Bělorusko - Minsk, týden na závěr léta 2008

Bělorusko - Minsk, týden na závěr léta 2008, 18. září - 26. září 2008

Cestopis:

Rozhodnutí navštívit běloruskou zem padlo poměrně rychle, v průběhu září. Kamarád Saša dokončoval státnice a po úspěšném ukončení se chtěl podívat domů k rodině a kamarádům. Nabídl mi, abych jel na týden do Minsku s ním a nedalo mu to mnoho přemlouvání a už jsem vyplňoval žádost o vízum na běloruské ambasádě. Trochu zamlklá blondýnka za jedním jediným okénkem ambasády v pražské trójské vilce si vyžádala vyplněný formulář, fotku a ještě jednu maličkost, doklad o zaplacení vízového poplatku 60 EUR. Žádná láce, bohužel Alexandr Grigorievič se s Čechy doteď moc nekamarádí (po tom co jsme mu v roce 2002 odmítli vydat vízum na návštěvu summitu NATO v Praze*) a chová se dle hesla "oko za oko, zub za zub". Jinými slovy, po zavedení poplatku 60 EUR za Schengenské vízum zavedl běloruský diktátor Lukašenko to samé pro vízum Běloruské. Na čtenáři nechám úvahu nad tím, jak velké je území států Schengenu a jak velké je území Běloruska a zda je toto rozhodnutí zrovna adekvátní. Osobně bych řekl, že jde spíš o něčí uraženou ješitnost. Ovšem vízum jsem nakonec získal, k mému údivu, i když jsem do dotazníku popravdě uvedl, že mě před dvěma týdny vyhostili z Kazachstánu (se kterým se A.G. velice kamarádí). Ještě upřesním, že se jednalo o vízum návštěvní, tedy bylo třeba uvést jméno a adresu osoby, u které budu bydlet. Zbývalo už jen jediné, aby kamarád Saša udělal v pondělí státnici a ve čtvrtek jsme mohli vyrazit. Vše se nakonec podařilo (udělat státnici, oslavit a do čtvrtka i téměř vystřízlivět), čímž Sašovi ještě jednou k dokončení školy srdečně gratuluji!

____________
* Alexandr poté vydal ještě další nařízení, že obchodní bilance Běloruska s Českem se musí stát kladná, tj. zmrazil téměř veškerý dovoz z Čech

První den, čtvrtek 18. září. Odjezd sašovým Pažoutem 306 1,9TDi jsme plánovali na druhou hodinu odpolední. Jak to již však bývá, člověk míní a naši zákazníci mění. Celé odpoledne jsme museli pracovat, takže jsme se až v šest vydali na cestu. Ještě nás zdržel hodinový nákup nezbytného tekutého proviantu v černomostském Globusu a také jeho rovnání v autě. Dvě basy plechovek s pivem pro známé, soudek pro tatínka, absint pro kamaráda, pánev pro maminku. Ovšem nejhezčí věcí kterou jsme sebou měli vezl náš třetí pasažér Saša II. a byly to květiny pro maminku*. Pečlivě jsme se o ně starali téměř celou cestu než je Saša za Brestem napůl zalehl.
Frčíme z Práglu po dálnici na Hradec, pak po silnici na Náchod záchod, průjezd opuštěnou celnicí a dál podle džípíesky, která nás vede cestou necestou (nejkratší cestou) přes noční Polsko. Vyhýbáme se Wroclavi a Varšavu také podjíždíme. Poctivě se střídáme za volantem, ve třech se řídí dobře. Díky našemu hodně zpožděnému odjezdu přijíždíme na hranici s Běloruskem v Brestu později, než jsme si předsevzali (dorazit brzo je důležité kvůli frontám), nicméně žádné velké čekání se nekoná, před námi stojí jen tři auta, takže se jde hned na věc. Po cestě Saša vymyslel způsob, jak se vyhnout placení dovozního depozitu za auto, plnou mocí ho přepsal na mě :) Takže celníci doslova utřeli hubu, když místo 1000 EUR zálohy neshrábli ani euro. Za to si na mě vymysleli cestovní pojištění, které jsem musel na hranici uzavřít (cca 3 USD na 10 dní). Běloruští pohraničníci neuznávají žádné pojištění, na kterém není logo běloruské pojišťovny. Takže všem radím, stahujte a tiskněte na své pojišťovací kartičky, ať nejste terčem opruzování. Paní v pojišťovně nám jasně řekla, že nutnost pojištění se nese v duchu "co nejvíce cizince odrbat" a dále se nám svěřila také s faktem, že po zavedení šedesátitieurového poplatku za vízum již do Běloruska cizinci téměř úplně přestali jezdit. A máš to Alexandře Grigorieviči**! Když ty jsi nesměl v roce 2002 k nám, dosáhl jsi toho, že ani my nepojedem k tobě. Jen trochu z jiného důvodu, ne že bychom nemohli, ale nemáme tě rádi natolik, abychom za shlédnutí tvého království byli ochotní vysolit takovou sumu.
____________
* Vzhledem k běloruským celním předpisům nebyl problém vézt až 400 piv, nicméně právě květiny problém byly a mohli jsme díky ním mít na hranici pěkný průser (viz. čeští entymologové v Indii)
** Lukašenko


Běloruská hranice	Úspěšně v Bělorusku

Druhý den, pátek 19. září. Pokračujeme po dálnici do Brestu. Je to kousek. Na první pumpě tankujeme (díky palivu Shell z pumpy Auto Jarov jsme na nádrž nafty dojeli z pražského Žižkova až do Brestu*). Ceny jsou u všech čerpacích stanic stejné, takže odpadá drama hledání té nejlevnější. Pro zvědavce uvádím aktuální ceny benzínu v Bělorusku k datu 25.9.2008: 95okt=2810BYR, 92okt=2470BYR, 80okt=1950BYR, nafta=2240BYR. Od pumpy jedeme do centra, kde prohlížíme místní hotel Bug, přilehlý park a činíme nezbytný nákup v lokálním obchodě Univermag (kečup, jikrovou pomazánku, sušené chobotnice, láhev nejlevnější vodky, džus, vanilkovou kolu a nanuk moroženoje). Saša dává ochutnat pomazánku, která je fakt hodně dobrá i jen tak. Druhý Saša vytahuje český proviant, takže se v Brestu ještě dosytosti před odjezdem nadlábneme. Na výjezdu z Brestu bloudíme a zajíždíme až na rozcestí do jakési vesnice 10km od města, kde končí asfalt. Kluci mi konečně uvěří, že tohle není dálnice na Minsk a otáčíme vozidlo zpět do Brestu. Ona totiž dálnice kterou se do Brestu přijede není ještě propojená s tou, kterou se z Brestu vyjíždí, takže může dojít ke zmatení nepozorného řidiče, tím, že směr "pořád rovně" není tím správným. Nabíráme správný severozápadní kurz a Saša II šlape na pedál našeho turbodieselového motoru, takže za chvíli jedeme 110. Dálnice je v perfektním stavu přes celé Bělorusko. Dva jízdní pruhy v každém směru a ještě jeden odstavný. Dělicí i postranní svodidla však chybí, takže rychlost je omezena v neobydlených oblastech na 120km/h a v obydlených (v podstatě jen u Brestu a Minsku) na 90km/h. My si jedeme svým tempem 110, čehož si zanedlouho všímá vnímavý dopravní policista DPS, který nás nekompromisně zastavuje přímo na dálnici v odstaveném pruhu. Zve Sašu II. vyjednávat do svého auta, ovšem jak Saša posléze vypráví, vyjednávat se mnoho nedalo. Policista disponoval fotografií a radarovým měřením rychlosti. Rozsudek nebyl tak strašný, rychlost 101 na devadesátce = pokuta 17500BYR. Přidávám smutnému Sašovi (byl to jeho první přestupek) 7000BYR a frčíme dál. Trochu nás překvapilo, že řidiči na sebe neblikají, v případě blížícího se policajta :(
Projíždíme pustou krajinou, obklopují nás březové lesy, poljany, jezírka, mokřady. Třistakilometrovou vzdálenost do Minsku zdoláváme v dešti. Trochu se nudíme. Naráz se na obzoru vynoří obrysy paneláků, což je známkou, že se blížíme k Džeržinsku, průmyslovému předměstí hlavního města. Najíždíme na Kolcovaju, neboli kruhový objezd a míříme k Sašovi domů. Absolvujeme nezbytné představování, dávku jídla i vodky a až navečer se vydáváme do centra, potěšit se svítícím Minskem. Na ten si však ještě musíme počkat, protože pouliční osvětlení se z neznámého, i když vytušitelného důvodu rozsvěcí až v momentě, kdy člověk už nevidí na cestu. Do té doby však svítí osvětlení budov, takže procházka městem je obzvlášť úchvatná. Bělorusové si s nasvícením budov opravdu vyhrají a nejedna svítí hned několika barvami. Absence žlutohnědého sodíkového pouličního osvětlení je z estetického důvodu naopak výhodou. Z praktického však nikoliv. Procházka večerním Minskem bohužel pro mnohého slabozrakého bude hrou na slepou bábu.
____________
* To není sponzorovaná reklama, nýbrž fakt a zároveň doporučení, nafta Shell má daleko větší výhřevnost, poprvně se Sašovi podařilo dojet na 1 nádrž


Nákup v Brestu	Socha zubra u dálnice	Příjezd do Minsku	Noční Minsk

Třetí den, sobota 20. září. Každá sobota je slavným dnem pro mnoho párů, kteří se rozhodnou si říct své "ano". Nejinak je tomu v Minsku a desítky svatebčanů se shromažďuje k této události ve starém městě* a na ostrůvku s památníkem vojákům z Afghánistánu. Saša mě seznámil se svým kamarádem Arťomem, fotografem a grafikem na volné noze. Arťom má dneska také jednu zakázku na vytvoření svatebního alba, takže se schází s nevěstou a ženichem a procházejí starým městem, hledaje zákoutí, ve kterém by mohli vytvořit zprvu tu nejserióznější a na závěr tu nejvíce sexy fotku. Arťomovy fotky jsou skvěle dynamické, díky jeho talentu a citu pro perspektivu. Ještě před touto photosession procházím staré město a hlavní prospekt (nyní přejmenovaný na Nezaležnosti) a ochutnávám dobroty v lahůdkách GUMu (gosudarstvenyj univermag - státní obchodní dům). Tato "Kotva" je hned vedle Mekáče, do kterého jsem se ze zvědavosti také chtěl podívat. Překvapovaly mě totiž davy postávající neustále kolem (už včera večer i dnes ráno), tak jsem chtěl přijít na příčinu. Uvnitř přitom byly jen hamburgry, hnědý nápoj v takových divných kelímcích po kterém se navíc krká a děsná fronta... Nepochopil jsem proč tam je tolik lidí. Že by je přitahovalo to žlutě magicky pulzující Mko nad vchodem? ;) Zpátky do centra. Arťom dodělává svoji práci a rozhodujeme se zaskočit na zasloužené jedno. Míříme z centra pryč přes řeku Svlisloč do ulice Němiga na terasu, kde po zakoupení v Produktech (supermarketu) konzumujeme lahvový nápoj. Díky neznalosti místních pivních poměrů jsem dal pro jistotu přednost osvědčenému ukrajinskému Starému Melnikovi. Opíráme se o zábradlí terasy a povídáme o Bělorusku, o možnosti pracovat, založit firmu a celkově tak normálně žít. Arťom mi ukazuje pár set metrů vzdálenou baštu věznice, která je na dohled a kam se zavírají nepohodlné osoby, vč. veškerých opozičních. Jak výmluvný a úsměvný je fakt, že před pár měsíci se jedna ze stěn bašty zřítila.
Naše putování městem pokračuje na náměstí Nezávislosti k červenému kostelu Sv. Simona a Aleny. V podzemí tohoto náměstí je ukryta třípatrová nákupní galerie s prosklenými výtahy, eskalátory a všudypřítomnými snoby s tupým výrazem, ve které se však jen ohříváme a jinak se jí velkým obloukem vyhýbáme. "Červený kostel" je římskokatolický a byl postavený v druhé polovině první dekády dvacátého století. O pouhých 13 let později v roce 1923 byl vyrabován Rudou armádou a následně komunisty přeměněn na divadlo a také na filmové studio. Za času německé okupace sloužil kostel opět svému původnímu účelu, po válce byl však znovu uzavřen. Renesance se dočkal až v roce 1990, kdy byl navrácen římskokatolické církvi, opraven a stal se centrem duchovního i kulturního života.
Po kulturních zážitcích míříme k Arťomovi domů, kde následuje dobrá večeře uvařená jeho sympatickou ženou Lenou, povídáme, žertujeme a popíjíme pivo z dvoulitrových PET lahví (v Bělorusku je to normální). Poté přijíždí Saša a akčně se rozhodujeme navštívit některý z minských klubů. Vybíráme klub Step, kde má dunět Drum'n'Bass. Arťom obvolává ještě další kamarády, takže nakonec se nás schází šest v Arťomově druhém bytě, kde otevíráme a obřadně konzumujeme láhev Absintu. Jedeme pro dalšího kamaráda Pašu, kamsi za Minsk, který chce jít také s námi do Stepi. Je to zajímavý týpek, chce dojet Moskvičem až do Vladivostoku a chce pracovat na Temelíně. Vystudoval v Minsku jadernou fyziku a svěřuje nám tajemství, že v Bělorusku má být do roku 2016 v provozu první jaderná elektrárna. Páčíme z něj tajemství, že se má postavit v Mogilevské oblasti. Paša se už přihlásil na dvouletý kurz operátora jaderné elektrárny. Jedeme zpátky do Stepi, kde nám Arťom s kamarádem oznamují, že uvnitř teda nic moc. Nechce se nám tomu uvěřit, takže platíme vstupné (docela hodně na místní poměry) 20000BYR a dostáváme neviditelné razítko na zápěstí, které svítí jen pod UV světlem. Sestupujeme po schodech do klubu.
Je to tam úžasný! Naprosto dokonalý klub a žije! Taneční plocha je dost velká a od ní nahoru vede několik pater, kde se nechá sedět ve výšce v pohodlných kožených křeslech a popíjet a přitom z výšky pozorovat dění na danceflooru. Úplně nahoře je bar a výčep, odkud lze vidět už úplně všechno. Hala duní muzikou a hnedka nás chytá ta správná nálada. Míříme nahoru na bar, oslavit to, že jsme se konečně všichni zase sešli a pak hned jdeme řádit dolů na plochu. Bělorusové nejsou moc odvázaní, takže to rozjíždíme a nálada se zlepšuje. Seznamujeme se i s jednou velice sympatickou slečnou a večer je prostě úžasný. Bavíme se, bavíme se, bavíme se, až do šesti do rána, domů přijíždíme v osm, za světla :)
____________
* Staré město bylo za druhé světové války zcela srovnáno se zemí, kostel a radnice, část uliček a domů je již zrekonstruována, na některých se ještě stále pracuje.


Minsk, kostel	prodejna Milavitsa	Palác republiky	Staré město	Ostrov s památníkem	Arťom fotí svatbu	Katolický kostel	V klubu Step

Čtvrtý den, neděle 21. září. Na dnešní den naplánovali sašovy rodiče výlet na chalupu a za příbuznými do Vilejky (to je město zhruba dvě hodiny cesty směrem k litevským hranicím). Problém však byl v tom, že jsme přišli totálně vytancovaní v osm ráno a vyrážet jsme měli v devět. Odjezd se tedy shovívavě posunul o hodinu :-D V deset jsme se tedy přesunuli do Pažouta a pokračovali v zaslouženém spánku až na místo určení, tedy na chatu do vesnice Jamy. Vesnice v Bělorusku jsou od sebe relativně hodně daleko, třeba 10km i více a mezi nimi je většinou les, jezera nebo bahnité poljany. Sašova chata je na okraji lesa a pole, téměř na samotě. Dál už prý nic není, jen neprostupný les a ještě dál bažina. Ochutnáváme zahradní plody, víno, jablka a cosi malého žlutého, neuvěřitelně kyselého. Vydáváme se do lesa na obhlídku hub (nalézáme pravděpodobně lysohlávky) a zákopů, které tam zůstaly z první světové války. Po asi hodině odjíždíme za sašovými příbuznými do Vilejky, kteří nás hostí neskutečnými a rozmanitými dobrotami, které jsme si ani nedovedli představit. Po odjezdu spíme a ožíváme až večer v Minsku.

Houba na chalupě

Pátý den, pondělí 22. září. Musím se registrovat. Do tří pracovních dnů od vstupu do Běloruska, což je právě dnes. Dopoledne míříme na místní úřad, kde vyměňují pasy, registrují osoby k pobytu, mj. i cizince. Vtrhávám do jedné z kanceláří a sympatické policistce vysvětluji (dlouho nemusím :) že jsem cizinec a že se chci registrovat. Zve mě dál poskytuje informace i formuláře. Zbývá vyplnit, zaplatit v bance poplatek 17500BYR (další způsob jak z cizince vymáčknout peníze) a vrátit se zpátky pro razítko na migrační kartu. Předtím kontrola platnosti zdravotního pojištění a hádka s paní, která tvrdí, že jsme ji předběhli a tím pádem že jsme hulváti. Saša ještě zjišťuje podmínky odhlášení svého trvalého pobytu z Minsku. Je na to potřeba snad deset papírů a trvá to tří! měsíce. Počasí není stále nic moc, od doby kdy jsme přijeli je zataženo a občas prší. Jedeme se podívat k nově postavené běloruské národní knihovně. Tedy ona to není národní ale lukašenkova knihovna, jak hrdě hlásá pamětní deska. V době, kdy se knihovna stavěla (od roku 2002 do roku 2005) prý strhával každému občanovi měsíčně z platu 500BYR na její výstavbu. Budova je grandiózní, večer navíc bliká, takže to vypadá, jako že na jejích stěnách sněží. Ve vstupní hale je prodejna suvenýrů, které jsme využili k nákupu dárků a odeslání pohledů. Vyhlídková plošina má bohužel v pondělí zavřeno, jinak je otevřena až do pozdního večera. Opouštíme tedy knihovnu a přesouváme se do nedaleké univerzity BNTU, také architektonické zajímavosti v podobě zaoceánské lodě. Na této univerzitě studoval Saša, tak si připomíná jaké to bylo a chvíli sedíme venku a popíjíme kafe. Dole před barem potkáváme slečnu z předvčerejší párty ve Stepi.
Dnešní den se prostě jen tak poflakujeme. Zajíždíme na myčku umýt auto a ulomit anténu, do města do CUMu koupit elektrický přímotop a pak na sraz s Viktorií a její kamarádkou (s Viki se Saša seznámil v Praze). Míříme do restaurace Fridays na prospektu Nezaležnosti. Jediné, co je na tom podniku zajímavého je to, že je neskutečně předražený, a to neskutečně je myšleno na naše české poměry. Holky jsou mi navíc krajně nesympatické, působí dosti vychcaným dojmem, ale Sašovi se "Viki" líbí, tak pokračujeme v konverzaci a konzumaci. Zkouším také běloruské pivo, učím holky dělat houbu z vína za 600Kč a vůbec se bavím podobnými prasárnami. Kolem jedenácté už konečně chtějí jít domů, Saša se rozhoduje je odvézt autem, přestože pil víno a dvě mojita. Jedem někam na předměstí, tam je vyložíme a vracíme se zpátky do města k Sašovi. Za odbočkou k jeho domu nás staví policajti, zavání to pěknym průserem. Saša dává policajtovi z okénka všechny dokumenty, ten ovšem naneštěstí nemá rýmu a dá si pět a pět dohromady a Saša už míří do policejního auta, kde mu dávají dýchnout. Saša dýchá velice mělkým dechem a přístroj také není asi zcela při smyslech, takže ukáže neuvěřitelných 0,00. Policista tomu sám nevěří, nicméně musí Sašu pustit a zanedlouho už konečně šťastlivě dorážíme domů a zapíjíme to jak jinak než vodkou.


Národní knihovna	Interiér knihovny	Univerzita BNTU	Koleje univerzity	Koncertní palác	Registrace

Šestý den, úterý 23. září. Rozhodujem se jet do Vitěbsku. Můj sen byl podívat se tam, kvůli tomu, že se tam narodil velmistr Mark Shagal. Chci navštívit jeho muzeum. Neváháme, jedeme. 260km. Volíme kratší cestu po dálnici, kde nás opět prudí poplatkem na mýtnici. Což o to, 1 USD není až takový problém, ale že jej nelze zaplatit v běloruské měně, i když jsme v Bělorusku, nám logiku nedává. Opravdu u sebe nemáme ani dolar, ani euro, ani ruský rubl, tak se ptáme, jestli vezmou BYR. A že prý ne, a že máme vycouvat (na dálnici!) a sjet si vyměnit do směnárny (1 USD). Tak když se rozhodli takhle nesmyslně buzerovat, volíme metodu obstrukcí a rozhodujeme se odteď platit na všech mýtnicích pouze kartou, což je možné. Ihned tuto metodu aplikujeme a blokujeme průjezd asi na pět minut :) Přemýšlíme, co má za smysl vybírat pouze eurové mince za průjezd a nepřijímat běloruské peníze (v Bělorusku nejsou mince, i drobné peníze jsou papírové). Dospíváme k názoru, že Lukašenko z těch euromincí buď taví kolejnice a nebo si doma dělá sejf plný mincí ve kterém plave jako strýček Skrblík v disneyových Kačeřích příbězích.
Po cestě navštěvujeme památník padlým v druhé světové válce. Je to umělý kopec ve tvaru kužele, který byl vytvořen z hlíny dovezené ze všech oblastí Běloruska. Na zatravněném kopci je vysoký památník a vede k němu úzká cesta kolem dokola celého kopce. Dole na parkovišti je kromě občerstvovny také malá výstavka velkých tanků a děl z druhé světové války.
Po příjezdu na předměstí Vitěbsku dáváme pauzu po cestě na nově postavené pumpě (kde je o 20BYR levnější nafta než jinde), jíme a ptáme se na cestu do města. Podle zakoupené mapy nacházíme turistické informace, kde nám moc milá ráčkující paní dává informační materiály a vysvětluje co musíme vidět a jak se tam dostaneme. Celý natěšený se s plnou náručí prospektů vracím k autu. Je skvělé, že i přes náš pozdní příjezd stihneme navštívit obě muzea, jak Art centrum, tak dům, kde Shagal žil. Sedáme do auta, otáčíme klíčkem, cvak, cvak, cvak... nestartuje. Cvak, cvak... startér se ani neotočí, jen to v něm hlasitě kovově cvaká. Tak to je pěknej průser, auto se rozsypalo na nejvzdálenějším bodě naší cesty! Chvíli se v tom šťouráme, ale bez výsledku. V motoru Pažoutu není moc místa, takže nic není vidět. U svého fáva jsem tuhle závadu opravil během 30ti sekund přímo na hranici, když mi to takhle kleklo, ale u Pažouta fígle nezabraly, nepomohl nám ani ochotný pán, který evidentně autům dobře rozuměl. Takže nezbylo než auto roztlačit a motor prostě celou cestu nezhasínat, včetně dotankování nafty na benzínce. Váháme, co dál. Na muzeum už je teď pozdě, zajíždíme do servisu, který nám doporučil pán předtím na parkovišti. V servisu nám říkají, že startér nám opraví až zítra v devět ráno. Saša volá známému kamarádovi z Vitěbsku, jestli u něj můžeme přespat. Chytli jsme někde nějakou chřipku a není nám úplně OK, tak se rozhodujeme pro dnešek to zabalit, neriskovat cestu bez startéru do Minsku. Zaparkujeme auto na hlídaném parkovišti, vyspíme se, ráno dojedeme se startérem do servisu a pak půjdeme konečně do muzeí. Z hlídaného parkoviště jdeme nočním sídlištěm mezi domy asi 3km. Zajímavá zkušenost. Mezi domy totiž téměř vůbec není pouliční osvětlení, takže tam je tma jak v Bronxu. Saša mě uklidňuje, že to tam nebezpečný není, ale mě to teda pěkně děsí. Nevadí mi jezdit přes poušť v Kazachstánu ani přes odlehlé vesnice v Albánii kde se ztratilo několik turistů. Ale večerní procházka skrz bloky paneláků, kde není vidět ani na krok mě prostě po chuti nebyla. Ale po chvilce jsem zjistil, že ani tohle nic není a úspěšně jsme tak zkratkou dorazili na místo určení. Bavíme se s maminkou kamaráda, jíme večeři a uléháme. Díky tomu, že A.G. Lukašenko šetří energii a nepustí topení v celém Bělorusku topení do doby, než bude nepřetržitě v zemi pod osm stupňů Celsia po dobu pěti dnů, jsme pěkně zmrzlí a navíc na nás táhne netěsnícím oknem. To teda té naší chřipce nepřidá.


Válečný památník	Příjezd do Vitěbsku

Sedmý den, středa 24. září. Ráno je nám ještě hůř než nám bylo večer, protože jsme spali v "ledničce, kde byl ještě navíc průvan". V sedm ráno odcházíme z domu a míříme probouzejícím se Vitěbskem ranní mlhou k našemu placenému parkovišti. Auto přes noc na parkovišti pěkně vymrzlo, stejně jako my doma, takže ani na třetí pokus nejde roztlačit. Oslovuju místního člověka s náklaďákem, který nám hned ochotně půjčuje lano a roztáhne nás svým tranzitem. Objedeme téměř celé parkoviště a už začínám mít obavy, že tuhle hru se mnou za chvíli nebudou chtít hrát rozvody motoru, než konečně promrzlý Pažout naskočí (díky nefungujícímu startéru totiž nefunguje ani zahřívací cívka motoru). Vítězoslavně protúruju motor, děkuju za roztažení a odjíždíme k našemu opraváři. Tam asi hodinu čekáme, než přijde expert na startéry, který svým znaleckým okem odhadne opravu na hodinu a 100000BYR. Startér nám odmontuje, odnese ho do dílny a my se zatím najíme na přilehlé pumpě a v nedalekém bufetu. Startér je opravený, funkční, i cívky žhaví. Opravář se snaží Sašu ještě trochu natáhnout na ceně a za chvíli už odjíždíme směrem k muzeu. Art centrum je dvoupatrový domek na břehu řeky. Je v něm několik malých sálů, z obrazů jsou uvniř jenom linoryty a xyloryty, žádné malby. Návštěva muzea je tak spíše jen symbolickým aktem. Všechny obrazy jsou navíc dary ze sbírek v drtivé většině Němců a Švýcarů. Muzeum opravila Evropská Unie v rámci programu pomoci rozvoje regionům Interreg IIIB a jako odměnu stanovil Grigorievič dvojí vstupné, 1000BYR pro Bělorusy a 5000BYR pro cizince :) Pokladní však mému přízvuku uvěřila a Grigorievičovi jsem tak pod kotlem nepřitopil. Dva obrazy se mi v muzeu obzvláště líbily. Jeden s dvojí tváří jsem tajně vyfotil, druhý, Ráj, již bohužel ne. Vedle muzea je ještě památník bojů s Napoleonem a památník padlým v druhé světové válce. V Bělorusku se v minulosti stále jen bojovalo a prohrávalo. Bělorusové byli téměř neustále ve svých dějinách na někom závislí a někomu se podřizovali...
Projíždíme starým městem k radnici a renovujícímu se kostelu. Obě budovy prohlížíme zvenčí (i když v radnici je muzeum zbraní) a za chvilku míříme přes most kolem divadla na druhou stranu řeky, kde se nachází dům, ve kterém Mark Shagal žil. Domeček je opravený a udržovaný, předsíň, tři malé místnosti, jeden velký obývák a vstup na velkou upravenou zahradu se stromy a skulpturou. Vstupné opět dvojí, opět se stávám na pár minut Bělorusem. V domku jsou zajímavé fotografie ze života malíře, fotky z Paříže, kde trávil čas se svými kamarády, např. Apollinairem, dále fotky z New Yorku, kde tvořil ve svém pozdějším období.
Z muzea odjíždíme rovnou do Minsku, ovšem ne stejnou cestou, jedeme tentokrát přímo, ne po dálnici cestou vedoucí přes národní park plný jezer a bažin (v podstatě to v něm vypadá jako na Šumavě, jen je asi 10x rozsáhlejší). Obrovskou zajímavostí na cestě jsou značky "pozor žáby na silnici" :)
Před Minskem ještě zajíždíme k velkému pietnímu místu do bývalé vesnice Chatyň. Jako jedna z 186 vesnic vypálených nacisty za druhé světové války se stala symbolem. Byl zde citlivě vybudován přírodní památník, kde každý z vypálených domů symbolizuje věžička se zvonem a každou vypálenou vesnici náhrobek s nápisem. Hoří zde i věčný oheň a zvony každou chvíli odbíjejí. Je to silně emotivní místo...
Cestou domů diskutujeme v autě o politice a o Bělorusech. Problém běloruské opozice je prý v tom, že se hlásí k běloruskému nacionalismu, což ve většině lidí vyvolává symbol nacistů.
Večer se jdeme rozloučit s městem, setkáváme se s Arťomem a dalšími kamarády, zajíždíme do centra, lehce popíjíme pivo a jdeme brzy spát. Není nám se Sašou vůbec dobře, vypadá to na horečku. Zítra ráno v devět odjíždíme domů.


Muzeum Shagala	Obraz Shagala	Uvnitř muzea	Před muzeem	Vitěbská radnice	Vitěbský kostel	Dům Shagala	Plaketa domu	Zahrada domu	Památník Chatyň	Náhrobky vesnic

Osmý den, čtvrtek 25. září. Ráno je nám ještě hůř než bylo večer a než bylo předevčírem. Na řízení nemám ani pomyšlení. Než všechno sbalíme a nanosíme do auta (což nám komplikují jablka, která jsme přivezli z chalupy a ona se v kufru potloukla a vytvořila mošt) je deset hodin a s mírným zpožděním odjíždíme. Atakujeme ještě místní lékárnu s požadavkem AspirinuC a zázračného léku Teraflu na chřipku a s lékárnicí si zanotujeme že když se netopí, lidé snáze onemocní. Vyzvedáváme Sašu II. On se ihned chopí volantu a řídí až na hranice do Brestu. Po cestě projíždíme nedaleko hradu Mir. Zajíždíme k němu a vypravujeme se dovnitř. Okolí se sice částečně rekonstruuje, ale do hradu jsme se dostali. Nádvoří je plné filmových rekvizit, komparsu a filmového štábu. Točí se zde válečný film, scéna je v průjezdu, kam utíkají střílející vojáci. Počkáme si na akci a pak jdeme parkem projít k nedalekému kostelu a prohlédnout si hrad z druhé strany. Je úžasný. Každá věž má jiný styl, jinou barvu a jiné tvary. Cestou od hradu ještě Saša ukecává jednoho z komparsistů, aby nám zapůjčil svůj samopal kvůli vytvoření akční fotografie. Pak již nasedáme do automobilu a jedeme až do Brestu, kde dotankujeme. Na hranici dojíždíme ve tři hodiny odpoledne. Trošku se zamotáme na příjezdu, neboť nechápeme proč musíme udělat otočku o 360 stupňů, když to jde vjet ke vjezdu na hranici i přímo. U závory zjišťujeme, že nám Alexandr nařizuje na rozloučenou zaplatit daň za používání silnic ve výši 3500BYR. Dáváme dohromady všechny poslední stovky a platíme v bance, která je hned vedle. Po zaplacení nás pouští na hranici. Před námi je asi deset aut ve dvou kolonách. Postupuje to pomalu, odbavení proběhne bezproblémů. Čeká se opět kvůli polské straně. Na mostě přes řeku Bug stojíme už za tmy a fotíme se přesně na čáře, půlkou v Bělorusku, půlkou v Polsku. Polský celník je trochu nepříjemný když se ptá na proviant který vezeme. Sdělujeme mu že vezeme dle limitů, ze kterých nás následně vyzkouší. Razítka do pasů mých kamarádů a vydáváme se na noční cestu Polskem domů do Prahy. Střídáme se za volantem, ale únava o sobě dává silně vědět, takže kolem třetí v noci zaléháme ke krátkému spánku.


Jedna z mýtnic	Ceník mýtného	Zámek Mir	Boční opevnění	Filmaři na zámku	Filmaři na nádvoří	Celní předpisy	Další celní předpisy	Kam se obrátit	Hranice PL/BY

Devátý den, pátek 26. září. Probouzí mě zimnice. Nebyl to ideální nápad zůstat stát na parkovišti jen tak v autě bez topení, když jsou venku 4 stupně. Chřipka se vrací a totálně mě paralyzuje, nejsem schopen ničeho jiného než sedět na zadním sedadle zabalený v dece až do Prahy. Doma se přesunuji do postele a do večera mi už je líp. V sobotu jsem už zase jako rybička, potkávám se s kamarády a plánuji, kam se zase vydat na výlet :)

Závěr:

Tato cesta se podařila. Zažili jsme dobrodružství s policajty, s nefunkčním autem i pohraničníky. Ale nejzajímavějším bylo bezesporu to, že díky otevřené komunikaci s kamarády a známými jsem měl možnost poodhalit běloruskou náturu a částečně pochopit hodnoty normálních lidí. Výlet se podařil i po stránce zábavy a kultury, na klub Step, který jsme rozproudili, se nedá zapomenout, stejně tak jako na návštěvu Shagalova minimuzea ve Vitěbsku. Na tuto zářijovou cestu budu přes všechno velice rád vzpomínat! Celkem jsme najeli 3784km.

A ještě jeden vzkaz: "Alexandře, pusť už konečně to topení!"

(napsáno 29. září 2008, 4:01)