e-mail: madtom (at) post (dot) cz
 

Úvod:

Zimní expedice do zóny bývalé černobylské jaderné elektrárny 2008
- roadtrip

4. - 9. března 2008 (úterý až neděle)

• Cestopis

• Přípravy

• Radiace během cesty pro fyzikální nadšence :-)

• Exkluzivní rozhovor

• nově doplněno: nmea a .kml soubory pro Google Earth

• bezprostřední denní zápis z návštěvy

• konečně hotové video

• projekt vyšel na stránkách Českého rozhlasu

• vznikl nový projekt www.pripyat.eu

Video :

nižší kvalita

vyšší kvalita

________________________________

Cestopis:

Nápad
Plán navštívit místa, kde se odehrála jedna z nejzávažnějších událostí minulého století, se mi zrodil v hlavě minulý podzim, při cestě na Ukrajinu a do bezprostřední blízkosti zóny. Hlavním motivem k návštěvě černobylské elektrárny byl můj zájem o jadernou energetiku a katastrofa v Černobylu zasadila jejímu rozvoji především v očích veřejnosti hlubokou ránu. Tušil jsem, že podobný nápad bude mít víc lidí, tak zbývalo se s nimi jen zkontaktovat, domluvit se a vyrazit. Při návštěvě černobylské elektrárny jsem chtěl zjistit maximum informací o současném stavu, neboť většina informací z médií se jeví dost zkreslená neznalostmi a nepřesnostmi autorů.

Vyřizování povolení
V únoru jsem na Internetu sehnal několik kontaktů na organizace, zajišťující chod v zóně. Prvním z nich byla přímo elekrárna Černobyl (anglicky ChNPP, rusky ČAES). Jsou schopni zorganizovat cca půldenní prohlídku elektrárny a blízkého okolí, pro oficiální novinářské návštěvy. Žádosti se měly faxovat dvojmo, ale ani po několika pokusech druhá strana fax nepřijala. Tak jsem zvolil e-mail. Po jedné urgenci asi po týdnu mi odpověděl p. Iljičov, vedoucí mezinárodního oddělení elektrárny a poté zavolal a telefonicky jsme domluvili detaily, především se ptal na účel naší cesty a co bychom chtěli do prohlídky zařadit. P. Iljičov dokázal zařídit venkovní prohlídku nedostavěného úložiště odpadů vně elektrárny, nedostavěného 5. a 6. bloku, diskusi nad modelem areálu elektrárny v tiskovém středisku, prohlídku Sarkofágu ze speciálně postavené budovy ve vzdálenosti cca 250m a krátkou prohlídku města duchů Pripjati. Ostatní objekty zájmu do jeho kompetence nespadají a např. pro prohlídku města Černobyl nás odkázal na druhý kontakt, paní Poljakovou z agentury ChernobylInterInform. Ani s dalšími návrhy na prohlídku pohřebiště techniky Rossocha a radaru PVO stanice (přezdívaném Černobyl-2) nám nepomohl. Sdělil nám také ceny povolení pro vstup do zóny. Pro oficiální návštěvy elektrárny je vstup zdarma, pro návštěvy přes agenturu stojí 30 USD na osobu. Třetí možností je využít někoho z pracovníků, např. známého tajemného M. (Mitche), který zajistit prohlídku několika skupinám Čechů. Poslední možností je služba některé z kyjevských cestovních agentur, nicméně cena s průvodcem se pohybuje kolem 500 USD a počet účastníků je omezen.
V dalších mailech mě p. Iljičov ujišťoval, že vše máme povolené a zajištěné, ale ať mu dáme ještě před odjezdem vědět. Odjezd byl hned následující den, takže se obratem zeptal na adresu našeho hotelu v Kyjevě, že nám tam doručí program a informace. Vyjížděli jsme tedy plni očekávání a také částečně obav, zda nejedeme ty tři dny do Kyjeva jen tak "na pivo...".

Den 1 - stále v ČR
V úterý po obědě jsme se Štěpánkou vyrazili z Prahy na první štaci naší cesty, a dnešním cílem byla Ostrava. Vyrazili jsme starým Favoritem z r.89, jednou již prověřeným skvělým expedičním vozidlem :) V Ostravě, resp. u hranic v Českém Těšíně jsme se měli sejít s druhou půlkou naší expedice, s Hyundaiem a  Honzou a Radkem. Cesta ubíhala vcelku dobře, jeli jsme severní cestou přes Hradec a Opavu. Jedinou zajímavostí byl průjezd zasněženými Jeseníky.

Den 2 - cesta přes půl Polska
Vstávání brzo, v 6.30 brrr. To není dovolená :) Před osmou se podle dohody scházíme na přesných souřadnicích na pumpě v centru Těšína. Je zima, a tak na rychlou domluvu trasy nad mapou Evropy míříme dovnitř na kafe. V každém autě máme GPSku, takže si jen vyměňujeme vysílačky, dopíjíme ranní kafe a nasedáme. Vede Honza, neboť má podrobnou polskou průjezdní síť.
Polsko začíná za rohem, ale ani to nepoznáváme, protože celnice jsou prázdné. Cesta jde vcelku svižně, stojící kolony známé z loňského roku se naštěstí nekonají. Větší města Krakow a Tarnow objíždíme po obchvatech, Rzestow projedeme centrem, abychom taky krom dvouproudé silnice viděli na chvíli něco jiného. Polské silnice vypadají asi následovně: silnice-vesnice-pumpa-silnice-autobazar-silnice-vesnice-autobazar-pumpa-silnice-pumpa-vesnice-autobazar... a tak se to opakuje pořád dokola, celých 400 km. Podle loňských zkušeností volím severní přechod Korczowa, Przemyslu se vyhýbáme. Nevěřím svým očím, na hranicích není pro osobní auta žádná fronta. Přijíždíme a rovnou jsme bez čekání odbaveni. Pomalu se stmívá a my poprvé pod koly aut ucítíme pověstný ukrajinský tankodrom. Díra vedle díry. Místy se dá jet maximálně třicet. Nejhorší jsou mosty. Ty se neopravují vůbec, takže jsme rádi, že projíždíme bez ztráty podvozku. Na tankodromu se závodí, terénní auta to mastí hlava nehlava, díra nedíra, až se člověk diví, že vydrží. Cesta se ale před Lvovem trochu zlepšuje a to nám zlepšuje i náladu. Přijíždíme k našemu hotelu Helikon, předem zarezervovanému přes Internet. Na soukromém parkovišti nás vítá česky mluvící hlídač, chvíli povídáme a nakonec po nás chce české časopisy, tak mu Radek nějaké dává. Večer se vydáváme do centra na "prohlídku" místních hospod, cesta je děsný tankodrom. Celé centrum není asfaltové, ale z dlažby, takže si to pěkně užíváme, spíš občas nevěříme. Jídlo i pivo je skvělé! Po návratu na Helikon pokračujeme lahváčem a Honza vesele testuje svůj Intenzimetr s gumovým návlekem, zakoupený před odjezdem na Aukro.cz.

Den 3 - konečně Ukrajina
Dneska nás čeká přes 500 km dlouhá trasa do Kyjeva. Na vstávání se svítáním jsme si už zvykli a vcelku svěží vyrážíme na cestu s rozbřeskem. Tankodrom se dneska už nekoná, cesta je zajímavá, stavíme u tanku pak ještě jednou u letadla před Rivne. Jedeme v klidu, nejdřív po opravené silnici, když v jedné vesnici za zatáčkou se naše jízda nelíbí místnímu uniformovanému policistovi, a tak naše Fávo staví ke straně... Doklady máme v pořádku, ale pánovi se nelíbila naše zběsilá jízda. Vykřikuje, že jsme jeli moc rychle, a že takhle to nejde. Pokutu v hotovosti cizinci dát nemůže, a tak se stále ptá, co s tím uděláme. Na tuto ukrajinskou policejní písničku stále asertivně odpovídám, že jsme rychle nejeli a že jsme jeli stejně jako ostatní a posléze se ptám, kolik jsme to tedy jeli? Nic naplat, policista se domáhá nějaké finanční pozornosti. Ale my nemáme, respektive nedáme! A už vůbec ne jako úplatek. Policajt se ale taky nechce lehce vzdát, zahraniční turista se nechytá každý den, tak stále naléhá, ať mu přispějeme do rodinného rozpočtu. Celkem otevřeně si říká o úplatek, tak mu nenápadně podstrkuji presskartu, načež se zarazí a pošle nás hned pryč :) Nasedám do auta, když v tom vidím, že kluky v Hyundai, kteří zastavili kus před náma, navštívil policajtův kolega a něco hledá v papírech. Podle Honzovy gestikulace je poznat, že asi něco není úplně jak by mělo, a tak vystupuju a zjišťuju co se děje. Policajtovi se nelíbí, že je v zelené kartě propiskou dopsaná SPZka (při pojištění auta bez rz se běžně dopisuje rukou, neboť to hlavní, VIN je natištěný). Když mu to několikrát názorně vysvětlím, vzdává vymáhání úplatku a my konečně odjíždíme dál. Cesta na Kyjev vede po vcelku slušné dálnici, a za celou cestu se nic zvláštního neděje. Dotankováváme benzín a jíme u pumpy. Do Kyjeva přijíždíme v době odpolední špičky, tak chvíli postáváme v kolonách, než se dostaneme do našeho hotelu Mir. Na parkovišti nastává mírný incident s hlídačem, který od nás tvrdě vyžaduje parkovací poplatek 40 UAH za auto a den, což si pro jistotu ověřujeme v recepci. V recepci na nás čeká zpráva od p. Iljičova, že se máme sejít další den v půl jedenácté na kontrolním postu Dityatki. Recepční nás varují, že pokoje nejsou rekonstruované, tak čekáme nějakou hrůzu a děs, nicméně překvapení se nekoná, pokoje vypadají vcelku k světu, stejně jako na fotkách z Internetu. Poté chystáme věci na zítřejší den, nabíjíme baterky, nastavujeme kamery a foťáky. Bavíme se o plánu dne, v podstatě nevíme co nás čeká, raději se rozhodujeme vyrazit dřív a na kontrolním postu být už v devět hodin. Večer se jdeme projít do centra, dáváme si večeři na Majdanu Nezaležnosti a pak ještě kafe a Honza testuje místní Absint v Double Coffee.

Den 4 - den D
Na KPP Dityatki o nás bohužel nevědí a žádný program tam pro nás není (jak původně v mailu slibovali organizátoři), takže volají do elektrárny, co se děje. My zatím čekáme v autech, jak to dopadne. Pak volá p. Ijličov, že nás nečekal tak brzy, nicméně že náš průvodce je už na cestě k nám. Doráží těsně po desáté a my se po prohlídce aut a pasů vydáváme vstříc zóně. Závora se otevírá a projíždíme dovnitř. Až teď se dozvídáme, jak vlastně dnešní den proběhne.

Program
Ve schváleném programu máme prohlídku skladu vyhořelého paliva a nedostavěných bloků 5 a 6, dál rozhovor v administrativní budově a prohlídku modelů a fotodokumentace, oběd. Odpoledne následuje prohlídka objektu Ukrytije (Sarkofágu) ze speciální, k tomu účelu postavené budovy a přejezd na půlhodinovou prohlídku města duchů Pripjať. Vše se odehrává děsně rychle, dodávka s naším průvodcem před námi uhání stokilometrovou rychlostí, s čímž máme co dělat, neboť na místních děravých silnicích docela kličkujeme. Najednou z ničeho nic zastavujeme a náš průvodce Stanislav nám energeticky ukazuje stádo koní Převalského, stojících za stromy hned vedle silnice. Když na ně zapíská, popojdou kousek směrem k nám. Vůbec se nebojí člověka. Po pěti minutách focení a natáčení koňů nasedáme a zběsile se řítíme směrem k elektrárně. Během jízdy natáčíme a zběžně kontrolujeme cvakající geiger-müllerův počítač, který ukazuje stále normální hodnoty. Jízda se uklidňuje až v městečku Černobyl, kde je čtyřicítka. Nikde nezastavujeme, hned za městem jedeme zase stovkou.

Sklad vyhořelého paliva
Zastavujeme až před stavěným skladem vyhořelého paliva, kde nám Stanislav dává patnáctiminutovou přednášku o tom, že sklad se staví jako finální úložiště pro materiál z provozu reaktorů (především vyhořelé palivové tyče), který je zatím umístěn a chladí se v bazénech reaktorů a v meziskladu poblíž čtvrtého bloku. Zmiňuje se o tom, že sklad rozestavěla francouzská firma, nicméně kvůli nedodržování dokumentace spolupráci zrušili a sklad má dostavět firma americká. Zatím ale práce stojí a mají se dle Stanislava obnovit v létě letošního roku. Na jeřáby tyčící se nad téměř hotovými budovami 5 a 6. bloku je smutný pohled, stejně tak jako na rozestavěné chladící věže, z jejichž podstavců trčí rezavé ocelové pruty. Chceme po Stanislavovi pár minut na focení a natočení záběrů, jinak by sednul do dodávky a zase pelášil směr elektrárna. Nechá nás točit jak dlouho chceme, a tak máme čas měřit i radiaci, která se šplhá nad 1 uSV/hod. což je asi 5x nad normální hodnotou. Nic, co by člověka ohrožovalo, nicméně taková úroveň pro stálé osídlení již není.

Černobylská elektrárna se sarkofágem
Nasedáme a za chvilku již parkujeme před administrativní budovou černobylské jaderné elektrárny. Aut tu moc není, jsme jediní. Bereme si s sebou nejnutnější věci a míříme dovnitř budovy, kde se nás ujímá další tajemný člověk, který umí jen ukrajinsky a rusky a provádí nás dovnitř, kde se máme setkat s p. Iljičovem. Vstup do budovy je přísně střežený, prochází se rámem na detekci kovů a ostraha je ještě přísnější než na letišti. Otevíráme batohy a jakmile voják spatří v mojí tašce stříbrnou plechovku (s Red Bullem), o krok ustupuje a ostatní musí stranou. Asi si myslí, že mám trhavinu, jak Štěpánka komentuje, zajímavější by byl místo Red Bullu Semtex. Stanislav se snaží vysvětlit, že se jedná o nápoj, ještě si dělá srandu, že tenhle je Sugar free, nicméně voják volá svého nadřízeného, který nás nakonec až po pěti minutách pouští dál. Procházíme dlouhými bílými chodbami. Ve společenské místnosti, kde se nacházejí i modely celé elektrárny a detailní modely budovy reaktoru a spousta fotodokumentace, nás čeká milý pan Iljičov a dáváme se do řeči. Probíráme témata jako rozpadající se Sarkofág, ekonomické otázky údržby a nové výstavby, mezinárodní financování, ptáme se na ekoturismus a vztah Ukrajinců k jaderné energetice. Celý rozhovor trvá asi půl druhé hodiny a detailně o něm napíšeme ve zvláštním článku. Pan Iljičov má radost a věnuje se nám nad rámec svých povinností, upřímně zodpovídá i ožehavé otázky a nakonec nás zve na oběd do místní kantýny. Před vstupem musíme projít detekčním rámem, což se některým z nás nedaří a začíná se tvořit fronta. Ne že bychom byli radioaktivní! Nevíme, kam přesně se musí přiložit ruce a kde se jak opřít, takže se musí z přístroje slézt a zase do něj znovu nastoupit. Oběd je vcelku dobrý, ještě probíráme některá témata a pak se loučíme. Čeká na nás už netrpělivý Stanislav, takže ihned nasedáme do aut a jedeme kolem elektrárny k Sarkofágu. Na malém náměstíčku s památníkem na dvacetileté výročí katastrofy stojí dvoupatrová budova s půl metru silnými zdmi, ve které je tiskové středisko plné materiálů, obrovského detailního modelu havarovaného sarkofágu a veliké okno, ze kterého je vidět celý sarkofág. Stanislav nám dává obrovské množství informací, které už nejsme schopni vstřebávat, pouští nám film, poskytuje brožury a knihy, které nás zajímají a pak nám ještě venku nechá trochu času na fotografie a video sarkofágu. Nasedáme a přemisťujeme se úzkou asfaltkou k Pripjati.

Náměstí v městě duchů Pripjati
Město je tajemně skryto za kopcem, takže vidíme jen charakteristické pripjaťské lampy a první budovy spatřujeme až po přejezdu mostu nad tratí. Zastavujeme u brány a po kontrole dokumentů vjedeme do města duchů... Všude kolem nás je spousta keřů a vysokých stromů, paneláky jsou většinou zarostlé a není je moc vidět. Projíždíme po kdysi hlavní třídě, dnes rozmlácené cestě plné hlubokých děr, kde se nedá jet více než dvacet. Dojíždíme na bývalé náměstí, kde je stromů a keřů o něco méně a otevírá se nám celé apokalyptické panorama. Vpravo před námi stojí vysoký hotel Polesí, okna jsou vymlácené, neonový nápis zrezlý. Přímo před námi na náměstí stojí kulturní dům Energetik, bez oken, bez prosklené stěny, bez mramorových schodů, které do něj vedly. Uvnitř je děsný nepořádek. Na zemi je směs skla, kamení a různých předmětů, ze zábradlí zbyly jen železné tyčky. V hlavní místnosti je pod změtí nepořádku vidět staré zpuchřelé parkety. Uprostřed sálu stojí dva rámy bývalých fotbalových branek. Dvůr kulturního domu je zarostlý a rozmlácený. Nikde nic nezůstalo. Stanislav nás straší, ať nelezeme do skladu materiálu, že tam mají doupě vlci. Po jeho poznámkách typu, že všechny paneláky jsou hlídané alarmem se i na takto děsivě vypadajícím místě usmíváme. Vycházíme ven zpátky na náměstí a Honza měří radioaktivitu vody v bývalé fontáně. Naměřil 15 uSv, což je stejně jako předtím před sarkofágem. Přímo na náměstí se pohybuje radiace mezi 1 - 3 uSv/hod. Nevadí, jestli se tu zdržíme hodinu nebo dvě, nebo celý den. Trvale se tu ale v žádném případě žít nedá. Díváme se vlevo do dálky skrz keře na zbytky restaurace. Poznali jsme jí jen díky velkému rezavějícímu nápisu na střeše. Chvíli se snažíme přemluvit Stanislava, abychom vylezli na střechu jednoho z šestnáctipatrových paneláků poblíž náměstí. Podle programu jsme už ale měli být venku z města, takže se vydáváme na zpáteční cestu. Zase jedeme tou rozbitou cestou, dříve výstavním bulvárem města, kde mělo žít osmdesát tisíc lidí. Před bránou zastavujeme a jdeme si prohlédnout ulici Lenina.

Pripjaťský prospekt Lenina
Stanislavovi se moc nechce, protože tam je asi pětimetrový vyhrabaný pás přes cestu a tvrdí, že vyhrabaná hlína by mohla být radioaktivní. Je to logická úvaha, ale po proměření zjišťujeme, že ve skutečnosti radioaktivní není. Ulice Lenina je čerstvě prosekaná, stromy a keře podél jsou vykácené. Vcházíme do jednoho z domů a posléze se odvažujeme i do jednoho z bytů. Jdeme na návštěvu, bez pozvání. Měříme radioaktivitu, neboť jsme slyšeli, že tyto domy, nejblíž elektrárně byly nejvíce zamořeny, hlavně v těch místnostech tím směrem. Naměřili jsme v nich nejnižší radiaci v Pripjati vůbec, 0,15 uSv/hod. což je dokonce pod normálem. Budova okolní radiaci stíní. Procházím jednu místnost, podle nalepených fotografií krasobruslařů, sportovců a hereček to kdysi býval dětský pokoj. Cítím se tu jako nezvaný host, a připadám si divně. Vracím se zpátky na denní světlo na ulici Lenina. Tenhle moment byl asi nejsilnější z celé Pripjati. Začínám přemýšlet o lidech, kteří museli ze dne na den opustit svoje domovy, nechat v nich vše, co měli rádi. Myslím, že nemám právo jim narušovat toto, byť zapomenuté, soukromí. Vracíme se kolem dětské klouzačky a mateřské školky zpět k autům. Projíždíme bránou a Stanislav nás naviguje zpět k elektrárně. Krátce zastavujeme na mostě přes trať, odkud je nad rezavými kolejemi vidět téměř celá elektrárna.

Nejvyšší radiace
Na křižovatce u elektrárny nás Stanislav naviguje doprava, jak záhy zjistíme, do rudého lesa. Po chvíli začne pípat upozornění na našem geigeru, že radiace přesáhla hodnotu 5 uSv/hod. Během několika vteřin se zdvojnásobí, a za chvíli zčtyřnásobí. Když to překvapeně říkám nahlas, Stanislav říká, ať auto otočím, že pojedeme jinudy. Otáčíme u znaku elektrárny ČAES a geiger po chvíli ukazuje téměř 30 uSv/hod. což je hodnota, kterou jsme si předem stanovili za maximální hodnotu místa, kam ještě půjdeme. Na tomto místě by se mohl člověk bez rizika zdržovat asi třicet hodin ročně. Vrátili jsme se k elektrárně jinou cestou, která vedla skrz transformátorové pole, všude kolem nás byly samé stožáry vysokého napětí a dráty. I tady byla radiace kolem 5 uSv/hod. Přesto jsme zde viděli chodit pěšky lidi. Cestou nás Stanislav upozornil na sytě modrou novou budovu, která slouží jako zázemí pro pracovníky v elektrárně. Mohou se tam převléknout a umýt. Se Stanislavem jsme se rozloučili před administrativní budovou a čekala nás už jen cesta zpět na KPP Dityatki. Ještě jsme se zeptali, zda se můžeme někde chvíli zdržet, prý bez problémů. V programu nám přepsal čas výjezdu, abychom všechno bez problémů stihli.

Přístav v Černobylu
Cestou zpátky jsme se zastavili ještě u vodních kanálů před elektrárnou a v jedné opuštěné budově, změřili radiaci a pak a podle satelitní mapy jsme dojeli k přístavu v Černobylu, kde se nám naskytl další apokalyptický pohled. V zátoce tam reziví několik obřích lodí, nakloněných, napůl potopených, částečně opřených o břeh. Rezavá torza lodí v kontrastu s příjezdovou cestou k přístavu vyzdobenou symboly kotev byly druhým nejsilnějším momentem dnešního dne... V Černobylu bylo poměrně živo. Po ulici chodí lidé, jezdí auta i motorky. Ve městě je obchod i fungující autobusové nádraží. Měřili jsme radiaci na hlavní křižovatce, u staré dřevěné chalupy a byla na normálních hodnotách. Zdá se, že město je dekontaminované a je možné v něm žít. V oknech většiny bytovek byly záclony. Na cestě k odbočce na Rossochu jsme ještě prošli zříceniny kolchozu.

Naše zadržení na pohřebišti techniky v Rossoše.
Rozhodli jsme se udělat odbočku z hlavní silnice k asi 15km vzdálené vesnici Rossocha na okraji zóny, kde se skladují stovky starých, z části radioaktivních náklaďáků a vrtulníků, které zasahovaly v prvních dnech po havárii. Dříve široká dvouproudá cesta je z každé strany zarostlá tak, že se dá jet pouze prostředkem. V Rossoše nás vyrušili hlídači, kteří se nám vydali naproti, takže jsme se moc dlouho nezdrželi a vydali se hned na zpáteční cestu. Vzhledem k tomu, že jsme neměli v povolení návštěvu tohoto místa, nechtěli jsme zbytečně nikoho provokovat. Prozkoumali jsme ještě cestou jednu osamocenou chalupu, když v tom nám zatarasil cestu vojenský džíp a vojáci chtěli vidět naše povolení. Vzhledem k tomu, že tam Rosocha nebyla, museli jsme jet s nimi na opačnou stranu zpět na KPP St. Sokoli, kde se měla situace vyřešit. Dojeli jsme tam, čekali, ale dlouho se nikdo k ničemu neměl. Přivítal nás tam hlídač, který si mě pamatoval z podzimu, kdy jsem se s ním bavil. Párkrát jim zazvonil telefon, ozvala se vysílačka, jak řešili naši nezvanou návštěvu. Za chvíli přijelo celé auto policajtů, ale jak jsme zjistili, bohužel ne kvůli nám, ale kvůli jednomu individuu, které se klátivým krokem přišouralo odněkud ze zóny... Sledovali jsme, jak se objevil na dohled a jeden z vojáků na něj zakřičel, co tam dělá a ať přijde blíž. Chtěli po něm doklady, ale žádné neměl. Říká se, že v zóně žijí desperáti, kteří se předtím něčím provinili a v zóně se schovávají před spravedlností. Mám dojem, že jednoho takového bizardního bezdomovce jsme právě viděli. Po tom, co dostal od vojáků cigaretu, se snažil odejít, ale zadrželi ho. Ti vojáci, co potom přijeli, ho vzali do budovy k výslechu a po schodech nahoru ho doslova museli vynést, jak se motal ze strany na stranu. Čekali jsme další půl hodinu. Začalo se pomalu stmívat a my stále nevěděli, co s námi bude. Už jsme si začali myslet, že za tmy nás nikam nepustí, protože nám řekli, že po osmé večer se nesmí vycházet. Dali jsme zprávu české ambasádě v Kyjevě, kde jsme a co se děje. Konzulka se sice divila, kdo jí to volá v pátek večer, zadržený v černobylské zóně, ale zachovala chladnou hlavu a alespoň morálně nás podpořila :)

Policejní stanice v Černobylu
To, že jsme někam volali vojáky popohnalo a sdělili nám, že nás eskortují zpět do Černobylu (asi 30 km!) na místní policii a ti že to s námi vyřeší. V každém autě jel s námi jeden voják, a ten náš byl dost pod vlivem vodky. Páteční večer se začal rozjíždět a tím se situace zdála hned růžovější. Vodka řeší problémy. Za naprosté tmy jsme projížděli lesy zóny zpět na hlavní cestu a pak ještě do Černobylu. Za městem je policejní stanice, kde nás převzali policajti a jejich šéf (evidentně jsme ho vyrušili z páteční zábavy, neboť byl džínách) nám zkontroloval pasy a chtěl po nás vymazat fotky z Rossochy. Pak nás pozval dovnitř policejní budovy, kde to šíleně smrdělo toluenem. Tak šíleně, že si toho všiml i rukgavadítel (velitel) a smál se, že tam prováděli remont (rekonstrukci). Ostatní policajti byli toho sajrajtu evidentně nadýchaní, protože se všichni tvářili vesele. Padaly i hlášky o vodce. Naše skupinka byla ale asi největší místní páteční atrakcí, protože se seběhla celá stanice a všichni na nás civěli. Velitel nám naznačil, že jsme jako na Rossochu zabloudili, ptal se kolik jsme za cestu do zóny zaplatili (asi aby nám mohl vyměřit patřičnou pokutu) a hrozně ho překvapilo, že jsme měli povolení zdarma. Pak sklouzla debata na téma Česká republika, tak jsme chvíli vyprávěli, jak se žije u nás a pak se srdečně rozloučili, dokonce si i popřáli nashledanou a vydali se zpět na KPP Dityatki. Původně s námi velitel chtěl poslat doprovod (když jsme zabloudili), ale nikdo s námi nechtěl celou cestu jet, neboť by se nedostal zpátky. Tak s námi jeli jen jako s taxi na okraj Černobylu (resp. k baru), kde vystoupili a ukázali nám rukou směr, kterým jsme měli jet :) a nikam neodbočovat.

Cesta zpátky a noční výměna kola v zóně
Jeli jsme zase tou temnou zónou, když v tom se ozvala rána jak z děla, celé auto se otřáslo. Vletěli jsme do díry, která ale nebyla vůbec vidět. Podle síly nárazu musela být dost hluboká. Za chvíli jsme slyšeli šustot prázdné pravé zadní pneumatiky a museli jsme uprostřed noci a uprostřed cesty zastavit. Vletěli jsme do vyfrézované díry a ohnuli ráfek, takže pneumatika utekla. Kluci zastavili za náma a svítili nám, rychle jsme vyházeli celý kufr, vyndali rezervu a vyměnili ji. Za deset let ježdění jsem nemusel měnit kolo u auta, a poprvně se mi to stane zrovna v noci a v Černobylu. Tomu se říká štěstí :) Dojeli jsme na KPP Dityatki a vojáci o nás věděli od policajtů. Chvíli se sice vyptávali co jsme dělali v Rossoše a že už je pozdě a mají zavřeno, pak nás zkontrolovali, prošli jsme a odjeli zpět do normálního světa... V Kyjevě jsme byli asi za hodinu a půl a po návratu do hotelu Mir jsme si v místním baru dali zasloužený drink.

Den 5 a 6 - návrat do Čech
Dneska jsme spali tak dlouho, jak se nám chtělo. Asi v deset jsme si sbalili věci a odhlásili se z hotelu. Ještě jsme autobusem a metrem zajeli k muzeu Černobylu, ale měli bohužel zavřeno (což jsme tak trochu tušili), neboť se slavil den žen. Všude po městě se prodávaly kytice růží a nebyla žena, která by šla bez květiny. Cestou zpět jsme nakoupili suvenýry, sušené mořské ryby, vodku, čokoládu a sušené salámy. V půl třetí jsme už odjížděli z Kyjeva nejkratší cestou do Čech, směrem na Korosten a Kovel. Cesta vede z větší části po rekonstruované široké silnici, takže to docela rychle ubíhá. Pršelo a ani nám nebylo líto, že nemůžeme zastavit a kochat se přírodou. Se setměním jsme vyfotili pravou ukrajinskou tmu, neboť nikde nebylo žádné světlo a nejbližší vesnice na obě strany deset kilometrů. Dojeli jsme na hranici v Jahodíně a ztvrdli tam hodinu a půl. Odbavení šlo pomalu, některá auta dokonce prohledávali do posledního šroubku. Honza se bavil proměřováním okolních stojících aut svým Intenzimetrem. Nás naštěstí pustili bez větších průtahů, a tak jsme mohli jet dál. Před městem Radom jsme se rozloučili s druhou posádkou, neboť cesta do Ostravy vedla na jih. My pokračovali přes noc přes téměř celé Polsko na Wroclaw a pak přes Náchod a Hradec do Prahy. Přijeli jsme po dvaceti hodinách téměř nepřetržité jízdy, v půl jedenácté dopoledne do Prahy.

________________________________

Statistika cesty:

tankování paliva

vzdálenosti

________________________________

Radiace během cesty:

Díky možnosti uchovávání týdenní kumulativní ekvivalentní dávky v paměti G-M měřiče GammaScout, bylo možné aproximovat, jakou dávku "navíc" jsme obdrželi během naší návštěvy zóny a dopočítat průměrnou úroveň radiace během celé návštěvy v zóně:

Dlouhodobý průměr dávkového ekvivalentu uvnitř budovy na Praze 3 je 0,116 μSv/hod. (měřeno po dobu 7 týdnů od půlky ledna 2008). Výkyvy týdenních průměrů během sedmi týdenních měření od této hodnoty jsou max. +0,001 -0,002 μSv/hod.
Týdenní průměr během návštěvy zóny bývalé jaderné elektrárny Černobyl byl naměřen 0,142 μSv/hod.
Dávkový ekvivalent, který jsme dostali navíc, oproti běžnému pozadí v Praze se dá spočítat vzorcem:
x = 0,142 ∙ 168 - 0,116 ∙ 168
kde 168 je počet hodin v jednom týdnu
x = 4,368 μSv (během týdne)
Limit dle Vyhlášky SÚJB o radiační ochraně 307/2002 Sb., §19 - Obecné limity je 1 mSv (během roku).
Díky našemu pobytu v zóně jsme obdrželi dávkový ekvivalent rovný 0,4368 % tohoto ročního limitu pro civilní obyvatelstvo.
Jinými slovy, takovouto cestu bychom mohli podniknout 229 krát ročně, než bychom si vyčerpali svůj roční obecný limit (při abstrakci od dalších vnějších ozáření např. z rentgenového vyšetření).
Ještě jinými slovy, obdrželi jsme navíc dávku 4,58 krát menší, než při běžném rentgenu zubů nebo plic* (*zdroj: RENTGEN bulletin, září 2001).
Úplně jinými slovy pro představu, ekvivalentní dávku, kterou jsme dostali "navíc", běžně dostaneme z přirozeného radiačního pozadí každého jeden a půl dne.

Průměrný dávkový ekvivalent, kterému jsme byli vystaveni během našeho desetihodinového pobytu v zóně se dá spočítat vzorcem:
0,116 ∙ ( 168 - h ) + h ∙ x = 0,142 ∙ 168
kde x je hledaný průměrný dávkový ekvivalent během desetihodinového pobytu v zóně,
168 je počet hodin v týdnu,
h je počet hodin strávených v zóně. ( h = 10, v zóně jsme pobývali od cca 10h dopoledne do cca 8h večer).
x = 0,5528 μSv/hod.
Průměrný dávkový ekvivalent během našeho desetihodinového pobytu v zóně byl asi 0,55 mikrosievertů za hodinu.

Graf získaný z kumulativních měření G-M počítače GammaScout

________________________________

Exkluzivní rozhovor s ředitelem mezinárodního oddělení Černobylské jaderné elektrárny, panem Anatolijem Iljičovem:

Během návštěvy v ChNPP jsme měli možnost téměř dvě hodiny hovořit s ředitelem mezinárodního oddělení Černobylské jaderné elektrárny, panem Anatolijem Iljičovem. Témata se týkala především současného stavu elektrárny, nejožehavějších problémů, budoucnosti elektrárny a ekonomických aspektů současného provozu.

/neupraveno/

Jak jste se dostal k práci v černobylské jaderné elektrárně?
K práci v černobylské jaderné elektárně (ChNPP) jsem byl přizván jako výpočetní technik před dvaceti lety a ve své práci jsem byl zodpovědný za různá kontrolní zařízení elektrárny.
Před událostí lidé pracující pro elektrárnu žili v městě Pripjať a nikdo netušil, že ten den drasticky změní osudy mnoha lidí. Já osobně jsem v té době ještě nepracoval pro ChNPP, ale přes to, co se stalo jsem se stejně jako mnoho mých kolegů rozhodl pro ChNPP pracovat. Jistě víte, že to byla závažná událost, velká technická katastrofa, díky které byl těžce kontaminován prostor radionuklidy. Bylo rozhodnuto, že se vytvoří takzvaná Zóna vyloučení, kruh kolem havarovaného reaktoru s průměrem třiceti kilometrů. A z této zóny byly tehdy všichni evakuováni, ale dnes se někteří z nich začínají vracet. Většinou staří lidé a samozřejmě ne do bezprostředního okolí elektrárny.
Reaktor v černobylské elektrárně byl specifickým, tzv. lehkovodním grafitovým reaktorem, který dokázal produkovat obrovské množství energie. Po havárii byl velký tlak společnosti na odstavení tohoto typu reaktoru, protože obyvatelstvo nejen na Ukrajině ale celosvětová společnost považovali tento reaktor v ChNPP jako zdroj jaderného nebezpečí. Ostatní reaktory v ChNPP byly považovány za nebezpečné také, ovšem my jsme s nimi nemohli souhlasit. Zkuste nejdřív pochopit mojí pozici. Jsem zaměstnancem ChNPP a myslím si, že vše, co jsme v elektrárně dělali bylo dostatečné pro její provoz po další léta. Politické rozhodnutí však bylo odstavit černobylskou jadernou elektrárnu. A to se také stalo 15. prosince roku 2000. Byl to pro nás černý den, protože poslední blok, třetí blok, byl odstaven. Byl to pro mnoho z nás šok, protože jsme pochopili, že zde pro nás již nebude práce. Po dvou letech se začalo zdát, že práce pro nás bude stále více než dost, neboť život jaderného zařízení má několik fází. Projektovou etapu, poté provozní etapu a etapu vyřazování. A právě nyní pracujeme pro účely etapy vyřazení. Ovšem není to obyčejné vyřazování, neboť Sarkofág potřebuje obnovit a existuje speciální projekt na výstavbu nového Sarkofágu čtvrtého bloku.
Vysvětlím vám něco, velice obecně, abyste rozuměli. K vyrábění elektrické energie je třeba velkého množství vody. Zvláště při použití této technologie. Voda prochází reaktorem a je třeba ji čistit. Dá se tak činit různými druhy chemikálií. Během několika let provozu se tak nahromadilo velké množství tzv. tekutého jaderného odpadu. Ukládáme je zde ve speciálních cisternách. Dále to bylo nahromadění pevného radioaktivního odpadu, především z období likvidace následků havárie. Likvidace následků byla obrovská práce a během této činnosti se také nahromadilo obrovské množství tohoto odpadu, který byl ukládán ve speciálních skladech. Po zastavení bloků jaderné elektrárny jsme z museli odklidit jaderné palivo, je na to zde speciální tzv. mokré skladiště. Veškeré palivo se uskladňuje pod vodou. Je však zřejmé, že pod vodou nemůžeme palivo skladovat po dlouhou dobu, neboť jsou v něm obsaženy kovy. I přesto že jsou to velmi kvalitní kovy, je třeba je vyzvednout během dvaceti let, neboť kovy jsou narušovány korozí. Pro tyto účely bylo navrženo speciální skladiště, tzv. skladiště suchého typu. Bude uskladňovat dva typy odpadů, vyhořelé palivo a pevný radioaktivní odpad. Poté, co vyložíme palivo ze všech našich bloků, začneme s vyřazováním samotných bloků. Zaprvé je třeba vyklidit veškeré technické zařízení, které není kontaminované a odvézt ho pryč. Potom budeme odstraňovat lehce kontaminované zařízení. Co dělat s tímto typem zařízení. Máme dvě možnosti. Můžeme jej určitým způsobem dekontaminovat nebo jej můžeme někde uložit. Obvykle bývá velký podíl tohoto mírně kontaminovaného odpadu. Následně začneme odstraňovat středně a vysoce kontaminované zařízení. To jsou především vysoce kontaminované palivové kanály. V příštích letech bude pravděpodobně vyvinuta speciální procedura, protože nyní jsme schopni pouze vyřadit některé vybavení a zachovat stabilní podmínky. Musíme zabezpečit zachování stabilních podmínek v dlouhém časovém období, aby se mohly radionuklidy rozpadnout.
Kromě toho je zde mnoho rutinní práce. Musíme zachovávat veškeré vybavení v provozuschopném stavu, musíme podporovat zachování Sarkofágu v bezpečném stavu, a nyní několik slov o Sarkofágu. Pracoval jsem na sarkofágu jako výpočetní technik, pak jsem byl přizván na práci přímo v bloku, ale prvních několik let jsem pracoval na Sarkofágu. Toto je havarovaný blok číslo čtyři, na kterém je několik druhů výzev. Mezinárodní společenství začalo s tzv. plánem pro implementaci sarkofágu (Shelter Implementation Plan - SIP). Je to speciální mezinárodní projekt, neboť rozpočet tohoto projektu je 1 bilion a pro Ukrajinu je nemožné tuto výzvu zvládnout pouze vlastními silami. Výsledkem aktivit mezinárodního společenství byl návrh tzv. Sarkofágu č. 2, nebo také nazývaném Nová bezpečnostní bariéra (New Safety Confinement), za účelem vytvořit nové zařízení kolem zbytků bloku číslo 4. Dodatečně vytvořili tzv. vyztuženou konstrukci (Inforced Building Construction), aby bylo zabráněnou zřícení původního Sarkofágu během několika let. Během doby, kdy se bude stavět nový sarkofág.
Uvnitř současného sarkofágu jsou pouze ruiny. Vůbec žádné palivo tam není. Je tam velmi málo tzv. čerstvého, neaktivního paliva. Víte, radioaktivita je komplikovaná fyzikální záležitost. Reakce začíná až po několika hodinách, kdy je palivo v aktivním jádru reaktoru. Jen poté začne palivo být aktivní. Je to jako byste dali dřevo do ohně, také potřebuje čas, než začne hořet. A stejné je to s jaderným palivem. Nezačne být vysoce radioaktivní ihned. Takového čerstvého paliva bylo před katastrofou velice málo v porovnání s částečně vyhořelým palivem, kterého zde bylo více než 1500 jednotek. A velice málo pouze kolem dvaceti jednotek čerstvého paliva bylo ve speciálních nádržích. Vůbec není pravda, že by v současnosti bylo pod sarkofágem palivo. To co vidíte, jsou pouze ruiny pod sarkofágem, nikoliv jaderné palivo.

Co se stalo s palivem, které bylo v ostatních reaktorech? Je tam stále, nebo je již odstraněno?
Jak jsem vám již říkal, blok číslo 3 znám velice dobře, neboť jsem v něm pracoval. Tento blok měl 1661 palivových kompletů. Nyní je již téměř všechno palivo odstraněno a zbývá tam pouze kolem 200 jednotek vyhořelého paliva. Vyprázdnili jsme blok č. 2 a blok č. 1. Ale jak jsem vám již říkal, pro skladování vyhořelého paliva existuje speciální tzv. mokré skladiště. Avšak kapacita těchto nádrží není příliš velká. Ovšem stačila by, v případě nepřetržitého provozu a kdybychom měli možnost ještě před rozpadem sovětského bloku odvézt vyhořelé palivo do Ruska k přepracování. Právě teď je nádrž pravděpodobně již plná. Část paliva je skladována přímo vedle reaktoru, v tzv. chladicích nádržích. Právě nyní je méně než 200 vyhořelých palivových článků v reaktoru číslo 3. Nějaké palivo je skladování v nádržích, reaktor č. 2 je prázdný a nějaké palivo je v jeho nádržích a stejná situace je u reaktoru č. 1.

Kam bude poté vyhořelé palivo vyvezeno, do Ruska?
Ne, tam nejspíše ne, neboť je to velice drahé. Je to pro nás absolutně nemožné. Především to stojí velké množství peněz. Ostatní jaderné elektrárny na Ukrajině, jsou čtyři, produkují elektřinu. Prodávají elektřinu a mají zisk. Mají peníze na to, aby mohli vyhořelé palivo posílat do Ruska. Například v jaderné elektrárně Zaporožije pro tyto účely postavili suchý sklad jaderného odpadu, ovšem nestalo se tak v Černobylu. To je důvod, proč jsme my začali budovat nový typ skladiště. Je to suché skladiště s životností 100 let s vysokou bezpečností.

Jak jsem vám říkal, je pro výrobu energie zapotřebí velkého množství vody. Takže jsme nashromáždili velké množství různých radioaktivních chemikálií v tekutém stavu. Museli jsme je umístit do speciálních cisteren. Je třeba velkého množství prostředků k vystavění tzv. zpracujícího závodu na tekutý odpad. Jeho vstupem bude tekutý odpad a výstupem budou sudy s pevnou cementovou hmotou. Toto je běžnou mezinárodní praxí, jak skladovat tekutý radioaktivní odpad, protože tekutiny, jak víte, prosakují skrz. Právě nyní stavíme také závod na zpracování pevného radioaktivního odpadu, který činností elektrárny také vzniká. Například pro zpracování kontaminovaných rukavic, oblečení, částí nástrojů, vybavení budov. Jsou dvě možnosti, jak tento druh odpadu zpracovávat, zaprvé je možné jej lisovat, nebo jej spalovat. Ovšem spalovat pouze pokud je to možné, neboť musíme zabránit uvolňování radioaktivních plynů. Je na to zapotřebí velice složité vybavení.

Právě nyní začínáme s vyřazováním bloků jaderné elektrárny. Jak probíhá takové vyřazení. Musíme plánovat naše náklady, musíme naplánovat jaké technologie budeme využívat a to není vůbec lehké. Situaci komplikuje to, že musíme plánovat na mnoho let dopředu. Musíme plánovat velice pozorně, co bude za dvacet let, za třicet let. A teprve za padesát let začneme demontovat a rozebírat reaktor č. 1, č. 2 a č. 3. Je to pro nás obrovská výzva. Naše generace to vůbec nedokončí.

Je nějaké jaderné palivo v blocích 5 a 6?
Není a ani nikdy nebylo, protože spuštění těchto bloků bylo plánováno na rok 1987, ovšem nehoda v roce 1986 zruinovala všechny plány.

Vysvětlování činnosti elektrárny na modelu.
Toto je tzv. víko reaktoru. A to modré zde je, jak jsem vám říkal, chladící nádrž, především pro čerstvé palivo. Specifikum tohoto druhu reaktoru je, že můžeme vyměňovat palivo za provozu. Nemusíme odstavovat reaktor. Například jiné typy reaktorů, tzv. VVER, se musí nejdříve odstavit, pak vyložit staré palivo, založit nové palivo, avšak v tomto typu reaktoru se to děje za provozu. Toto je tzv. zařízení pro výměnu paliva, skvělé zařízení, které to umožňuje dělat. Tento typ reaktoru byl vybrán, jako nejefektivnější reaktor pro výrobu energie. Z dnešního pohledu však není bezpečnost těchto typů reaktorů dobrá. Bereme ohled na to, že i dnes může být mnoho těchto druhů reaktorů provozu, i přesto že jejichž bezpečnost není dobrá. Například v leningradské jaderné elektrárně je použit stejný typ reaktoru, také ve smolenské jaderné elektrárně, atd. Toto je tzv. hala s turbogenerátory. Toto je palivo a toto jsou regulační tyče. Samozřejmě nyní je nemožné se dívat přímo na palivo, neboť vyhořelé palivo je vysoce radioaktivní. Úroveň radiace je velice velice vysoká a myslím že se pohybuje kolem 1000 Rentgenů za hodinu. Je to nebezpečné pro člověka.
Přijali jsme tzv. třírentgenovou koncepci. Podle ní, každý pracovník smí být vystaven za rok maximální dávce tří rentgenů. Od pěti do deseti rentgenů začíná nemoc a při dávce padesáti rentgenů nikdo nepřežije, alespoň podle zkušeností z Černobylu. A dávka sto rentgenů je dostatečná pro smrt.
Takže hala s turbogenerátory. Pro každý blok jsou dvě turbíny o výkonu 1000 MW. Vidíte, je to velké množství energie a jedno vypnutí 15. prosince 2000 změnilo černobylskou jadernou elektrárnu z výrobce elektřiny na jejího spotřebitele. Ovšemže ne v takovém množství, každopádně stojí to mnoho peněz.

Kolik lidí zde pracuje v dnešní době a kolik zde pracovalo před havárií?
To je vážná otázka, děkuji za ni. Když jsem sem před dvaceti lety přišel, byly v provozu tři bloky a další lidé pracovali na Sarkofágu. Personálu zde bylo celkem 4200 lidí. Vím to přesně, protože během mojí kariéry jsem mj. zpracovával mzdy pro personál. To bylo v roce 1988. Právě nyní máme personál v počtu 3600 pracovníků. Víte, zkuste pochopit nynější situaci. Já znám vybavení, které zde je. Jsem mnohem starší než vy a nevím jak zde dlouho budu ještě pracovat. Pravděpodobně tři roky, pět let. Ne více. Přijdou noví lidé. Neuvidí, jak toto zařízení pracuje. Mnoho věcí se mohou naučit z knih, ale reálná zkušenost je reálná zkušenost. Takže se snažíme zachovat zde personál jak dlouho je to jen možné, abychom mohli předat vědomosti a zkušenosti další generaci specialistů, která přijde po nás. Pravděpodobně číslo 3600 se zdá nadměrné. Ale pouze na první pohled. Je zde mnoho práce s plánováním, plněním plánů atd. A samozřejmě musíme pochopit, že tento druh prostoru je kontaminován. Mnoho prostředků také spotřebujeme na tzv. radiační ochranu. Abychom mohli kontrolovat úrovně radiace, atd. V porovnání se závodem, kde se nestala havárie, musíme samozřejmě zaměstnávat větší počet zaměstnanců v radiační ochraně.

Rád bych se zeptal na ekonomické aspekty vyřazování jaderné elektrárny a rád bych znal přibližné hodnoty mezinárodních fondů a které země či organizace do nich přispívají?
Existují různé zdroje financování vyřazování z provozu. Prvním zdrojem je státní rozpočet Ukrajiny. Utratíme přibližně 50 milionů USD ročně. Pak je zde rozpočet našich sponzorů. Máme dva velké sponzory, fond SIP, ze kterého jsme čerpali více než 200 milionů USD. Dalších 400 milionů USD plánujeme investovat do nového Sarkofágu. Pro tento účel existuje speciální schéma přispěvatelů, ve kterém jsou tzv. dárcovské země. Tyto země investují peníze do fondu SIP. Velkým dárcem jsou Spojené státy americké, jejich příspěvek je větší než 100 milionů USD. Přesnou strukturu příspěvků dárci neradi zveřejňují, ale podrobnější čísla má EBRD (Evropská banka pro obnovu a rozvoj). Všechno začalo, když skupina států G7 nabídla Ukrajině pomoc v boji s černobylským problémem. To bylo kolem roku 1995 v rámci lisabonské iniciativy a později se tato pomoc přeměnila v SIP. Velké země jako Kanada, Spojené státy, o který jsem se již zmiňoval, Velká Británie, Francie, Německo investují velký podíl peněz do tohoto fondu. Španělsko a Itálie přispívají méně penězi. Rusko v nynější době investuje pravděpodobně kolem 1 milionu USD. Nevím přesně o České republice, takže mě v tomto musíte pochopit (pozn. Česká republika sama nepřispěla žádnou částkou do fondu SIP, narozdíl např. od Slovenska a Polska, přispěla pouze v rámci celkové investice z rozpočtu EU). Slyšel jsem mnohokrát od mnoha lidí, že ne velké země, ale malé země jako Česká republika se nezajímají o účast na velkých projektech, protože jejich příspěvek nebude tak velký jako příspěvek velkých států jako např. USA. Takže dopad jejich příspěvku nebude tak hodnotný v porovnání s ostatními.
EBRD poskytuje dva druhy podpory. Jak jsem již říkal, SIP projekt a program pro zvyšování jaderné bezpečnosti INS (Improving Nuclear Safety). Řekl jsem vám prakticky všechno o SIP. Co se týče INS, existuje v jejím rámci účet NSA (Nuclear Safety Account) se stejným schématem dárcovských zemí. Tento program je zde zodpovědný za dva druhy zařízení. Prvním z nich je úložiště vyhořelého paliva a pevného radioaktivního odpadu (ISF-2) a druhým zařízením je plánované zařízení na zpracování tekutého radioaktivního odpadu, o kterém jsme již mluvili. S odpadem se nakládá tak, že nejdříve se do bubnů umístí cement a poté se z tekutého odpadu stane po vyschnutí pevná látka. Tyto plné bubny pak mohou být odeslány mimo elektrárnu. Pro shrnutí, EBRD financuje nový Sarkofág, zařízení na zpracování tekutého radioaktivního odpadu a sklad pevného radioaktivního odpadu (ISF-2).

USA realizují stavbu skladu pevného radioaktivního odpadu a Francie realizuje nový Sarkofág.
Ano, to je pravda. ISF-2 realizuje firma Holtec a nový Sarkofág konsorcium Novarka.

Existují aktivity podporující rozvoj okolního regionu? Existují např. plány na využití této lokality pro ekoturistiku?
Samozřejmě to všechno závisí na prostředcích od sponzorů. Vidíte, zrovna teď není moc dobré počasí, ale když přijedete například později v létě, je zde nádherně. Je tu mnoho příležitostí pro tyto aktivity. Samozřejmě ekoturistiku nelze provozovat v okolí černobylské jaderné elektrárny a kolem města Pripjať. Samozřejmě jsou k tomu potřeba peníze, ovšem nejdříve je třeba zpracovat podnikatelský záměr, a ještě předtím je třeba porozumět ukrajinskému právu. To je mé doporučení. Pokud by někdo chtěl investovat do zdejší ekoturistiky, musí se seznámit z našimi národními požadavky, s naším právem. To je nezbytné, a poté mohou být poskytnuty všechny technické detaily. Musím říci, že situace zde se prudce změnila, samozřejmě je zde mnoho kontaminovaných oblastí v černobylské zóně, ale je zde mnoho příležitostí k vytvoření ekoturistiky. Víte, existuje nejméně jedna organizace v Kyjevě, která má takové plány.

Myslíte si vy osobně, že to něčemu pomůže, pokud sem například přijdou turisté?
Obecně řečeno, bude to prospěšné. Ale nejdříve je třeba porozumět zdejší situaci.

Jaký je současný stav poškození Sarkofágu?
V současnosti na Sarkofágu probíhá mnoho prací. Prozkoumává se situace, stav sarkofágu, atd. Na otázku bezpečnosti však není možné jednoduše odpovědět běžnými termíny. Můžeme říci, že tento typ reaktoru je bezpečný a tento typ není? Existuje různé množství přístupů k odhadům bezpečnosti. Velký počet vědců a výzkumných ústavů pracuje na těchto odhadech bezpečnosti provozovaných jaderných zařízení. Podle mých zkušeností, existují velmi odlišné přístupy. O jednom objetu mohou dva různí lidé říci, že je bezpečný, i že bezpečný není. A to mluvím o běžných zařízeních. Co se týče situace Sarkofágu, je to o mnoho složitější a komplikovanější. Během období inspekce a ověřování stavu Sarkofágu posbíráme mnoho dat a měření. Z nich víme, že na Sarkofágu existuje několik problémů. Prvním je problém s konstrukcí Sarkofágu. Druhým problémem je pronikání vody z místností uvnitř Sarkofágu, protože tato voda může pronikat do bloku č. 3, bloku č. 2, 1 a pravděpodobně i ven. Jedná se o vodu, která byla v reaktoru a zůstala ve čtvrtém bloku po jeho havárii. Problémem je, že tento typ vody obsahuje tzv. velmi těžké kovy, a je velkou výzvou, co s touto vodou udělat. Problémem je i dešťová voda, protože Sarkofág je velice těžká konstrukce, je v ní nyní mnoho děr. Vyrovnáváme se s problémem, že do Sarkofágu proniká mnoho vody ze střechy, díky mnoha dírám. Shromažďuje se v nižších patrech a to je ten problém. Ale samozřejmě ta původní voda, pochází z doby havárie. Nebyla možnost, aby se vypařila.

Kde se voda shromažďuje?
Velice nízko. V podzemních místnostech bloku č. 4. Musíme s tím něco udělat.

Tento typ konstrukce Sarkofágu je dočasným řešením. Byl vytvořen s použitím velkého množství prostředků a zdrojů. Sovětská vláda se nechovala k pracovníkům jako k lidem. Posílala mnoho lidí, mladých lidí, o mnoho mladších než vy, aby si zničili své zdraví při stavbě Sarkofágu. Myslím si, že je to ostudné. Udělali toho mnoho aby vytvořili tento typ Sarkofágu. Jeho cena se nedá vyjádřit pouze v penězích, ale i v mnoha lidských životech. Já to nemohu komentovat, existuje mnoho lidí, kteří by se k tomu mohli vyjádřit. Je tomu už dvacet let, kdy byl sarkofág postaven. Měli jsme za to, že sarkofág bude řešení na dvacet až třicet let. Takže nyní je jasné, že je zapotřebí něco udělat. První fází je, vytvoření nového Sarkofágu, ale to nebude tak brzy, bude to pravděpodobně až za několik let. Nyní potřebujeme vytvořit tzv. lehkou střechu na stávajícím Sarkofágu. Co mohu říct, pravděpodobnost, že se stávající Sarkofág sám zboří, okamžitě nebo zítra, je velice malá. Ale jeho pomalá degenerace přinese mnoho dalších problémů pro ekologii. Takže je třeba zavést novou technologii, vytvořit nový Sarkofág a poté odstranit původní. Ale to je obrovská výzva pro lidstvo. Není to pouze strojírenský problém, i když také. Tento typ operací bude prováděn ve velice špatných podmínkách. Jedna osoba bude moci v těchto podmínkách pracovat např. jeden den. Ale tohoto pracovníka budeme muset připravit, vyškolit. A to bude trvat dlouho, pravděpodobně několik měsíců. A hned po tom, tam půjde a po jednom dni půjde pryč, a tak dále a tak dále. Jak to zvládnout? Pouze nová moderní technologie může tuto výzvu zvládnout. Myslím, že vaše generace ten problém zvládne.

Slyšel jsem o zvětrávání a rozpadu hmoty obsahující jaderné palivo, která se pak v podobě prachu šíří netěsnostmi sarkofágu do okolního prostředí.
Pracovalo se na charakterizování hmoty obsahující palivo (Fuel Containing Mass - FCM). A zjistilo se, že existuje několik různých typů FCM. Některé z nich se přemění v prach a některé zůstanou víceméně ve stabilní celistvé formě. Ale samozřejmě, že je třeba s FCM něco udělat co nejdříve. To je také důvod, proč vedení ChNPP začalo na tomto úkolu již pracovat. Je to velice složitá otázka. Pravděpodobnost, že by v palivu nastala jaderná reakce je otázkou času, rozsahu a objemu. Počátkem devadesátých let v roce 1991 byl zjištěn nárůst proudu neutronů, který signalizoval jisté změny. Vyřešení problému FCM a radioaktivní vody ve spodních patrech je plánováno financovat v rámci projektu SIP-2. Je však třeba zapojit mnoho vědců do výzkumu a vývoje nových technologií, schopných tento problém vyřešit. A to stojí mnoho peněz. Takové prostředí se nenachází nikde jinde, pouze tady. Je to velká výzva pro nové technologie a výzkumné laboratoře, a zároveň je to pro ně příležitost, si zde své nové technologie vyzkoušet.

Jaká je situace s pohybujícím se víkem reaktoru?
Měřením je zjištěno, že betonové víko reaktoru se pohybuje. Pohyb je pomalý, několik centimetrů ročně. Avšak problémem zůstává, že posun těžkého víka by mohl způsobit zvíření prachu uvnitř Sarkofágu, který by mohl uniknout skrz netěsnosti do okolí.

Jaký je nyní vztah k jaderné energetice na Ukrajině?
Mnoho lidí neví, co se přesně v černobylské jaderné elektrárně stalo. V jaderné energetice pracuji více než 20 let a můj bratr pracuje pro jaderný průmysl 20 let, a mnoho mých známých odsud pracuje pro jaderný průmysl. Pro mě je velice těžké říci, zda přístup lidí zde na Ukrajině k jaderné energetice je správný nebo ne. Mohu ale říci, že mnoho lidí vidí jadernou energetiku jako správné rozhodnutí. Ale mnoho lidí nerozumí prospěchu jaderné energetiky. Jaderná energetika neprodukuje takové množství tun CO2. Myslím, že to můžete porovnat s běžnými tepelnými elektrárnami. Pokud to srovnáme např. s tepelnou elektrárnou v oblasti Donbas, kde je vše pokryto popílkem, nemohu říci, že situace v Donbasu je z ekologického pohledu lepší než v Černobylu. Pokud prozkoumáte složení vzduchu, který dýchají, nemyslím si, že je lepší než zde. Samozřejmě musím uznat, že černobylská katastrofa vytvořila mnoho problémů ve veřejném mínění o jaderné energetice. V současnosti to však již není tak ožehavé téma, protože mnoho lidí začalo chápat, že jaderná energetika je pro Ukrajinu dobrou volbou. Zhruba polovina naší elektřiny je vyráběna v jaderných elektrárnách. Nejsme Rusko, nemáme zemní plyn, nemáme jiné energetické zdroje. Myslím si, že jedinou možností, jediným možným přístupem je využívat jadernou energii. V Norsku existuje tzv. projekt Halden (The Halden Reactor Project). Možná jste o něm slyšeli. Tento projekt je spojen s výzkumným reaktorem. Porovnávají všechny stránky jaderného průmysl. Zaprvé z bezpečnostního hlediska, a říkají ano, jaderný průmysl je nyní jedinou možností, jak se může lidstvo vyvíjet v příštích dvaceti letech. Protože, jak víte, ropa a zemní plyn bude v budoucnu o mnoho dražší. A to je důvod, proč tvrdím, že jaderná energetika je jedinou cestou. A samozřejmě to závisí na úrovni vzdělávání. Vzdělaní lidé tomu rozumějí. Neinformovaní lidé říkají, to je nebezpečné, to je Černobyl, to je špatné.

________________________________

NMEA a .kml soubory pro Google Earth:

Data o pozicích, času a rychlosti během cesty zaznamenala GPSka GoClever. K dispozici jsou v originálním formátu NMEA a převedené programem GPS2KML do .kml souboru pro import do Google Earth.

Překryvné snímky vytvořeny z oficiálních map a použity pro přípravu cesty.

obsah .kmz souboru	náhled a odkaz
Mapa zamoření černobylské oblasti cesiem 137 (z roku 1997) 277KB
Mapa zamoření města Pripjať cesiem 137 (z roku 1992) 73KB
Přesné souřadnice vstupní brány do zóny 1KB

________________________________

Bezprostřední denní zápis:

Tento zápis o průběhu dne a subjektivních pocitech vznikl 7.3. večer po návratu.
ke stažení ve formátu .doc

________________________________

Bezprostředně po návratu:

Vrátili jsme se v neděli dopoledne.
Náš program sestával z oficiální návštěvy ChNPP (elektrárna), kde jsme diskutovali s p. Iljičovem, zástupcem elektrárny pro vnější vztahy. Předtím jsme (zvenčí) prohlíželi nedostavěné bloky 5 a 6, nově budované úložiště vyhořelého paliva (na odvoz do úložišť v Rusku nemají peníze), které díky chybám v dokumentaci převzali Američané po Francouzích. Potom nás vzali na oběd a pak jsme s dalším zástupcem elektrárny jeli na prohlídku objektu Sarkofág, kde jsme měli možnost prohlédnout si jej ze speciálně postavené budovy i zblízka. Sarkofág je obrovská a z fotek naprosto nepředstavitelná stavba. Následoval krátký přejezd do města duchů Pripjať. To je v dnešní době naprosto zarostlé keři a stromy, takže až se všechno zazelená, budovy se v tom budou skoro ztrácet. Pocity na tom místě byly rozporuplné. Program byl tak nabitý, že nebylo čas ani přemýšlet nad souvislostmi. Jinak by se tam člověk asi musel cítit divně, při představě, že tam kdysi žilo 50 tisíc lidí a dnes jsou z města mrtvé ruiny.

Největším překvapením byla radiace. Všechny nás překvapilo, že tam v podstatě žádná není. Ve většině míst, kde jsme byli, byl normální stav, dokonce i v samotné elektrárně. Jediná místa, kde byla nějaká větší radiace 15 a 25uSv/hod. bylo před sarkofágem a u znaku ČAES v rudém lese. Nicméně nikde zdaleka vysoké a nebezpečné hodnoty nebyly. Na sarkofágu pracovali dělníci, v Černobylu žijí stovky lidí, je tam bar, policejní stanice, jezdí tam autobus ... to bylo další z překvapení, že zóna vůbec není neosídlená, jak se předpokládalo. Pracuje se tam i žije.

Fotky určitě někde vyjdou, ale zatím je zpracováváme, stejně tak videozáznamy a audiozáznam rozhovoru s p. Iljičovem.

Naše expedice před sarkofágem, pátek 7.3.2008, 13h14min
 

________________________________

Aktualizovaný časový plán:

úterý 4.3. 13.00 odjezd z Prahy
úterý 4.3. 19.30 příjezd do Ostravy (Hotel DMH, Výškovická 122, cena 390-550 /2lůžk.)


středa 5.3. 6.00 odjezd z Ostravy
středa 5.3. večer příjezd do Lvova (Hotel Helikon, Kulparkivska 230, cena 940 /2lůžk.)
večer případně prohlídka města (čím dřív vyjedeme z Ostravy, tím spíš to stihneme :)


čtvrtek 6.3. 8.00 odjezd ze Lvova
čtvrtek 6.3. odpoledne příjezd do Kyjeva (Hotel Mir, 70, 40-Richya Jovtnya Ave, cena 1010 /2lůžk.)

odpoledne návštěva muzea Černobylu (prov. Choriva 1, otevřeno od 10.00 do 17.45)

večer prohlídka Kyjeva

pátek 7.3. 6.00 odjezd z Kyjeva
pátek 7.3. 8.00 KPP Dityatki a prohlídka Černobylu dle plánu
pátek 7.3. večer návrat do Kyjeva (Hotel Mir, 70, 40-Richya Jovtnya Ave, cena 1010 /2lůžk.)

sobota 8.3. ráno prohlídka Kyjeva
sobota 8.3. 14.00 odjezd z Kyjeva
sobota 8.3. 16.00 Polesskoye, Narodychi, Ovruch
sobota večer hranice UA/PL

neděle 9.3. noc průjezd Polskem
neděle 9.3. ráno příjezd do Ostravy
neděle 9.3. večer příjezd do Prahy

Odhad rozpočtu:
2400,- náklady na palivo (na osobu, 4 lidi/2 auta, 3000km, spotřeba 7l/100km)
1500,- ubytování na Ukrajině (3x, na osobu, 2 lůžkové pokoje) + 200,- případné ubytování v Ostravě
1200,- jídlo (6x2 jídel)
5100,- celkem (+vzít si rezervu cca 2000,-)

________________________________

Smysl tohoto blogu:

 - dát dohromady skupinku lidí zajímajících se o Černobyl, kteří by se chtěli do zóny na vlastní pěst vypravit
    (naplánovat si sami co chceme vidět, zajistit si povolení a jet vlastním autem a nenechat se omezovat průvodcem)

 - domluvit se na detailech expedice a zorganizovat cestu

 - po cestě vytvořit podrobný cestopis se všemi získanými dojmy a vytvořit zde fotogalerii, případně i videogalerii

 - případně spolupracovat na dalším rozšiřování informací a povědomí o zdravotních, sociálních, biologických a fyzikálních aspektech černobylské havárie v podobě článků, prezentací, fotografií atp.

Obsah:
bezpečnost
plánovaná trasa ve zkratce
návrh trasy expedice
návrh dne D v zóně (minutový, kromě Pripjati)
co v Pripjati
kde najít další zajímavosti

Bezpečnost: /populárně/

     Motto téhle expedice zní "opatrnost a bezpečnost především".

     Současná situace v okolí Černobylu
     Černobylská zóna není v současnosti zdaleka tak nebezpečná, jako byla v prvních měsících po katastrofě, kdy po několika dnech a týdnech umírali lidé nasazení na likvidaci následků. Některé zdroje, většinou ty bulvární, zveličují z neznalosti rizika, která člověku v současnosti v zóně hrozí. Snaží se slovo Černobyl démonizovat, aby si pod ním každý představoval místo, kde se mu stane něco strašného. Katastrofa, která se v roce 1986 stala, byla obrovským neštěstím a tragédií. V současnosti, téměř 22 let poté již poučenému návštěvníkovi žádné riziko nehrozí. Sarkofág stíní radiaci a brání rozptylu kontaminovaného materiálu, vysoce radioaktivní předměty jsou zakopány hluboko pod zemí nebo uloženy v nově vybudovaném úložišti a cesty kde se pohybují lidé jsou dekontaminovány.
     Co se týče radiační ochrany, předpisy ČR i EU (prováděcí vyhláška 307/2002 Sb. o radiační ochraně "atomového zákona" 13/2002 Sb.) doporučují obecný limit z umělého ozáření pro civilní obyvatelstvo max. 1mSv ročně. Tento limit v sobě nezahrnuje cca 1,75mSv ekvivalentní dávku, kterou každý získáme za rok z přirozeného pozadí (kosmické záření, záření země, průmyslových závodů, tepelných elektráren, ...). Radiační pracovníci jsou limitování ekvivalentní dávkou až 50mSv ročně (max. 100mSv během pěti po sobě následujících let).

     Na co si dávat pozor
     - Radiace pochází především z radionuklidů Cs-137 a Sr-90, které se po výbuchu uvolnily do vzduchu a zamořily půdu v 30km okolí elektrárny. Jejich rozmístění není rovnoměrné a přesně jej zachycují mapy. Takže je jasné, která místa jsou bezpečná a kterým místům se raději vyhnout. Rozhodně se vyhnout těmto třem oblastem - tzv. Rudý les (také Červený les - Red Forest) GPS 51°22'48.35"S, 30° 2'56.66"V dále trojúhelníku mezi Pripjatí a vodní nádrží GPS 51°23'59.83"S, 30° 5'59.27"V a bezprostřednímu okolí sarkofágu vč. pole západně od cesty směrem k rudému lesu (viz. mapa). Při cestě v okolí Rudého lesa byla jednou českou expedicí v zavřeném autě naměřena hodnota ekvivalentní dávky 26,6μSv/hod. Pokud by člověk na tomto místě zůstal nepřetržitě stát 37 a půl hodiny, vyčerpal by si svůj roční limit civilního obyvatelstva. Při průjezdu kolem lesa, který je cca 7km dlouhý a bude trvat odhadem 7 minut dostane člověk dávku 3,10μSv což je desetkrát méně než třeba při rentgenu zlomeniny. Na této cestě je prý pro jistotu zakázáno zastavovat, asi aby si tam nepoučený návštěvník neudělal piknik...
     - Kromě záření, které je limitováno limitem pro civilní obyvatelstvo 1mSv/rok je důležité vyhnout se vnitřní kontaminaci radionuklidy. Ale to asi nikdo nebude sám od sebe jíst kontaminované ovoce nebo houby nebo cokoliv jiného co v zóně najde. Takže o téhle možnosti se nemá smyslu v souvislosti s touto expedicí smysl moc dopodrobna rozepisovat. Při kontaminaci dávkou stroncia hrozí to, že se usazuje se v těle organismů (v kostech) a je silným beta zářičem, naopak cesium se ze zasaženého organismu postupně vylučuje, to jen tak na okraj.  Dále se ve svrchní půdě, v rostlinách a v plodech koncentrují další nebezpečné látky Pu-241, dále postupem času Am-241 na které se předchozí radionuklid rozpadá (s poločasem 14 let). Americium 241 se rozpouští ve vodě a nebezpečné je po požití nebo vdechnutí především díky těžkým alfa částicím které se uvolňují při jeho rozpadu. Pít místní vodu v Rudém lese by snad nikoho nenapadlo a prachovým oblakům, se budeme snažit vyhnout, budou-li nějaká. Nosit roušku dle oficiálních doporučení není zapotřebí. Aktivita Am-241 (s poločasem rozpadu 433 let) naměřená v zóně je zhruba stokrát menší, než aktivita Cs nebo Sr, takže i jeho koncentrace v půdě a prachu je nižší. Určitě se hodí dlouhé kalhoty a triko s dlouhými rukávy a pokrývka hlavy, aby se kůže dostala do styku s co nejmenším množstvím půdy a prachu. Rukavice běžný návštěvník v zóně nepotřebuje, ale v případě kontaktu se zaprášenými předměty by bylo výhodou je použít k naprosté minimalizaci kontaktu s prachem a v něm obsaženými radionuklidy.
     Nejdůležitější je s sebou mít spolehlivý měřič záření, nejlépe ekvivalentní dávky, který detekuje projevy přítomnosti výše popsaných typů radionuklidů. K dispozici bude velice přesný a kalibrovaný měřič Gamma Scout vyráběný v Německu s garantovanou odchylkou max. 5 procent. Jen s pomocí měřiče se může člověk vyhnout místům, která jsou více kontaminovaná a zvolit jinou, výhodnější cestu.
     Pro představu jsem zkusil odhadnout, jakou ekvivalentní dávku by člověk dostal při běžné expedici během jednoho dne v černobylské zóně. Dle informací z cest do zóny, podložených měřeními, jsou nejméně hlavní spojovací cesty a většina míst kde se pohybují lidé dekontaminované a naměřené ekvivalentní dávky nejsou o více než 1,4μSv/hod vyšší než normálně. To by znamenalo, že by se člověk musel zdržovat v zóně nejméně měsíc, aby dosáhl ročního limitu pro civilní obyvatelstvo. To je poměrně dlouhá doba na to, že expedice je plánovaná na necelý jeden den. Velice hrubým odhadem bychom tak během devítihodinové expedice byli vystaveni ekvivalentní dávce 0,027mSv, což je zhruba tolik, co činí jeden rentgenový snímek u doktora. Jinými slovy stejná dávka, jakou dostaneme z přirozeného pozadí každých 5-6 dnů. Ještě jinými slovy, vyčerpali bychom si 2,7 procenta svého "civilního ročního limitu".
     Motto téhle expedice zní "opatrnost a bezpečnost především". Hrát si na hrdinu a riskovat je kravina. Na youtube se povalují videa skupinky Poláků, která se proháněla po Rudém lese a nechala se ozařovat dávkami přes 100μSv/hod. zbytečně, jen pro srandu z toho, že měřič už přestal více měřit. Tihle "jaderní borci" jsou ti největší idioti...

     Bezpečnostní zásady
     Pokud budeme dodržovat tyto zásady, považuji cestu za naprosto bezpečnou:
     - vyhýbat se průchodům a průjezdům místy s více než 30μSv/hod. a v místech s více než 10μSv/hod. se dlouho nezdržovat - takovým hodnotám se přibližují místa jako např. ruské kolo nebo autodrom v Pripjati a parkoviště vně areálu u sarkofágu
     - nescházet zbytečně z asfaltových cest a chodníků, autem jezdit pouze po zpevněných cestách, prašným cestám se vyhnout a zvolit jinou trasu - při plánování přesné trasy podle Google Earth lze většinou rozeznat o jakou cestu se jedná
     - mít pevnou obuv, dlouhé kalhoty ideálně s gumou dole na nohavicích (trekové kalhoty), dlouhé rukávy a kšiltovku
     - nehrabat se v půdě nebo zaprášených věcech bez rukavic
     - po návratu sprcha, oblečení vyklepat, případně rovnou vyprat

     Plánek rozložení radionuklidů v zóně

     
 

Plánovaná trasa:
1.den Praha > Olomouc > Ostrava >
2.den Krakow > PL/UA Korczowa > Lvov >
3.den Rivne > Žytomyr > Kyjev >
4.den Černobyl > Pripjať > Ovruch
5.den Ovruch > Koveľ > UA/PL Okopy > Kielce > Ostrava > Opava > Praha
 

Detailní plán trasy (původní návrh):

1.den (úterý)
trasa: Praha - Pardubice - Olomouc - Ostrava
délka: 349 km
doba: 5h30min (navrhovaný odjezd 14h, plánovaný příjezd 19h30min)
ubytování:
např. Hotel DMH, Výškovická 122, Ostrava - Zábřeh, cena za dvoulůžkový pokoj: 390 Kč, web: http://www.hoteltrans.cz/dmh/
GPS Loc: 49°47'18.154"N, 18°13'33.504"E
možná zábava: večerní návštěva Stodolní

2.den (středa)
trasa: Ostrava - Český Těšín - Krakow - Rzestow - PL/UA Korczowa/Krakovec - Lvov
po loňských zkušenostech je tenhle přechod rychlejší než spodní v Přemyšlu a nechtějí úplatky
délka: 484 km
doba: 9h +1h30min PL/UA (navrhovaný odjezd 9h, plánovaný příjezd 19h30min)
ubytování:
motel/kemp/stan někde v poli... záleží na dohodě
cena za dvoulůžkový pokoj: 0 až cca 800 Kč
možná zábava: kromě celodenního pozorování polských kolon taky třeba večerní rychloprohlídka Lvova

3.den (čtvrtek) - nebo jet přes noc a zkrátit cestu o 1 den
trasa: Lvov - Rivne - Žytomyr - Kyjev
délka: 547 km
doba: 7h30min (navrhovaný odjezd 10h, plánovaný příjezd 17h30min)
ubytování:
motel/kemp/někde v poli... jako včera, dobře se vyspat na zítřek
cena za dvoulůžkový pokoj: 0 až cca 800 Kč
možná zábava: slezení modelu Migu u křižovatky u Rivne, česká hospoda u Rivne, večerní rychloprohlídka Kyjeva (pak asi vyrazit hned brzo ráno na cestu)

4.den (pátek)
trasa: Kyjev - Ivankiv - Černobyl - Pripjať - Polesskoje - Ovruch
délka: cca 200 km
doba: celý den
ubytování:
pravděpodobně motel/hotel v Ovruchi
podrobný plán dne:
viz. dál

5.den (sobota)
trasa: Ovruch - Koveľ - UA/PL Okopy - Chelm - (Lublin) - Kraśnik - Kielce - Katowice - PL/CZ Chalupki/Bohumín - Ostrava - Opava - Šumperk - Hradec Králové - Praha
délka:
901km Ovruch - Ostrava
354km Ostrava - Praha
doba:
13h + (1h hranice) Ovruch - Ostrava (navrhovaný odjezd 9-10h)
1h odpočinek (půlnoc)
6h (předpokládaný příjezd šestý den v časných ranních hodinách)
ubytování:
jízda přes noc z Ostravy do Prahy
podrobný plán dne:
v mapě

Případně cestu "tam" lze zkrátit na minimální dobu cca 24h jízdy v kuse.

Den D:

Co v Pripjati:

tyhle místa jsem našel podle informací z community na Google Earth

Další texty:

(aktualizováno 25. března 2008)

Copyright Jarov.NET s.r.o., 2008
Žádná z částí tohoto dokumentu nesmí být kopírována ani rozšiřována bez souhlasu autora. Text i fotografie a ostatní grafika jsou výlučným vlastnictvím autora.