Kosovo a Albánie roadtrip, týden v červnu/červenci 2008, 25. června - 2. července 2008

Soubor .kmz pro Google Earth s fotografiemi a s částí trasy po Kosovu a v Albánii (18,3MB): expedice_kosovo_albanie_2008.kmz

Cestopis:

Schylovalo se k začátku prázdnin, které byly už dopředu naplánované a dost nabité. Proto jsem před jejich začátkem utrhl alespoň týden volna s předstihem a vyrazil na Balkán, kam jsem se chtěl již dávno podívat. Kromě toho bylo třeba někde také vyzkoušet expediční vozítko Favorit r.v.1989 před jeho velkou cestou, která ho čekala v létě. A Balkán byl z tohoto hlediska perfektním místem.

Plán cesty byl šílený, projet Kosovo, Černou Horu křížem krážem, podívat se do Makedonie, procestovat Albánii a cestou zpátky to vzít ještě přes řeckou Meteoru. To byly moje sny a touhy, které ale krutě narazily na časové možnosti. Jeden týden... Jenom jeden týden, protože pátého července jsme odjížděli na filmový festival v Karlových Varech. Ale i tak lepší něco než nic, takže jsem ve středu 25.6.2008 kolem poledne vyrazil z Prahy.

První den, středa 25. června 2008. Plán dne byl naprosto jednoduchý a prozaický: rychlotranzit do Kosova zahrnoval cestu po dálnici na slovenské hranice, pak po okreskách do Blavy, přes Rajku do Maďarska a tam po víceméně dálnicích až na srbské hranice. V Srbsku opět po dálnici na Bělehrad. V Bělehradě přespat v kempu Dunav, který na google earth (GE) vypadal nádherně romanticky, přímo na břehu Dunaje kousek od města.

Realita ovšem, jak už to tak bývá, neodpovídala zcela plánu. Cesta sice ubíhala dobře, samé dálnice, ale vzhledem k odjezdu s malým zpožděním až kolem poledního a maximální cestovní rychlostí Favoritu 100-110km/h jsem kemp hledal už za hluboké noci (půlnoci). Hlídač se hodně divil, jaký šílenec ho budí v takovou dobu a dobývá se do kempu. Nakonec mě pustil a nechal vybrat místo na spaní. Proběhla nutná večerní hygiena a v ten moment mi došlo, že tady něco není v pořádku. Kolem se totiž začaly rojit mračna komárů, která útočila na každý čtvereční milimetr kůže. Rychle do auta, jenže bylo už pozdě, ty potvory si mezitím našly samy cestu dovnitř. Takže i přes hermetické uzavření vozu tam poletovalo odhadem deset pískajících mršek. Asi do tří do rána jsem se jich zbavoval a proklínal tenhle romanticky vypadající kemp a říkal si, že někde na parkovišti by mně bylo líp. Ale ráno moudřejší večera, takže ranní osvěžující sprcha zahnala všechny chmury a štípance z noci. Po zaplacení cca 10EUR za přespání jsem se tryskem vydal na další cestu.

Druhý den, čtvrtek 26. června 2008. Kolem poledního jsem byl už pouhých 135km od Kosovské Mitrovice, což je město kde začíná Kosovo. Fakticky již ležící uvnitř Kosova, ale ve skutečnosti je rozdělené na dvě etnické části: Srbů a Kosovských Albánců. Most rozdělující obě části pro jistotu hlídají jednotky OSN a místní policie. V Kosovu to v současnosti funguje takovým způsobem, že administrativu obstarává mise OSN (UNMIK) a o bezpečnost se stará NATO, jehož členské státy vysílají své jednotky v rámci mise KFOR. České jednotky mají základu v Podujevu a je tam několik desítek členů. Dále působí v Kosovu pozorovací jednotky OBSE a místní policie, zjednodušeně bývalí členové ozbrojenců UCK bojující proti Srbsku. Ale zpátky do Mitrovice. Prohlídka mostu je možná, je možné ho i přejet, ale nutně vzbudíte pozornost. Hlídají ho opravdu fest. V Mitrovici je také velká rozbořená teplárna, přímo u hlavní cesty. Samotný vstup na území Kosova probíhal bez problémů. Srbové žádné viditelné kontroly neměli, neboť Kosovo považují za své území. Ale OSN spravuje hraniční přechod za druhou stranu. Členové UNMIK v podstatě jen pozdraví, prohodí nějakou frázi, kouknou do pasu a popřejí šťastnou cestu. Razítko nedávají. Mě třeba takhle "odbavoval" a pouštěl do Kosova černoch :)

Hned na první pohled jsem si z Kosova odnesl tyto dojmy: politika a národní zájmy se zde berou naprosto vážně. Na domech, nad cestami a v oknech visí národní vlajky. Srbské na severu u hranic, dále už jen Kosovské. U cest je také mnoho památníků padlých bojovníků UCK. Silnice jsou opravené, většina domů je nových nebo zrekonstruovaných. Investice přitékající z EU jsou zde vidět na každém kroku. Další hluboký dojem zanechala téměř všudypřítomná vojenská technika. Vojenské vozidlo s kulometem, za kterým seděl voják, třeba hlídalo lokální koupaliště. Dost drsný pohled, ale je vidět, že lidi si už zvykli. Checkpoint plný ozbrojených vojáků je samozřejmostí na každé větší křižovatce a při vjezdech do měst.

Hlavní město Priština je jedno velké staveniště. Centrum je na první pohled nezajímavé, ale určitě vás při příjezdu upoutá obrovský billboard s Billem Clintonem se zdviženou pravicí, který vás vítá ve městě. Je po něm pojmenovaná jedna z hlavních tříd a lidé ho mají asi opravdu rádi, protože po něm pojmenovávají nejen ulice, ale i své obchody. Třeba Domácí potřeby u Billa Clintona. Okraje města jsou rozestavěné. Vlastně celé Kosovo je v  rekonstrukci. Jen v Prištině, největším městě je to nejvíc vidět. Opravují se silnice, staví nové obytné domy, prosklené výškové administrativní budovy. Město tepe stavebním ruchem jako o život. Město jsem projel několikrát dokola, ale opravdu nic pěkného jsem v něm nenašel. Takže se zastavuju až na moderní benzínce s restaurací za městem, kde si dávám i zasloužený oběd, první po dvou dnech cesty. Musím přiznat, že úroveň obsluhy je úžasná, kvalita jídla taky, Kosované mají rádi cizince, mají rádi Evropany. Mluví anglicky a dost z nich také trochu německy, protože Němci zde mají velké zastoupení v rámci mise NATO. Po osvěžení (v klimatizované restauraci je příjemných 20 stupňů, venku je 35!) pokračuji po hlavním tahu směrem k makedonským hranicím a cestou nacházím ubytování v jednom motýlku u cesty. Možností ubytování je v Kosovu neuvěřitelně moc, daleko víc než kdekoliv jinde. Vyrostlo zde nespočetně motelů a hotelů podél cest. Ceny jsou přibližně 20 EUR za dvoulůžkový pokoj. Ale dá se i mírně smlouvat. Obsluha motelu byla neuvěřitelně vstřícná a pohostinná, na přivítání mi přinesli kávu a nabídli jídlo zdarma. Uměli trochu německy, tak jsme popovídali. Pak volali svému šéfovi, se kterým jsem po telefonu domluvil cenu za ubytování :) Vybavení motelu bylo moderní, naprosto evropské, spalo se pohádkově.

Třetí den, pátek 27. června 2008. Dneska jsem se konečně dostal do zajímavých míst. Předchozí dva dny byly v podstatě takové tranzitní a seznamovací s místními reáliemi. Plán projet Kosovo byl jednoduchý, v podstatě to ani moc nijak nejde. Do města Prizren, druhého největšího a daleko působivějšího než Priština, nejet přímo, ale směrem na Makedonii a před hranicí odbočit a do Prizrene dojet v příhraničním podhůří. Cesta se klikatila a vedla zajímavou krajinou. Za městem Štrpce se silnice zvedala až do sedla Koha, taktéž turistického centra zimních sportů. Pokec s místními prodavači proběhl lámanou němčinou, kterou znají kvůli tomu, že k nim jezdí nakupovat němečtí vojáci. Jsme v německém sektoru. Nedaleko je vojenská základna a právě za hlasitého rachotu vzlétá vojenský vrtulník. Místní stařešiny to nechává zcela v klidu. Prý to tu je na denním pořádku. Sedíme na lavičce před jedním z obchodů když v tom přijíždí tank. Skutečný tank s německou vlajkou a z něj vyskáče pět asi dvacetiletých kluků! a jdou si do obchůdku nakoupit. Děda ihned vyskočí a jde je obsloužit. Vojáčci si nakoupí zmrzlinu, rychle ji snědí a naskáčou do tanku a jedou dál. Neuvěřitelná scéna, celé jsem to sledoval s úžasem a dokořán otevřenými ústy. Ti dvacetiletí kluci by mi spíš přišli na svém místě za počítačem s nějakou vojenskou hrou, ale tady v reálu, ve skutečném tanku? a jako malé děti si jít koupit ke svačině zmrzlinu...

Pokračuji dál po úbočí hor, krajina je překrásná. Louky se zelenají, zdobí je sytě žluté divizny. Před Prizrenem cesta klesá úzkou soutěskou plnou tunelů a hustě střeženou vojáky. Prizren je muslimské město, typicky balkánské. Starému centru dominuje velká mešita s ještě vyšším minaretem. Hned vedle se nachází pravoslavný kostel, ovšem z bezpečnostních důvodů za vysokým ostnatým plotem... Centrum je zajímavé, plné krámů a restaurací, stojí za to si ho projít, stejně tak spletité úzké uličky na druhé straně řeky. Městu zůstala jeho balkánská atmosféra. Zaparkovat lze za minimální obnos na hlídaném parkovišti. Při procházce městem jsem nechápal, proč každý dům, restaurace i administrativní budova má někde schovaný benzínový elektrický generátor. Jak mi později někdo vysvětlil, je to kvůli tomu, že proud ve městě jde, jak se mu chce. Při odjezdu z města se potkávám s dvěma zvláštními týpky, jeden je Američan a druhý Slovák, jedou v nějakém obřím luxusním jeepu. Asi viděli moji českou SPZku, tak se chtějí bavit. Ale na to já nemám náladu, tak po několika zdvořilostních společenských frázích mířím tam, kam jsem se z celého Kosova těšil nejvíce - do pohoří Šar Planina, kde žije samostatné etnikum - Gorani.

Správním centrem Goranů a celého nejjižnějšího kosovského výběžku Šar Planina je město Dragaš. Asi desetitisícové město jsem v podstatě projel s krátkou zastávkou na náměstí. Příroda, hory a lidé jsou mnohem zajímavější než město. Cesta se klikatí po úpatích kopců až do úžasného města Restelica, kde asfaltka končí. Celé městečko je vystaveno na příkrých svazích a při pohledu zdálky připomíná vlaštovčí hnízdo. Přitom kopce ve kterých je městečko postavené jsou tak strmé, že po některých ulicích nejde autem vůbec vyjet, musí se jet okolo méně strmou cestou. Autem se ještě dá dojet na námětí, ale dál již ne, neboť uličky jsou tak úzké a strmé, že tudy projdou pouze pěší nebo projedou motorky.

Šar Planina je nejkrásnější místo Kosova. Zvedá se do výšky kolem 1900 m n.m. a je pokrytá rozsáhlými zelenými pastvinami s mnoha různobarevnými rostlinami a travinami. V údolí se vine malá říčka, po svazích pobíhají stáda ovcí cinkajících svými zvony a za stády se prohánějí Šarplaninci, nádherní ovčáčtí psi pocházejí právě odsud. Chci projet celou Šar Planinu až k hoře Korabit (nejvyšší vrchol kosovské Šar Planiny připomínající obrácený kýl zaoceánské lodi) a sjet do údolí k hranicím s Makedonií. Cesta i okolní pláně a pastviny jsou neuvěřitelně romantické. Cestu tvoří jen dvě vyjeté kamenité koleje, jinak se všude zelená hustá tráva a v dálce jsou vidět skalnaté vrcholky hor. Vane příjemný studený vánek. Po cestě míjím několik pasteveckých usedlostí, cestou zpátky se potkávám s několika pastevci a hned se dáváme do řeši. Gorani jsou neuvěřitelně přátelští a vzdělaní a žijí moderním životem v souladu s okolní úžasnou krajinou. Ta nádherná příroda jim jistě dodává mnoho pozitivní životní energie. Zvou mě k sobě domů, musím bohužel odmítnout, tak si alespoň vyměňujeme telefonní kontakty pro případnou budoucí návštěvu. Je na nich poznat, že milují zdejší přírodu a mají rádi každého, kdo sem přijede Šar Planinu obdivovat. Na hranicích se bavím s makedonskými pohraničníky, diví se kdo to k nim přijel a každopádně mě dál nepustí, protože kosovská strana hranici uzavřela. Jsem vcelku rád, protože projet nádhernou Šar Planinou ještě jednou v opačném směru osvícenou zapadajícím Sluncem stojí za to. Restelica, poslední výspa civilizace není rozhodně nějaké ušlápnuté vylidňující se město. Právě naopak. Tolik nových rozestavěných domů jsem v žádné vesnici neviděl. Ani se lidem nedivím, že se sem stěhují. Je tu překrásně.

Už za soumraku se vracím do Prizrene a rozhodnu se večer ještě dojet aspoň k městu Dečani, na jehož okraji přespím opět v levnějším motelu, Eliza.

Čtvrtý den, sobota 28. června 2008. Poblíž města Dečani se nachází rozsáhlý pravoslavný klášter. Kláštery jsou po přírodě Šar Planiny druhým nejkrásnějším místem Kosova, rozhodl jsem se navštívit dva z nich, kromě Dečanského ještě klášter srbského patriarchy u města Peč. To, že právě centrum srbské pravoslavné církve se nachází na kosovském území je jedním z dalších argumentů pro neuznání kosovské nezávislosti Srbskem. Ale zpátky do Dečanského monastýru. Příjezdová cesta je zabarikádovaná, klášter hlídá několik po zuby ozbrojených Španělů KFOR. Ale mají radost, že někdo přijel na návštěvu. Po prověření pasu zavolají do kláštera, aby si pro mě někdo přišel. Když se ptám, od čeho jsou průstřely ve skle jejich strážního postu, jen se zubí a dělají, že nerozumí. Poslední granát tu prý vybuchl ani ne před rokem, ale to prý byla "jen" provokace z kosovské strany. Z klášteru konečně přijde zpráva, že mě mohou pustit dovnitř.

Klášter má kruhový půdorys, na jeho obvodu stojí správní budovy. Vnitřek tvoří zahrada a trávníky, uprostřed stojí překrásný pravoslavný kostel. Světlé a tmavé mramorové desky dodávají stavbě mohutnost a v mých očích je prostě naprosto dokonalá. Klášter celý je dokonalý. Nejhezčí, který jsem kdy viděl, kam se na něj hrabe rumunský Voronet, nebo i pozdější Pečský patriarchát... Obdivuji růžové záhony kolem kamenných cestiček, sedím na lavičce ve stínu pod borovicí, vedle teče pramen vody. Z vnitřku kostela slyším hluboký hlas a zpěv pravoslavného kněze... Tady člověku ke spokojenosti skoro nic nechybí. Jen maličkost - tolerance z kosovské strany.

Peč projíždím, s minizastávkou na hlavním náměstí, kde stojí zajímavý hotel a ještě jedna hezký stavba z minulého století. Procházka centrem by byla určitě zajímavá, ale Rugovská klisura, tedy údolí a z části soutěska bude ještě zajímavější. Asi 1,5km západně od centra, na okraji města se nachází Pečský patriarchát, nejznámější to kosovský monastýr. Jezdí tam každý druhý turista. Na výjezdu z města je opět vojenský checkpoint, kde zastavuji, parkuji auto a snažím se získat informace kudy ke klášteru, protože nikde není žádné označení. Vojáci nám dávají propustky a až asi po půlhodině nás pouštějí na cestu ke klášteru. Mezitím doráží i skupinka šesti Čechů s bágly, které zamykáme do auta. Vnitřek klášteru tvoří jedna velká zahrada plná stromů a květin. Pod stromy se zrovna koná hostina, my ochutnáváme sladké červené plody ze stromu, které připomínají maliny. Pravoslavný kostel se zvenčí opravuje, ale o to více je obdivuhodný interiér, především díky freskám a zlatému oltáři. Chvíli posedíme ve stínu jalovců u potůčku protékajícího kamenným korytem zahradou a potom vycházíme ven z tohoto světa, kde snadno zapomenete na to, že za branou stojí vojenské džípy a hlídají vás vojáci KFOR se samopaly. Monastýry, úžasná místa krásy a klidu jsou takové kosovské oázy, ve kterých načerpáte duševní i fyzickou sílu a snadno zapomenete na to, že venku je situace zcela jiná...

Kaňon Rugovská klisura je vstupní branou do pohoří Prokletije (Prokleté hory), které se rozprostírají kromě Kosova a Černé Hory nejvíce v Albánii. Doufal jsem, že kdysi hojně používaná spojnice z Peče do Černé Hory k Plavskému jezeru bude otevřená a půjde tudy projet, ovšem ... nechte se překvapit. Silnice se klikatí v údolí řeky Rugova za pomoci četných mostů a tunelů. V korytě řeky jsou nádherné modré tůně ohraničené z jedné strany skalní stěnou. Vtom se spouští skalní masiv i z druhé strany a téměř uzavírá údolí. Řeka si najde cestu skrz úzkou proláklinu, auto si najde cestu skrz hrubě vytesaný tunel v masivu. Asfaltka končí za posledním mostem přes řeku na rozcestí cest směrem na Boge a Čakor. Čakorský průsmyk je místem oddělujícím Kosovo a Černou Horu. Stále doufám, že tudy projet lze a pokračuju do strmého kopce po kamenité a prašné cestě. Cesta se neustále zužuje a mění se pouze ve vyjeté koleje. Jedu asi další 3 km lesem až dojíždím k skalní stěně, pod kterou cesta vede dál. Ale zjišťuji to, čeho jsem se obával, že tudy neprojedu. Cesta je přehrazena kusem protitankového betonu a pro jistotu je v ní ještě vytržen hluboký kráter, který by neprojel ani tank. Tak tomu říkám opravdu smůla. Podle mapy jsem už v Černé Hoře, kam směřuji, ale musím se vrátit, zpátky až do Peče a odtamtud oklikou přes jiný hraniční přechod. Tady už prostě pár let žádný není. Pouze pěší nebo cyklista by mohl kráter objet a pokračovat. Ovšem i tak by to byl bez vstupního razítka Černé Hory poměrně riskantní.

Klesám zpět Rugovskou klisurou do údolí Peče a severně od města zase stoupám desítkami serpentin k hraničnímu přechodu Rožaje. Ještě před průsmykem se otvírá pohled z výšky na celou kosovskou nížinu a nejen město Peč má člověk jak na dlani. Tyto pohledy jsou stylovým rozloučením s celým Kosovem. Na kosovském hraničním přechodu umístěném v průsmyku se chvíli čeká na vyřízení formalit, nejvíce pohraničníky zajímá, že jsem nezaplatil 10 EUR ekologický poplatek za auto. Ale když vysvětluji, že jsem přijel ze Srbska, nic po mě nechtějí, pokyvují hlavou, dají mi do pasu výstupní razítko a pouštějí mě dál. Po několika kilometrech klesání přijíždím k průsmyku Kula, kde je i celnice Černé Hory a tady se již desetieurovému poplatku neubráním. Že prý roční ekologická daň. Mají to všude pěkně zaokrouhlené na desítky. V Černé Hoře se platí eurem, přes to, že země v EU není. Nemám eura, jen dolary. Na hranicích mi to nechtějí věřit a na moji dvacetidolarovku se tváří velice nedůvěřivě. Projíždějí ji jakýmsi kontrolním strojem, který hlásí, že je falešná. Chvíli se dohadujeme, až nakonec i stroj zmoudří a bankovku několikrát po sobě vyhodnotí jako pravou. Tak nakonec s novou samolepkou s kresbou zeleného stromu a znakem M1 na čelním skle auta vyrážím vstříc novým dobrodružstvím.

Hned první zážitek mě čeká ještě před městem Rožaje, v krajině připomínající alpské podhůři se z ničeho nic objeví za zatáčkou mešita s vysokým minaretem. Mešita uprostřed hor a zelených luk, to se jen tak nevidí. Cesta vede dál vcelku nezajímavou pahorkatinou, ale pak se dostávám zpět do podhůří Prokletije. Po více než stovce najetých kilometrech projíždím pouhých 11 km vzdušnou čarou od Čakoru, místa, kde jsem byl už ráno, ale neprojel jsem. Po pár kilometrech jsem u Plavského jezera, které má 2km v průměru a kolem kterého se tyčí vrcholky hor přes 2000m vysokých. Město Plav je místním střediskem a výchozím bodem pěších túr do hor. Do jezera vtéká řeka Ljuča, proti jejímuž proudu pokračuji asi 10km do městečka Gusinje.

Gusinje je provinční vesničkou na samém okraji Černé Hory. Lidé zde žijí moderním životem, ale za městem začíná již nefalšovaná divoká příroda a začíná také severní, horská Albánie. Nemám k dispozici přesnou mapu, tak musím trochu improvizovat. Nevím ani stoprocentně, zda v údolí mezi vesnicemi Gusinje a Vermoš je funkční hraniční přechod. Projíždím městem, projíždím pastvinami, až se dostávám k poslednímu stavení, cesta dál nevede. Všichni lidé ten podvečer míří do města, asi se koná nějaká slavnost. Podle mapy jsem na opačném břehu řeky Grnčar než vede silnice do Albánie. Přechod je tedy na druhé straně. Jdu se podívat kus pěšky k řece, abych to ověřil, přejdu široké kamenité koryto a přebrodím mělkou říčku. Vylezu na druhý břeh a mávám sedlákovi, který mě celou dobu pozoruje z nedalekého stavení. Přejdu po jeho louce k němu a ptám se ho, zda je někde poblíž hraniční přechod. On mává kupodivu zpátky, opačným směrem než bych čekal a svolává celou svoji rodinu a sousedy, jejichž jedna z dcer umí anglicky. K mému překvapení mi říká, že jsem již v Albánii. Nechce se mi tomu dlouho věřit, ale vzhledem k tomu, že s ostatními mluví albánštinou, bude tomu už asi tak. Jak jsem se ale dostal tak rychle do Albánie, to nechápu. Mám takový divný pocit, že se snažím rychle rozloučit a vrátit se stejnou cestou přes řeku k autu a vjet do Albánie na druhý pokus, tentokrát legálně. Ale sedlák mě nabádá, abych přes řeku v žádném případě nechodil, že tam jsou vojáci a bez milosti na každého, kdo tam projde střílejí. Moc jsem ho nebral vážně a doufal, že ještě žije v době, kdy Hodža vybudoval v zemi miliony bunkrů a přísně střežil každý centimetr hranice. Když jsem bez jakýchkoliv problémů prošel jedním směrem, počítám, že projdu i zpět a loučím se. Mířím zpátky směrem k řece. Sedlák na mě cosi nesrozumitelného volá a naznačuje posunky ať se vrátím. Dokonce za mnou vybíhá k řece, ale to už mám jeho znervózňování po krk, nezdržuju se zouváním a proběhnu potokem jen tak, v botách. Za chvilku dojdu k autu, nasedám a za soumraku se vracím zpátky do Gusinje. Přejedu most řeky Grnčar a nacházím odbočku, která vede k hraničnímu přechodu. Je to vcelku slušná asfaltka. Dojíždím k celnici a zjišťuji, že můžu bezproblémů projet. Už se stmívá, tak se ještě ptám, zda tam můžu nejdřív přespat, což můžu, ale opodál. Pak na mě volá syn celníka, ať jedu s ním zase do Gusinje, že mi ukáže bezpečnější místo na spaní, u místních, že prý nikdy nikdo neví. Tak pro jistotu jedu zpátky za ním a on mi ukazuje místo na parkovišti nedaleko centra města. Naproti je hospoda, a prý tam dobře vaří. No kdybych měl eura, tak bych tam možná zašel na pivo. Ale takhle dojídám zásoby z Kosova a ulehám na kutě. Dneska to byl perný den.

Pátý den, neděle 29. června 2008. Dnešek bude výzvou. Pojedu do Albánie. Čeká mě naprosto neznámé prostředí, špatné cesty bez značení. Kupodivu se toho tak nebojím, ale spíš se těším. Beru to jako cestovatelskou výzvu. Aspoň tam nebudou turisti. Nejsem si jistý, jestli vůbec cestou kolem Vermoše projedu, offroad jsem s mým expedičním vozítkem ještě nikdy nejel... A na fotkách na Internetu z této části Albánie jsou jenom turisté s jeepy.

Ráno se budím brzy, dojíždím zase stejnou cestou k hraničnímu přechodu, dostávám razítko a hned mě vítají Albánci. Zapisují mě do úhledného papírového sešitu. Popřejí mi šťastnou cestu a jdou zase spát :) Prý jsem tento týden první cizinec, a to je neděle :) Listuju jejich knihou zpátky a mnoho lidí tudy opravdu nejezdí. Není tu ani elektřina, albánskou celnici napájí série solárních panelů. Za chvíli pochopím, proč tudy nikdo nejezdí. Končí asfalt a začínají dvě vyjeté kamenité koleje. Pravá nefalšovaná cesta albánského typu. Na mapě je silnice vyznačena žlutou čarou, značící asfaltku druhé třídy. Po chvíli zastavuji u opuštěných betonových bunkrů vybudovaných přímo na kraji cesty a dávám si chvilku odpočinku k prohlídce jednoho bunkru a k podrobnějšímu studiu mapy Albánie. Zjišťuji, že se na ní nebudu moct asi vůbec spolehnout. Je totiž celá divná. Žluté cesty jsou ve skutečnosti jen těžko sjízdné kamenité gruntovky a navíc na mapě se ty cesty nesmyslně rozdvojují a pak najednou končí. Takže dál jedu raději podle intuice a kompasu. Mapu beru jen velmi orientačně. Vesnice Vermoš má jen pár domků, ty se zato ale táhnou podél řeky asi 5 km. V "centru" je kostel, potraviny a most. Dojíždím ze zvědavosti až na konec vesnice, kde se strmě od řeky zvedají kopce a dál už jet nejde. Vracím se tedy zpět přes celou Vermoš a odbočuji do lesů na dlouhou cestu západním údolím pohoří Prokletije na Škodru. Po hodině cesty ujedu asi 20km a je mi jasné, že tempo cestování po Albánii bude několikanásobně volnější, než jsem si představoval. Nevadí. Aspoň má člověk lepší šanci vnímat okolní panenskou přírodu.

Na dlouhé cestě bylo nejpodivnější to, že nebylo nikde nikoho vidět. Stavení ve vesnicích byla buď opuštěná, nebo aspoň tak vypadala. Navíc vesnice byla po celé cestě jen jedna. A opět se zdálo, že v ní nikdo není. I uprostřed té největší divočiny jsou rozesety prázdné betonové bunkry. V Albánii jsou prostě všude. Začínám si připadat jako v zemi duchů...

Albánská cesta divočinou je opravdu velmi specifická. Chvíli vede údolím podél řeky, pak se ostrými serpentinami vyšplhá téměř pod špičky hor a zakusuje se do jejich strmých srázů vysekaných do masivu a zpevněných betonem nebo kameny a svými zatáčkami přesně kopíruje tvar hory. Povrch je uježděný, trčí z něj někdy i dost vysoké kameny. Čím větší nadmořská výška, tím obtížnější terén a tím větší kameny na cestě.

Přes horský hřeben přejíždím do dalšího údolí a míjím několik osamělých domků. Opět nikde nikdo. Přitom políčka kolem jsou obdělávaná. Zatím jsem za celou tříhodinovou cestu po Albánii potkal 1 auto a 0 lidí. Jinak pouze pustina. Cesta klesá v sousedství impozantního asi 200metrů vysokého masivu. Následuje další údolí. Toto začíná velkým vojenským bunkrem, který se rozhodnu prozkoumat. Potkávám první živé bytosti! Stádo ovcí se uvnitř schovává před slunečním žárem. Před bunkrem nacházím kus přetaveného kovu, beru si jej s sebou jako suvenýr a pokračuju dál tichem, které přerušuje jen cvrkání cikád. Cesta tudy vede údolím říčky a jen sem tam se objeví stavení. Pak se stane za jednou zatáčkou zázrak, po silnici jde člověk. Přijíždím blíž a nevěřím svým očím, na zádech má bágl s českou vlaječkou. Asi mám úžeh. Ale ne, je to opravdu český turista, posadíme se do stínu a dlouhou dobu povídáme o tom, jak se na světě stávají neuvěřitelné náhody. První člověk, kterého jsem v Albánii potkal je Čech. Mám velkou radost, rozumíme si a v cestě budeme následující den pokračovat spolu. Po pár kilometrech dojíždíme do první normální vesnice, kde jsou lidé a jsou i auta. Naše neuvěřitelné setkání zapíjíme pravým albánským pivem Korca na lavičce pod stínem stromů. Kamarád umí něco málo albánsky, tak se bavíme i trochu s místními usedlíky. Osvěženi místním pivem, které je docela dobré, se vydáváme na další cestu, kterou si zpříjemňujeme koupelí v řece. Pak se cesta zvedá strmě od řeky na blízký hřeben, neboť řeka Cemi pokračuje údolím do Černé Hory a dál teče až do Podgoricy. Proto se musíme vyšplhat na rozsáhlou náhorní plošinu, ze které spatříme v dálce modré Skaderské jezero. Cíl naší dnešní cesty. Začíná asfaltka, takže dolů sjíždíme těch pár kilometrů už rychle. U jezera se napojujeme na hlavní severojižní albánský silniční tah, mezinárodní silnici E762 z Podgoricy do Tirany. Je to však úzká klikatá asfaltka, na které se nevyhnou! dvě auta. Sice jsme potkali jen 2 za celou cestu až do Kopliku, ale pokaždé jsme museli oba sjet z asfaltu na nezpevněnou krajnici. V Albánii se nedá počítat s rychlým cestováním. Po cestě prozkoumáváme opuštěnou benzínovou pumpu a velký bunkr, ze kterého je tetovací studio. Uprostřed pustiny. Přijde mi, že v Albánii narážím zatím na samé bizarnosti. V Kopliku si odpoledne v místním bufetu u hlavní silnice dopřáváme šašlik se zeleninovým salátem, je to výborné. Doplňujeme zásoby v obchodě, kamarád mění peníze a já si kupuju tričko s albánským motivem.

Z Kopliku vede také další cesta do pohoří Prokletije, tato spojuje dvě nejkrásnější údolí severoalbánských hor. Kupodivu na ní jedeme stále po asfaltu (jak se později dozvíme, cestu dokončili minulý týden) bez problémů až do podhorské vesnice Boge. Tam se seznamujeme s místními vesničany, kteří nás pohostí, můžeme přespat u jejich domu v autě a ve stanu a ještě nás pozvou do místní krčmy, která je narvaná k prasknutí, neboť se hraje finále mistrovství světa ve fotbale. Albánci fandí ostošest a hru neuvěřitelně prožívají. Už si nepamatuji kdo zrovna hrál, Němci s někým, ale ti místní kluci, kteří fandili poraženému týmu se venku před restaurací rozbrečeli a padaly jim slzy jako hrachy. Všichni byli moc přátelští a po hře jsme ještě měli připravené velké pohoštění u našeho známého, kde jsme také spali.

Šestý den, pondělí 30. června 2008. Probudil jsem se uprostřed Albánie a uvědomil si, že za 3 dny musím být zpátky v Praze. To bylo drsné probuzení. Po včerejším bujarém sledování fotbalového zápasu a seznámení se s půlkou vesnice jsem byl duševně zde, ne doma v Praze. Byl to šok. Plány na projetí Albánské riviéry, plavby z Fierze po umělé vodní nádrži trajektem se sesypaly jako domeček z karet. O Meteoře ani nemluvě.

Dopoledne jsme ještě povídali s naším hostitelem, dozvěděli jsme se pár věcí z místního způsobu života a obživy. Většina obyvatel vesnice je bez práce, tak pěstují marihuanu (přímo vedle silnice, a co na to policajti? to jsou prý jejich příbuzní a nic nenamítají), výše v horách opium. To pak všechno pašují přes horská údolí do Černé Hory a tím si vydělávají. Překvapilo mě, co jezdí v těchto horách Albánců v moderních jeepech. Většinou mají britskou nebo jinou cizí SPZ. Buď si v Albánii nehrajou na technickou kontrolu, nebo jsou ta auta kradená a jezdí jen zde, kam ruka policie nedosáhne. Raději nehledáme odpověď na tuto otázku, stejně tak jako nehledáme odpověď na to jak je možné pěstovat těsně vedle silnice pole marihuany o rozloze 100x100 metrů. Dozvídáme se, že další obyvatelé vesnice se vydávají pracovat načerno do Itálie, kde vydrží i několik let než je vyhostí a posílají peníze domů. V Boge jsme se potkali i s klukem, který studuje v Americe a ten nám o místních také mnoho prozradil. Největší překvapení jsme našim hostitelům přichystali, když kamarád vytáhl z batohu svého průvodce Albánie od nakl. Kudrna, ve kterém se detailně psalo o vesnici Boge a bylo tam i mnoho fotek, na kterých se místní poznali.

V jedenáct hodin dopoledne byl nejvyšší čas se rozloučit s našimi novými kamarády a vydat se na cestu. Kamarád pokračoval pěšky a já ve svém expedičním autě. Čekal mě krátký ale strmý výstup po silnici do skal a po zdolání prvního průsmyku asi desetikilometrová cesta po úbočí, ze kterého byly vidět nádherné nejvyšší skalnaté vrcholky hor Prokletije. Následně cesta klesala většinou lesem desítkami serpentin o 700 metrů níž do vesnice Theth. Údolí Theth je jak vesnice z pohádky. Jen je trochu zkažená turistickým ruchem. Místo je pro svoji obtížnou dostupnost známe a navštěvované především bohatými turisty, proto na příjezdové cestě a na mostě přes řeku žebrají malé děti a místní se chovají nepřátelsky. Údolí plné luk na kterých se popásají koně, obklopené zasněženými skalisky však stokrát vyrovnává tyto nepříjemnosti. Proč na jedné straně hor mohou být lidé pohostinní a na druhé straně žebrají? Vždyť jsou to lidé jedni a ti samí. Jedny už však zkazili bohatí turisté.

Po překrásné přírodě údolí Theth na mě čekala 60km dlouhá cesta do Škodry, vinoucí se desítkami údolíček a překračující mnoho horských hřebenů. Škodra byla mým dnešním cílem. Ale kdybych věděl, jak šílená to cesta bude, asi bych se raději otočil a vrátil se stejnou cestou zpátky. S mým autem jsem se kodrcal průměrně 15ti km rychlostí, protože díky balvanům trčícím ze země to ani rychleji nešlo. Byl jsem v nejodlehlejší albánské oblasti, kam dojet i autem trvá celý den. Vesnice byly buď opuštěné nebo liduprázdné, pokud jsem potkal lidi na samotách, tvářili se nevraživě. Ale scenérie po cestě to opět zachránila. Každý masiv byl něčím specifický, stejně tak jako každé údolí, kterých jsou v této části spletitých hor desítky. Projel jsem několik brodů, až se soumrakem se cesta začala pomalu svažovat soutěskou vedoucí do nížiny k městu Škodra. A tam se mi v jedné zatáčce nepodařilo vyhnout se balvanu, který mi prorazil převodovku. Když jsem vystoupil ven z auta, abych se podíval co se stalo, už jsem jen viděl proud oleje, který tekl proudem z převodovky na cestu. Byl to pěkný průšvih, nicméně nedalo se nic dělat a muselo se bez oleje dojet aspoň do Škodry a tam najít autoopraváře. Převodovce se to sice moc nelíbilo, občas si zaskřípala, ale nakonec jsem už za tmy dojel do centra k mostu přes řeku Bunu, kde jsem zanedlouho usnul zaslouženým spánkem.

Sedmý den, úterý 1. července 2008. Vstával jsem hodně brzy a tak jsem stihnul dojet k pevnosti Rozafa ještě před otevřením. Dovnitř jsem se bez problémů dostal a měl jsem tak možnost rozvaliny pevnosti projít sám v klidu. Vycházející Slunce a ranní mlha zahalila Škodru do tajemného závoje a stejně tak Skaderské jezero a vysoké hory oddělující ho od moře. Naskytly se úchvatné pohledy na okolí.

Po doplnění zásob jsem se kolem deváté vydal po výpadovce na Tiranu hledat automechanika. Našel jsem garáž, která vypadala na první pohled velmi slušně a v ní přátelského mechanika. Slíbil, že mi převodovku zadělá tak, že s ní dojedu domů do Prahy. Jak slíbil, tak udělal. Z kousku plechu vykoval zátku, která pasovala na díru v převodovce a tu pak přilepil asi třemi tubami čínského rychlolepidla. Zaručil se, že to 1500km vydrží. Jen doporučil v půlce cesty doplnit převodový olej. A jak řekl, tak to taky bylo. Převodovka šlapala dobře, tak jsem se mohl bez starostí vydat na cestu k moři a poté i k domovu.

Na hranicích mezi Albánií a Černou Horou ještě chtěli Albánci zaplatit ekologický poplatek. Tak jsem jim musel několikrát vysvětlit, že Česká Republika má v tomto výjimku a Češi nic neplatí. Stejně ale chtěli euro a půl za cosi, čemu jsem až tak úplně nerozuměl. Po hodině jsem konečně dojel k moři. V letovisku Ulcinj jsem se poprvé na této cestě dotkl moře. Vykoupat jsem se nakonec nešel, protože na pláži byla hlava na hlavě a času nebylo nazbyt. Plánoval jsem ještě dojet alespoň k Boce Kotorské a odtamtud již nejkratší cestou domů. Po cestě jsem se stavil ještě podívat na skalní hrad Stari Bar a vyfotit městečko a klášter Sveti Stefan na malém poloostrůvku trčícím do moře. Za městem Bar jsem viděl dva české stopaře, studenty, kteří se vraceli do Čech, tak jsme jeli odsud až do Brna spolu. Prošli jsme ještě starou Budvu, síť spletitých úzkých uliček a starých domů. Příjemné místo a příjemný park k posezení. A pak už následoval příjezd do Tivatu k průlivu do zátoky Boka Kotorská, také označované jako "nejjižnější fjord Evropy". V období první světové války sloužila zátoka jako válečná základna pro lodě díky své výhodné poloze. Zátoka je od okolí oddělena vysokými horami a její ústí je jen několik set metrů široké.

Přes průliv jezdí kyvadlově převozy, jedna cesta stojí kolem 4 EUR i s autem. Celou zátoku jsme pak objeli po silnici skoro kolem dokola a viděli zdálky i ostrovní kláštery. Poslední dnešní kulturní procházkou bylo staré město Kotor, které bylo ze všech navštívených měst nejpůsobivější. Kamenné a zdobené domy a věž s hodinami, uličky. Staré město si uchovalo svůj genius loci a člověk se v něm cítil opravdu jako by se jím procházel před několika sty lety. Po hodinové procházce jsme se už vydali jen projet tam a zpátky nový tunel Vrmac skrz skalní masiv masiv, oddělující zátoku a moře, a potom již na nejkratší cestu do Podgoricy a domů. Ze serpentin stoupajících k národnímu parku Lovčen se otevřel úchvatný pohled na slunce zapadající za Boku Kotorskou a moře v dáli. Park Lovčen jsme projeli za soumraku, Cetinje je krásně zelené město téměř celé zarostlé stromy. Až za tmy jsme dorazili do Podgoricy, kde jsme si chvíli odpočinuli, prohlédli si pár okolních moderních budova a zase jeli dál. Horskou částí cesty E65 na Bělehrad jsme projížděli bohužel za tmy. Po půlnoci jsme šli spát, už si ani nepamatuju přesně kde. Ale bylo to ještě v Černé Hoře.

Osmý den, středa 2. července 2008. Ráno po probuzení jsme dojeli poslední kousek k Srbským hranicím a pak přes města Prijepolie, Sevojno a Valjevo do Bělehradu. Tam jsem podle rady albánského autoopraváře ze Škodry dolil trochu převodového oleje a mohli jsme pokračovat ve spanilé jízdě po dálnici do Maďarska a domů. Cesta vedla neustále rovně, a tak jsme si krátili čas povídáním o cestování a vůbec o všem možném. Po deváté večer jsme překročili české hranice, vysadil jsem své milé spolucestující v Brně a chvíli po půlnoci jsem byl už doma v Praze.

Když sepisuju tenhle cestopis, překvapuje mě, co se dalo všechno stihnout během tak málo dní. Osm dní, z toho tři na cestách a tolik zážitků. Z této cesty pro mě plyne jedno důležité ponaučení. Na cestu se musí vyrazit, když je chuť. A pak se dá stihnout i nemožné.

(napsáno 15. února 2009, 5:52)