utratit poslední drobné (voda, cukrovinky) a stíhali trajekt. Měl jet v 18⁰⁰. V hale byla děsivá fronta před celnicí a Marokánci nehorázně předbíhali. Jejich drzost neznala mezí, tak jsme je knockoutovali našimi batohy. Vytočili mě podobně, jako předtím ráno u vlaku, kde jsem jim vynadal do kreténů a pár jich složil svým batohem. Celnice proběhla v pohodě, ani policajt za ní nekontroloval. Já jsem měl svůj kousek haše ve filmovce na blíže neurčeném místě :-), jak mi to radil tenkrát Němec na Gibraltaru. Na loď se čekala fronta a Marokánci se zase komprimovali dopředu. Před smrtí v tlačenici je chránily výkonné ventilátory v přístupovém tubusu k trajektu. Marokánky táhnoucí tři obří mutantí tašky (objem >500l). Další marocká babizna probíjející se dopředu svým kufrem dostala od Petra tečku batohem. Nakonec jsme nastoupili a sedli si na záď k oknům. Počkal jsem na odplutí, byla totální tma (po 21⁰⁰) a pak jsem se natáhl a usnul. Za chvíli jsme byli v Algecirasu, takže jsem si moc nepospal. Marokánci zaneřádili celou loď (neuměli používat evropský hajzl – posrali prkýnka – asi na ně lezli nahoru a pak se netrefili nebo spadli), takže jsem na záchod ani nešel. Jsou to fakt necivilizovaní barbaři.

25.DEN

Ve Španělsku proběhla celnice taky v pohodě. Scanner batohů nebyl zapojen a policajti místo turistů prohlíželi Marokánky – muly – zapřažené do mutantích tašek. Konečně z toho všeho humusu zase v civilizované Evropě (ten týden plný ojebávačů byl nakonec až dost). Španělsko, které mi předtím připadalo špinavé a necivilizované, teď po Maroku bylo nejčistší zemí – už se těším na Prahu. Dokonce jsme nepohrdli k přespání humusoidním parčíkem před nádražím v Algecirasu, kam bych si předtím nešel ani sednout. Ráno se vstávalo brzy a v noci tam prý lozili nějací blázniví Marokánci (Algeciras se jimi po příjezdu trajektu jen hemžilo). Ležel jsem hlavou na svém batůžku. Ráno hned na vlak do Granady. Tam jsme zjistili, že Estrella (expresní vlak) do Barcelony je vyprodaná až do úterý. Chtěli jsme se na ty 3 dny jet koupat do pobřežní Almeríi. Petrovi nebylo moc dobře (po předchozím šiškebabu), a tak jsme nakonec pokračovali vlakem společně všichni do Irúnu. Teď ovšem čekáme na přestup do Irúnu v Bobadille, kousek od Granady. V Granadě jsme viděli nádhernou maurskou pevnost Alhambru (uvnitř jsme za 1000Ptas nebyli) i celé okolí. Také jsme se prošli městem a já si koupil super tričko s ornamentem a nápisem Granada za pouhých 995Ptas!

Čekání na vlak do Bobadilly jsme proložili nákupem v supermarketu (výborné víno, housky s hrozinkami, ovoce, rybičky, jogurty, čokoláda). V Bobadille jsme byli za cca 1h30. Cesta v úpatí Sierry Nevady (pohoří) byla skvělá. Škoda, že jsme nezažili průjezd celým pohořím do Almeríi. Z Bobadilly nám jede vlak do Irúnu v 00:14 (zítra). Čekání opět krátíme skvělým španělským vínem a na nádraží také jedním hašem (super kvalita, dva šluky stačí). Uvařil jsem si darovanou polévku a v hale jsem si chtěl nabít telefon, ale ti parchanti mají vypnuté zásuvky. Renfe jsou to šmejdi, ráno v Granadě vyběhli s Čítym, že nejsou informace, když se ptal u pokladny na vlak do Barcelony. V jednu chvíli tam byl akorát jeden trávou zhulený (skutečně!) nádražák, který neuměl jinak než španělsky, takže domluva ruce – nohy. Ve Francii to snad bude lepší – uvidíme zítra. Moc už se těším na koupání v Atlantiku!

5.9.2000 15¹¹

Čekání na nástupišti mě brzy přestalo bavit, a tak jsem šel za zvuky, které zněly jako ze vzdálené diskotéky. A taky, že jo. Kousek od nádražím měla španělská mládež nějakou stanovou indoor party. Až dovnitř jsem nešel, neměl jsem žádné španělské peníze. Zevnitř byl slyšet hluk a výskot a já si říkal, že i v takovémhle zapadlém městečku se lidé dokáží skvěle bavit. Další party jsem viděl cestou z5, byla více hospodoidní, ale určitě taky super!

26.DEN

Ve vlaku jsme s Petrem seděli v kupé s Marokánci a Rakušanem. Byl tam děsný smrad a z Marokánců se mi dělalo špatně. Dva, kteří seděli na našich místech jsme museli tvrdě vyrazit. Svoje hnusný nohy pokládali na sedadlo a černoška, která seděla proti mně si je tam zkoušela položit i když jsem seděl. To jsem jí pochopitelně rychle vysvětlil a nasadil protiútok. V kupé byl smrad, že by se nechal krájet, tak jsem si zul boty. Trošku se to zahustilo a Marokánci začali mít kecy. Snažil jsem se jim vysvětlit, že to oni smrdí jak prasata, ale tomu rozumět nechtěli. Vyndal jsem Rexonu a boty postříkal. Pak jsem jí také prostříkal vzduch v kupé a významně ji podal nejsmradlavějšímu Marokánci – konečně pochopil. Rychle jsme s Petrem opustili kupé, protože Rexona se ze vzduchu začala usazovat a Marokánci začali kašlat. Na chodbě stál pořád Američan z New Yorku, který měl rezervaci do našeho kupé, ale Marokánci ho tam odmítli pustit, protože měli také rezervaci na jeho místo, i když jen do Madridu, kde on nastupoval. Průvodčí v celém vlaku nebyl, tak to vzdal. Povídali jsme a on si potom sedl na místo Petra a půjčil mi skvělou kazetu Happy2be Hardcore. Studoval komunikace v New Yorku, tak jsme popovídali o Internetu.

Smrad v kupé zase houstnul a když ta hnusná Marokánka už po několikáté začala míchat mlíko bůhvísčím v pet lahvi a vybalovat poloshnilý marocký žrádlo, tak nevydržel nikdo a z kupé jsme odešli. Asi ve dvě odpoledne připojili prázdný vagón, tak jsme se tam odstěhovali, ještě s jedním Němcem – studentem přírodovědy z Koblenze. Já si doposlechl kazetu a také jsem si zdřímnul. Američan vystupoval v San Sebastianu, prý je tam nejhezčí pláž (my tam potkali jen hordu haslerů) a skvělé surfování.

Hodně pozdě odpoledne jsme dorazili do Hendaye – vesnice hned za Irúnem, ale už ve Francii. Přestoupili jsme na vlak do Bordeaux a tam zase hned do letoviska Arcachonu. Já jsem stihl posbírat pár jízdních řádů a v hlavě se mi začal rodit plán, jak strávit poslední dny Interrailu – projet trasu skrz Itálii, Slovinsko, Chorvatsko, Maďarsko a Slovensko, vrátit se od Brna do Prahy. Do Arcachonu jsme dorazili už za tmy a les u parku a pláže na přespání byl od nádraží víc než 2km. Když jsme to zdolali, lehli jsme si na trávu. Kousek dál stříkaly zavlažovače, ale my si říkali, že ten náš trávník zalévat nebudou. Zrovna jsme usínali, když to spustilo. Já jsem sprchu nedostal, za pár sekund jsem přeběhl do lesa. V noci bylo docela teplo, na září určitě. Spali jsme na jehličí, v lese nebyla vůbec žádná havěť.

27.DEN

Ranní probuzení s výhledem na moře bylo krásné. Koupat se moc nedalo, protože dál od břehu už bylo docela studené. Dopoledne jsem proležel na pláži a odpoledne jsme šli nakupovat. Batohy nám hlídali ti, co nakupovali dopoledne. Doptali jsme se na supermarket LeClerc, docela levný. Nakoupil jsem si spoustu dobrot a ovocné víno Sangrii, ze které se asi dělá španělské Latino. Když jsme se vrátili, rozhodli jsme se vyrazit na nedalekou (8km) pískovou dunu La Pyla – největší v Evropě. Tři jsme šli po silnici a díky mladému Francouzovi, který nás kus svezl, jsme dorazili brzy. Duna je fakt obrovská, tak nějak si představuji poušť. Tady navíc ještě z jedné strany byl zelený les a z druhé strany temně modré moře. Bylo tam nádherně. Z5 jsme šli celou cestu pěšky, počkali jsme na jedné pláži na západ Slunce – a stálo to za to. Do našeho lesíka u Arcachonu jsme dorazili už skoro za tmy a u naší skupinky seděli tři Němci (z toho 2 Němky). Přišli jsme také o dva jointy, ale třetí, tentokrát z haše na sebe nedal dlouho čekat. Najedl jsem se, chvíli flirtoval s jednou z Němek (moc anglicky neuměla) a pak jsme šli spát. V noci byla docela zima, ale v pohodě se to nechalo vydržet.

28.DEN

Ráno jsem šel do města na pořádný záchod a podíval se na nádraží na jízdní řády. Odpoledne jsem brouzdal v moři a hledal mušle a střídavě se opaloval, abych chytil alespoň trošku posledního letošního sluníčka. Teď ležím na trávě na Slunci a pomalu se chystám sbalit a vyrazit na vlak. Vyjdu odsud v 17⁰⁰, vlak jede v 18⁰⁷, prohlédnu si Bordeaux a pak nočním vlakem až do Nice!

6.9.2000 10¹²

Batoh se z pláže k nádraží docela pronesl, do odjezdu vlaku jsem stihl ještě nakoupit kozí sýr a vodu na pití. Do Bordeaux jsem přijel ještě za světla, tak jsem dal batoh do skříňky (15FRF) a šel do města. Bordeaux mě překvapilo zdobnou gotickou architekturou. Největší kostel na náměstí uprostřed města je zdoben věžičkami, zábradlími, sloupky. Z5 na nádraží jsem se vydal podél řeky, ale nic k vidění tam nebylo. Stmívalo se, a tak jsem se do úzkých uliček obklopených vysokými domy ani nezacházel. Vlezl jsem do vlaku a pospával až do rána.

29.DEN

7.9.2000 06²⁵

Cesta přes Itálii se hodně protáhla. Z Ventimiglii do Benátek je to sice dál než z Ventimiglii do Říma, ale vlaky skoro pořád někde stály. Za IC bych platil příplatek jen do Milána 12800ITL, tak mi nic jiného, než jet IR nezbylo. Cesta do Milána trvala skoro pět hodin. Tam jsem zjistil, že do Benátek jede IR až 18¹⁰ a že se s nočním mine. V informacích mi řekli, že ho stihnu na předposlední stanici vlaku, že nemám zajíždět až na hl. nádraží. Vlak se coural, až z Padovy jel hodně rychle. Dvouhodinové čekání v Miláně bylo docela nepříjemné. Měl jsem docela hlad, ale nic jsem kvůli zavazadlům nemohl odejít koupit. Cestování v jednom za moc nestojí. Miláno je hodně moderní město. Mladí lidé chodí oblečení přesně podle poslední módy, jak vystřižené z módních časopisů. Na FM jsem naladil dvě automatická rádia (hrají hudbu prokládanou reklamami, název skladby říká počítač) a spoustu dalších dance a techno rádií.

V Benátkách byla už tma, když jsem tam přijel. Měl jsem jen pár minut na přestup, ale přesto mě stačilo pořádně znervóznit, že na tabuli svítí typ vlaku Express. Doufal jsem, že je bez příplatku. Přední část jela až do Bělehradu a zadní, kam jsem si sedl do Budapešti. V kupé jsme byli nejdříve čtyři, ale ještě v Itálii jsme zůstali jen dva, takže jsem se natáhl přes sedačky a bez problémů usnul. Měl jsem trochu strach, aby mě vzbudil budík mobilu, a tak jsem si ho položil na sedačku k sobě.

Pozorovat noční krajinu nemělo moc smysl. Zato předtím denní. Cesta po překrásném azurovém pobřeží ještě v Itálii, místy jen pár metrů od moře stála za to. Domky a vilky postavené na útesech, lidé koupající se v moři – jedním slovem pohoda. Moře muselo být jistě teplejší než Atlantik v Arcachonu, protože tam se nikdo nekoupal, ale tady bylo ve vodě většina lidí na pláži. Obrovský dojem na mě udělal Janov. Už zástavba, kde je hodně starých, zdobených obchodních domů, svědčí o stáří města. Hodně mě překvapilo, že celé město je postavené v horách, které se zdvíhají hned od moře. Určitě stojí za bližší prohlídku.

30.DEN

Průvodčí ve vlaku žádný příplatek nechtěl, ale snad desetkrát mě v noci vzbudili celníci. Stáli jsme asi v Terstu, když přišli dva – nejdřív jeden a když jsem usnul, tak druhý. Byli to zřejmě chorvatští, protože zase, jak jsem usnul, tak přišel další italský. Nakonec přišel slovinský, který si chtěl povídat (pokoušel se o Slovenštinu), ale já mu toho v polospánku moc neřekl. Poznal jsem ho podle srandovního oblečení – jako za Rakouska-Uherska a vojenské čepice a razítka, které mi dal do pasu. V noci otravoval snad ještě 2x průvodčí. Před pátou mě budík vzbudil, zrovna jsme přijížděli do Záhřebu. Byla pěkná zima a venku pršelo. Navíc byla naprostá tma. Na nádraží jsem se rozhodl, že vystupovat rozhodně nebudu. Nějaký displej ukazoval jednocifernou teplotu a na to by moje letní oblečení opravdu nestačilo. Alespoň jsem koukal z okénka na město – tramvaje, staré autobusy, architektura nic moc, později na předměstí sem tam paneláky a všechno tak řídce – prohlídka v dešti, tmě a zimě by za to asi nestála. Takže vlakem pokračuji do Budapešti a ještě nevím, kde vystoupím. Krajina je podobná té naší – listnaté lesy, louky, vesnice s nízkými domky. Auta jsou starší a v horším stavu než u nás. Pokud se počasí nevylepší ani v Maďarsku, pojedu až do Budapešti (vystupovat u Balatonu nebudu) a pojedu do Bratislavy.

8.9.2000 13²⁴

Pošmourné počasí pokračovalo celé Maďarsko až do Budapešti. Balaton byl opuštěný, žádní turisté. V Siofóku jsem si vzpomněl na loňské zatmění Slunce. Nevystupoval jsem, protože mrholilo a plán s přespáním bez stanu by se stejně nenechal uskutečnit. V Budapešti také mrholilo. Nádraží bylo oproti západoevropským dost chaotické, takže jsem chvíli pobíhal, než jsem našel skříňky. Pak jsem byl zjistit v informacích vlaky do Bratislavy. Město na mě zapůsobilo už jen když jsem vyšel před nádraží. Teplota byla příjemná a lidé kolem také. Ceny zhruba na stejné úrovni jako v Praze. V turistických informacích jsem sehnal mapu a v klidu si prošel všechna zajímavá místa Budapešti. Svezl jsem se také metrem – byla to taková zajímavá exkurze do pražské minulosti. Mají totiž ve stanicích staré ruské rychloschody a ty nejstarší vagóny ještě s lustry místo zářivkových světel. Stanice a hlášení o ukončení výstupu a nástupu mají podobné. Pak jsem jel novější trasou, kde platí jiné jízdenky a vagóny jsou jiné. Stanice mi připadaly kratší než v Praze. Asi nejhezčím a nejklidnějším místem je hrad Vajdahunyad, kam jezdí právě nové metro. Vnitřek hradu je zpřístupněn zadarmo a je nádherný. Cestou z5 na nádraží jsem sháněl pravou čabajku a nakonec jsem koupil ten nejlepší uherák – Szegedský. Ještě, že jsem mohl platit kartou. Koupi jsem si také láhev pití s obrázkem citrónu. Byla docela levná, ale když jsem si lokl, tak jsem se málem udusil – byla to totiž citrónová šťáva do čaje (jak mi potom vysvětlil jeden Maďar ve vlaku). Na nádraží jsem dorazil tak, že jsem v pohodě stihl vlak v 17⁰⁵ do Polska. Myslel jsem, že se do Bratislavy s přestupem kdesi na Slovensku dostanu dřív, než přímým z Budapešti v 20⁴⁰. V kupé seděla pěkná holka a začali jsme se bavit. Moc anglicky neuměla, zato si vypomáhala francouzštinou, které jsem zase nerozuměl já. Byla z rumunského Cluj-Napoja, kde studovala medicínu a jela na konferenci do Wroclawi. Říkala, že je to pro ni jediná možnosti, jak se dostat za hranice. Potřebuje jinak hodně valut, pozvání a garanci k pobytu. Povídali jsme dlouho, vyprávěla jak je v Rumunsku. Začal jsem chápat, že tam to musí být opravdu hrozné. Říkala třeba, že si tam nemohou vyměnit valuty, protože banka žádné nemá, protože o rumunské Lei není díky špatnému hospodářství zájem. Připadalo mi to jako obrovský začarovaný kruh, ve kterém jsou ztraceni lidé a nemůžou z něj ven.

Na Maďarsko-Slovenských hranicích musela slovenskému celníkovi ukazovat valuty a on ji zpovídal ještě daleko hůř než nás tenkrát před vstupem do Anglie imigrační úředník. Bylo mi to hrozně trapné, tak jsem řekl, že cestuje se mnou. Docela mě sralo, že na špatnou ekonomickou situaci doplácejí lidé, kteří za nic nemohou. Povídali jsme pak docela ještě dlouho a vlak se vyprázdnil. Ve vagónu jsme zůstali úplně sami. Já jsem musel ve Zvolenu vystupovat, tak jsem ji uklidnil, ať se nebojí, že tam nikdo není a poradil jí, ať zhasne a zatáhne záclonky, aby dovnitř nebylo vidět. Docela nerad jsem se s ní loučil, ale do Polska jsem už jet nechtěl ani nemohl. Celou dobu se krásně usmívala a bylo vidět, že je jí líto, že se rozcházíme. Ve Zvolenu jsem zjistil, že do Blavy jede další vlak až po třetí ráno. Šel jsem se podívat do města. V deset všechno zavíralo, takže centrum bylo úplně mrtvé, jen sem tam přešel člověk – kdyby tam alespoň bylo kino! Obešel jsem také nádherný Zvolenský zámek. Pak jsem se vrátil na nádraží. Asi hodinku jsem si zdřímnul a pak se se mnou dal do řeči bezdomovec, který tam přespával, no pokec nic moc, ale alespoň to uteklo. Pak jsem si vyzvedl věci v úschovně a ve vlaku až do Bratislavy spal. Ranní Bratislava byla docela živá. Děti chodily do školy, všude byl shon. Město vypadá docela zpustle. Jestli Budapešť byl jako Praha v r. 1994, pak Bratislava je až na výjimky (okolí hradu a administrativní centrum) jako Praha před revolucí. Přesto jsem si město užil. Okolí hradu je nádherné, pěkný výhled na most a moc lidí tam nechodí. V Maďarsku jsou alespoň pěkné holky, ale tady v Bratislavě jsem jich moc neviděl (teď doufám, že se neurazí :-). Pak jsem sháněl bryndzu. Opět exkurze do historie – fronta na nákupní vozíky, fronta na pokladny, bryndza vyprodaná… Alespoň že jsem mohl bez poplatku ve Slovenské spořitelně vyzvednout Sk a část si jich nechat směnit za Kč na zaplacení cesty v Čechách, kde Interrail neplatí. Dofotil jsem poslední obrázky filmu a akorát stihl vlak Devín do Prahy. Na hranicích se nic nedělo, jen chtěli vidět pasy a celníci jenom nakoukli. Přes Brno se řítím do Prahy. Už se těším na první pořádnou večeři po třiceti dnech. Interrail končí a bude mi ještě dlouho trvat, než všechny dojmy a zkušenosti strávím a všechny postřehy si urovnám. Za ten měsíc jsem toho získal tolik, že by se mi to jinak nepodařilo!